Výsledky vyhledávání pro dotaz ještě

Výsledky vyhledávání v sekci: Inspirace na cesty

PŘÍRODA VALAŠSKA- Vsetín

Vsetín leží na rozhraní Hostýnských vrchů, Vsetínských vrchů a Vizovické vrchoviny v nadmořské výšce 330 m (Bečva pod Semetínem) až 841 m (Vsacký Cáb). Rozlohou 5 772 ha je to po Velkých Karlovicích druhá nejrozlehlejší obec v okrese. Zahrnuje katastrální území Vsetín, Jasénka a Rokytnice. Městská zástavba je soustředěna v poříční kotlině v údolí Vsetínské Bečvy a v dolních částech bočních údolí (Jasenice, Jasénka, Rokytnice). Ve volné krajině jsou rozptýlena drobná sídla. Ojediněle se nacházejí původní dřevěné stavby s tradiční architekturou, četnější jsou např. v Rokytnici, v Malém a Velkém Skalníku, na Jasénce, ve Vesníku a jinde.Lesy se rozkládají na 56 % plochy. Přírodně nejzachovalejší jsou smíšené lesy s bukem, jedlí a smrkem ve východní části území v Jasenicích, v širším okolí bývalé Zbrojovky Vsetín a pod Vsackým Cábem. Tam se donedávna nacházely rozsáhlé starší porosty, které jsou od 70. let postupně káceny a do konce 80. let byly na vykácených plochách většinou vysazovány smrkové kultury. Od 90. let je preferována přirozená obnova buku. Tyto lesy navazují na další souvislé lesní porosty s bukem na severu (okolí Malé Bystřice) a na východě (okolí Halenkova - Dinotic). V lesích pod Cábem se nalézá typická fauna i flóra jedlobukových lesů a v rámci územního systému ekologické stability je tam vymezeno rozsáhlejší regionální biocentrum. Menší přírodně zachovalé porosty s bukem, případně s jedlí se nacházejí na východním svahu Bečevné (nad železnicí) a drobné enklávy dále na Jasénce (nad lomem, pod Vrchovskými aj.), ve Vesníku, v Zádilském, Velkém Skalníku a v Nepřejově. Místy jsou i čisté bučiny člověkem pozměněné, místy jsou bučiny s příměsí dubu, lípy a habru. Mimo uvedené bukové porosty se v okolí města nacházejí četné listnaté lesy s výrazným zastoupením habru ve Vesníku, Zádilském, Malém a Velkém Skalníku, v Hlubokém, Nepřejově, Rokytnici aj. Některé z nich jsou tvořeny pouze habrem a jejich bylinné patro je pak často velmi sporé nebo skoro chybí. Příčinou absence bylinného patra v těchto lesích bylo vyhrabávání spadaného listí v minulosti, které se pak používalo na stelivo pro dobytek. Druhově nejpestřejší bylinné patro s přítomností ohrožených druhů se nachází v lesích s větším zastoupením lípy, dále s vtroušeným habrem, bukem, dubem a případně klenem. Tam najdeme často mařinku vonnou, lipnici hajní, jestřábník lesní, dále kyčelnici cibulkonosnou, hrachor jarní, lýkovec jedovatý a místy i lesní orchideje (nejbohatší na tuto květenu jsou některé lesy ve Velkém Skalníku a na Jasénce). Část habřin vznikla v důsledku pařezinového hospodaření z původních listnatých lesů a část vznikla přirozenou sukcesí na neobdělávaných pozemcích (nejčastěji bývalých pastvinách). Bohaté bylinné patro mají i některé jedlobukové porosty, obvykle jsou s vtroušeným klenem (okolí Cábské cesty, Jasenice - Červenka). Smrkové monokultury se nacházejí na menších plochách v širším okolí Zbrojovky Vsetín pod Vsackým Cábem, větší porosty jsou jižně od Luhu, v okolí Rokytnice, Čupu a Klášteřiska.Hlavním tokem protékajícím Vsetínem je Vsetínská Bečva. Ta je zregulována s výjimkou levého břehu pod ČOV podél úpatí Ostré hory na všech ostatních úsecích. Nejtvrdší a častěji obnovovaná regulace je přímo ve Vsetíně od vodárenského území za Ohradou po Trávníky. Břehový porost je mimo intravilán nejlépe vyvinut severozápadně a jižně od Vsetína (jasan, olše, vrba, na hrázích vzrostlý porost s javorem klenem, místy s lípou), přímo ve městě je břehový porost nedostatečně vyvinutý s vrbou a ojedinělými stromy na hrázi nebo není žádný. Řada menších potoků - Jasenický, Jasénka, Semetín, Rokytenka, Vesník aj. je zregulována v dolních částech v blízkosti zástavby. Nejhorší situace je u Jasenického potoka, který je asi 3 km veden v plně vykamenovaném (od Jasenic až po ústí do Bečvy) nebo vybetonovaném (okolí Zbrojovky Vsetín) korytě. V těchto úsecích je z přírodního hlediska tok v podstatě úplně zničen. K částečnému zpřírodnění došlo v průběhu delšího období vytvořením nánosů půdy nebo štěrku na určitých místech, na nich se pak uchytila vegetace, která zakryla necitlivé stavební úpravy. Dobře vyvinutý vzrostlý porost (olše, vrby, javor, jasan) se většinou nachází jen mimo souvislou zástavbu. Částí města prochází od jezu za Ohradou přes Lapač bývalý náhon na mlýn a pilu (Mlýnský potok), který místy provází dobře vyvinutý břehový porost s olšemi.Flóra oblasti je velmi bohatá na ochranářsky hodnotné druhy. Je to dáno jednak velkou rozmanitostí biotopů v okolí města a jednak tím, že mnohé pozemky byly v 70. až 80. letech ušetřeny před drastickými zásahy zemědělského hospodaření dřívějších JZD. Týká se to téměř celého údolí Jasenic počínaje Vršky nad zámkem, přes Zádilský, Malý a Velký Skalník, dále Červenku, Dlouhé, Trojúhelník až po Nepřejov, dále některé lokality ve Vesníku, na Jasénce a v Semetíně. Zachovány byly i listnaté lesy s původní květenou, kromě lesů ve výše jmenovaných oblastech se to týká i severních svahů Bečevné. Bohatě jsou zastoupeny orchideje, v okolí města roste 15 druhů. K nejvzácnějším z nich patří vstavač osmahlý, který roste hlavně v PP Ježůvka a jejím bezprostředním okolí (svou velikostí je to druhá až třetí největší populace v okrese a zároveň na celé severní Moravě), ojediněle byl v roce 2008 zjištěn v PP Vršky-Díly na Vrškách. Další vzácnou orchidejí je vstavač kukačka, u kterého jsou dvě životaschopnější populace - v lokalitě Nepřejov a ve Velkém Skalníku, ojediněle se vyskytuje v PP Vršky-Díly, PP Ježůvka, v Jasenicích u Kozlovských, na Kulíšku, do konce 90. let několik jedinců kvetlo ještě v Malém Skalníku a v Hlubokém. Vstavač bledý roste v habrovém lesíku v PP Bečevná (tato populace pozvolna vymírá), další jedinci rostou v habřině pod Bečevnou nad železnicí, do poloviny 90. let několik vstavačů bledých rostlo na severním okraji údolí Vesník (louka u silnice), v 80. letech byl nalezen kvetoucí jedinec i na Žambošce, v habřině u turistického chodníku, určitě jednotlivě roste na dalších místech v habrových lesích, ale může uniknout pozornosti. Vstavač mužský je místy početněji se vyskytující orchidejí, zejména na některých loukách v Jasenicích (kolem tisícovky jedinců kvetou na loukách u Kozlovských jižně od konečné místní železnice, stovky rostlin kvetou v údolí Dlouhé a okolí, na několika loukách ve Velkém Skalníku, pod Snožem v Jasenicích, v okolí PP Ježůvka), v menších skupinách (do 100 ex.) až ojediněle roste na desítkách míst, např. lokality Janišov, Červenka, Jasénka - Kotrlé, Vesník, Semetín, Hluboký, Nepřejov, Vršky, Zádilský, Malý Skalník, Chmelky v Luhu aj. Vstavač vojenský se v minulosti vyskytoval na několika místech v širším okolí (ve Vsetíně např. nad sklárnami), v posledních letech ojediněle kvete v PP Ježůvka. V letech 2001 a 2002 byl v jednom kvetoucím exempláři nalezen rudohlávek jehlancovitý v Jasenicích, údolí Dlouhé, později tam už nebyl nalezen.  Hlavinka horská se vyskytuje vzácně na některých loukách severně, východně a jihovýchodně od Vsetína, nejvíce rostlin kvete na loukách u Kozlovských, na sjezdovce Trojúhelník, v PP Ježůvka, na Jasénce pod Dušnou a v údolé Dlouhé, ojediněle ji lze nalézt na loukách Vršky, ve Velkém Skalníku. Pětiprstka žežulník se vyskytuje zejména východně od Vsetína. Nejpočetnější populace je v PP Ježůvka (v letech 2002-2010 tam pravidelně kvetlo kolem tisíce jedinců), v drobných skupinkách pak roztroušeně v lokalitách Vršky, Zádilský, louky u Kozlovských, Dlouhé a okolí, Trojúhelník, louky U Matějů v Semetíně aj. Vemeník dvoulistý se vyskytuje na podobných místech jako pětiprstka žežulník. Nejpočetnější populace je v PP Ježůvka (pravidelně tam kvete 300 až 400 jedinců), dále se roztroušeně, spíše jednotlivé kusy nacházejí na loukách v Jasenicích, na Trojúhelníku, na Jasénce pod Dušnou aj. Prstnatec bezový patřící k mizejícím orchidejím, se nejpočetněji vyskytuje v Července (PP Louka pod Rančem), dále roste ve Velkém Skalníku a okolí, v PP Ježůvka, ve Vrškách v PP Vršky-Díly, v lokalitě Kulíšek v Jasenicích, ojediněle je v Nepřejově, nad Malým Skalníkem u Rožnovjáků, na Trojúhelníku v Hlubokém, na Jasénce pod Dušnou, v Jasenicích u Kozlovských, jižně od Ostré hory (v listnatých a prosvětlenějších lesích podél vrcholu nad Potůčky) aj. Koncem 70. let se bohaté populace nacházely ještě na mnoha dalších místech, např. louky nad Velkým Skalníkem u Zrotalů, ty byly ovšem zničeny při rekultivacích bývalým JZD Bystřička v průběhu 80. let. Prstnatec Fuchsův se v početnějších populacích (stovky jedinců) nachází ve Velkém Skalníku v okolí Valovy skály, v Dlouhém, na Trojúhelníku (tam převládá bíle kvetoucí odchylka), nad lomem na Jasénce a dále v Semetíně podél silnice jižně od souvislé zástavby. V drobných počtech se vyskytuje roztroušeně na mnoha dalších místech, hlavně podél okrajů lesů. Prstnatec májový se vyskytuje na několika místech v hojném počtu (Vesník u točny, Dlouhé, nejvíce je na mokřadních loukách u Kotrlů na Horní Jasénce, kde v některých letech kvete několik tisíc jedinců), na mnoha dalších místech v menších populacích (PP Ježůvka a okolní louky, Vesník - Břehy) až ojediněle (Trojúhelník, Velký Skalník aj.). Hlístník hnízdák se roztroušeně vyskytuje v listnatých nebo smíšených lesích (PP Ježůvka, Velký Skalník, Dlouhé, Hluboký, Jasénka, Vesník - Břehy, Červenka). Lesní orchidej okrotice dlouholistá má velmi bohatou populaci ve Velkém Skalníku (celkem 4000 jedinců, je to největší naleziště v okrese), v drobných počtech je na Jasénce pod serpentinou, na okraji PP Ježůvka, ve Vesníku a v Července (starý bukový les východně od Baťovy obory), ojediněle v PP Louka pod Rančem a v Hlubokém. Okrotice bílá je známa pouze z jedné lokality v údolí Zádilský jižně od PP Ježůvka. Velmi vzácný je kruštík bahenní, bohatá populace roste na dvou lokalitách (Jasénka - evropsky významná lokalita Kotrlé, PP Mokřady Vesník - část Břehy) a na dvou dalších v menším počtu (PP Ježůvka, Jasenice u Kozlovských). Kruštík modrofialový se vyskytuje v některých listnatých lesích s habrem a lípou (Velký Skalník, Dlouhé). Kruštík širolistý se vyskytuje roztroušeně podél okrajů lesa a na lesem zarůstajících loučkách (PP Ježůvka, Velký Skalník, Semetín aj.). Z dalších druhů orchidejí se častěji vyskytuje bradáček vejčitý na vlhčích až mokřadních loukách, roste také v centru města v Panské zahradě naproti mateřské školky, velká populace je v lokalitě Kulíšek v Jasenicích (přes 500 jedinců) a U Matějů v Semetíně (stovky jedinců). Ze vzácnějších mokřadních rostlin se vyskytují mečík střechovitý (několik nalezišť, nejbohatší obsahuje 1 500 jedinců a je na mokřadních loukách na Jasénce pod Vrchovskými, méně jich je na loukách na Trojúhelníku, dále v Jasenicích - Dlouhém, u Kozlovských a pod Strání, ojediněle v Semetíně na mokřadních loukách v okolí silnice, na Ježůvce), tolije bahenní (ojediněle některá svahová prameniště, např. Jasénka pod serpentinou, Semetín U Matějů, Vesník - Břehy), hadilka obecná (jedinou lokalitou je PP Ježůvka) a vítod nahořklý (mokřady v Semetíně, PP Ježůvka). Mech rašeliník Girgensohnův je znám pouze z jediné lokality, z mokřadních luk U Matějů v Semetíně. Z dalších vzácnějších druhů rostlin se vyskytují řepíček trojlistý (ojediněle v PP Ježůvka, ve Velkém Skalníku, v okolí údolí Dlouhé a nad Dlouhým, Hluboký, Jasénka aj.), sleziník severní (jedinou lokalitou v okrese je Valova skála), orlíček planý (místy je četnější, nejvíce je v PP Louka pod Rančem s cca 500 jedinci a louka východně nad PP Ježůvka, dále Nepřejov, Velký Skalník a v jihozápadní části Semetína, dále Dlouhé, Trojúhelník, Semetín, Zádilský, Malý Skalník aj.), kociánek dvoudomý (největší populace je na okraji lesa u Kozlovských luk v Jasenicích, kde kvete kolem 5 000 jedinců, další menší naleziště jsou ve Velkém Skalníku, v PP Louka pod Rančem, drobné populace v PP Ježůvka, nad Malým Skalníkem, na Jasénce, na Trojúhelníku, v Dlouhém aj.), dymnivka dutá (listnaté lesíky severně pod Bečevnou, javorová bučina u Cábské cesty severovýchodně pod Kotlinou), hvězdnatec čeměřicovitý (severně pod Bečevnou, Semetín, Nepřejov, Jasenice, Jasénka aj.), zapalice žluťuchovitá (bučina s klenem u Cábské cesty - Kotlina, několik lokalit je v Jasenicích a Července, severní svah Bečevné aj.), sasanka pryskyřníkovitá (bučina v Kotlině jižně od Cábské cesty, Jasenice východně od údolí Dlouhý u železnice), lilie zlatohlavá (listnaté lesíky Vršky, Korelka, jižně od Luhu, Hluboký, Semetín, Vesník u točny aj., bohužel je často přesazována neukázněnými lidmi), oměj vlčí (jediné naleziště je u Semetína v listnatém lese u Bečvy), ladoňka dvoulistá (jedinou lokalitou je listnatý les na úpatí Ostré hory podél Bečvy v záplavové zóně Bečvy, ladoňky po povodni v roce 1997 ale vymizely), sněženka podsněžník (tamtéž), netřesk zední (přirozeně roste pouze na jednom místě v Jasenicích), kýchavice Lobelova (Semetín U Matějů), hruštička okrouhlolistá (Trojúhelník), badil úzkolistý (Semetín U Matějů), žebrovice různolistá (Semetín U Matějů) a pérnatec horský (Semetín U Matějů, Trojúhelník). V listnatých lesích s habrem, dubem a lípou se roztroušeně vyskytuje lýkovec jedovatý. Na sušších loukách se místy vyskytuje prvosenka jarní, velké množství kvete v PP Ježůvka a okolí, nad Malým Skalníkem, ve Velkém Skalníku, v PP Louka pod Rančem, v Nepřejově, menší četnost je v lokalitách PP Vršky-Díly, Vesník, Semetín aj. Z teplomilných vzácných druhů rostlin se vyskytují např. rozrazil ožankový (Malý Skalník, Díly, Jasénka aj.), černohlávek dřípatý (PP Ježůvka, kolem roku 1990 kvetli poslední jedinci v Lázkách pod Hrbovou, začátkem 80. let kvetl na loukách v Jasenicích pod Strání východně za Osanem, kde byl později zničen umístěním zahrádkářské osady), hrachor širolistý (Vsetín je jediným nalezištěm v okrese, vyskytuje se zde hned na třech lokalitách, a to na výslunných suchých loukách Vršky, v Jasenicích jižně pod Snožem a v Nepřejově), pcháč panonský (bohatá populace je v PP Louka pod Rančem, kvete až tisíc jedinců, další lokalita je v Nepřejově a na Vrškách, Vsetín je u tohoto druhu Nepřejov nejsevernějším výskytem na Moravě), pcháč bezlodyžný (několik jedinců kvetlo ještě kolem roku 1990 v Semetíně na bývalé výslunné pastvině jihozápadně od souvislé zástavby), škarda ukousnutá (jediná lokalita je v Semetíně u silnice, jižně od souvislé zástavby), ostružiník šedavý (jedinou lokalitou jsou Vršky) a kakost krvavý (na několika místech, např. Nepřejov, Velký Skalník, Jabloňová, Vesník, Bobrky). Vzhledem k vysoké rozmanitosti biotopů a velmi členitému terénu lze v okolí města při podrobnějších průzkumech v budoucnu očekávat nálezy dalších lokalit vzácných druhů rostlin, zejména lesních, a také nálezy zcela nových druhů.V okolí města jsou četné některé invazní druhy rostlin. Bolševník velkolepý byl v okolí města kolem roku 2002 prakticky již zlikvidován, ojediněle se kvetoucí rostliny mohou objevit na březích Bečvy, kam se dostanou z lokalit na výše položených místech. Křídlatka se však vyskytuje na desítkách lokalit, zejména na ruderálních stanovištích, a také v sídlištích. Je nutné ji ve výskytu omezovat aspoň kosením, definitivně se dá odstranit jedině vykopáním a spálením nebo vhodným herbicidem (Roundup) použitým na rostliny v srpnu nebo září. Ve Vsetíně výrazně převažuje křídlatka japonská (s malými listy), křídlatka sachalinská (s velkými listy) roste pouze na několika stanovištích, její největší populace je u silnice pod Hrbovou u Lázků. Dalším hojným neofytem je slunečnice hlíznatá („topinambur"), která je rozšířena v břehových porostech Bečvy. Netýkavka žláznatá se vyskytuje hlavně podél Bečvy, místy ji nalezneme i na ruderálních stanovištích. Na podobných místech jako topinambur často roste další invazní rostlina, celík kanadský.Po stránce mykologické patří Vsetín k nejlépe prozkoumaným územím okresu. Houby rostou všude - v městském a zámeckém parku, v zahradách, na travnatých plochách na sídlištích, v zahrádkářských osadách, na březích Bečvy a jejích přítoků, na loukách, pastvinách a polích, na smetištích atd. Nejvýznamnější mykologickou lokalitou je širší okolí Valové skály ve Velkém Skalníku. Do roku 1998 tam bylo zjištěno téměř 300 druhů makromycetů včetně velmi vzácných druhů. Ze vzácnějších hřibovitých se tam vyskytují např. hřib královský, hřib bronzový, hřib plavý, hřib medotrpký, hřib březový, hřib habrový, křemenáč hnědý, křemenáč borový a podloubník siný. Z lupenatých hub tam byla v roce 1981 nalezena velmi vzácná muchomůrka císařka, z dalších vzácnějších druhů byly zjištěny např. velmi vzácná síťovka dvojitá (Malý Skalník), květnatec Archerův (Jasénka), mozkovka rosolovitá (Malý Skalník), hřib satan (Malý Skalník), kyj Herkulův (Malý Skalník), vláknice rašeliníková, šťavnatka papouščí, šťavnatka narudlá, stroček kadeřavý, lošáček číškovitý, lošáček černý, korálovec bukový, pstřeň dubový a choroš sněhobílý. Další mykologicky bohaté lokality jsou v údolí Červenky (do roku 1998 bylo zjištěno 80 druhů makromycetů), Horní Jasénka (90 druhů), Vesník (75 druhů), jedlobukové lesy pod Vsackým Cábem v okolí Zbrojovky Vsetín (přes 100 druhů) a Malý Skalník. V okolí města se často vyskytují i houby jedovaté, např. muchomůrka zelená (zejména habrové a bukové lesy), muchomůrka červená, muchomůrka tygrovaná, muchomůrka citronová, zvonovka jarní, čechratka podvinutá a některé bílé strmělky.Ve městě a jeho okolí se nachází také řada pozoruhodných stromů, nejčastěji to jsou lípy a duby. Část z nich byla již vyhlášena památnými stromy. Velké lípy se nacházejí ve Velkém Skalníku u Černošků a u Vilémů, dále podél turistické stezky mezi Jasénkou a Velkým Skalníkem a u Sládků v Semetíně. Mohutnější duby se nacházejí na Bobrkách, na území sběrny na Trávníkách, na Jasénce, u Machálků v Rokytnici a v Semetíně U Matějů, větší duby rostou také v Nepřejově. Na území města jsou dva pozoruhodné javory babyky - na Bečevné a na Jasénce, menší rostou na Dílech, na Vrškách aj. Největší borovice je mezi Janišovem a Semetínem, největší třešně jsou v Rokytnici a ve Vesníku nad Břehy. Největší hrušeň najdeme ve Vesníku ve Břehách. Největší jilm roste na Ohýřově u Smilků. Nejstarší stromy v okolí Vsetína mají věk 250 - 300 let.Fauna je podobně jako květena rovněž bohatá. Vyskytují se jak druhy zachovalých přírodě blízkých lesů tak vzácnější druhy obývající zemědělskou krajinu.Ze savců se vyskytují např. srnec, zajíc, liška, jezevec, ve větších lesích kuna lesní, nehojně veverka obecná, poblíž sídel kuna skalní, ježek, tchoř aj. Bohatší zastoupení je i u větších savců, např. se vyskytují jelen (větší lesy na východní části a v jihozápadní části území), muflon (pravidelně v lesích v širším okolí Zbrojovky Vsetín) a prase divoké (zejména pod Cábem a okolí). Rovněž se vyskytují i velké šelmy. V Jasenicích v okolí Cábské cesty, pod Cábem a v Července se pravidelně zdržuje rys, ojediněle byl zjištěn i v lesích u Semetína. Téměř každoročně se v okolí Cábu vyskytuje medvěd, jeho výskyt však podobně jako u dalších velkých šelem snadno unikne pozonosti (např. začátkem 80. let se zdržoval v okolí Dinotic, v květnu 1996 prošel od Cábu okolím Cábské cesty až k Růžďce, v létě roku 2000 se několikrát zdržoval později v Brodské odchycený jedinec v jedlobukových lesích ve Vsetíně - Jasenicích, Července, v okolí Cábské cesty a pod Vsackým Cábem, v roce 2009 se další jedinec zdržoval v okolí Cábu apod.). Vydra říční se při migraci pravidelně objevuje na Bečvě, její početnost se od 90. let pozvolna zvyšuje (v okolí soutoku se Senicí byl v roce 1988 nalezen uhynulý jedinec, v roce 2009 se zatoulala i do centra města). V posledním desetiletí se v souvislosti s nárůstem středomoravské poulace začal vyskytovat i bobr evropský, jedinci migrují Vsetínem proti proudu Bečvy z míst pravidelného výskytu v okolí Hustopečí nad Bečvou. Vyskytuje se také řada druhů netopýrů. Byli zjištěni např. netopýr vodní, netopýr hvízdavý, netopýr večerní, netopýr rezavý, netopýr dlouhouchý a dříve i vrápenec malý.Nejdokonaleji je prozkoumána ptačí fauna. Na katastru města bylo zjištěno kolem 145 druhů ptáků, z toho 100 druhů hnízdí. Ze vzácných lesních druhů se vyskytují: čáp černý (1 pár hnízdí v okolí Zbrojovky, 1 pár hnízdí v Semetíně - hnízdo je již na katastru Ratiboře), sluka lesní (hnízdí na lesních pasekách v Jasenicích a pod Cábem, celkem 3 až 6 párů), jestřáb lesní (rozsáhlejší lesy východně od Vsetína a v okolí Semetína, celkem asi 3 páry), datel černý (pravidelně hnízdí ve starých bukových lesích v Jasenicích 2 až 3 páry, na Jasénce a v Semetíně po 1 páru, ve Vesníku 1 pár, na dalších místech často na přeletu), žluna šedá (2-3 páry staré bukové lesy v Jasenicích, 1 pár Semetín Ostrá hora, 1 pár Vesník a jinde), strakapoud bělohřbetý (pravidelně hnízdí v jedlobukových lesích v Jasenicích, celkem 2 až 4 páry), datlík tříprstý (do 90. let ojediněle hnízdil ve smrkových lesích v Jesenicích pod Cábem a v Července, v posledních letech je nezvěstný), kulíšek nejmenší (hnízdí pod Cábem, 1 až 2 páry), sýc rousný (hnízdí pod Cábem, 1 až 2 páry), holub doupňák (hnízdí ve starých bukových lesích, pod Cábem 3 až 5 páry, Červenka 3 až 4 páry, Jasénka nad lomem 1 pár, Vesník 1-2 páry, další páry hnízdí v Semetíně na katastrech okolních obcí), lejsek malý (zejména bučiny v Jasenicích v širším okolí Zbrojovky, celkem tam hnízdí kolem 10 párů, ojediněle se vyskytuje v habřinách s bukem a lípou ve Velkém Skalníku, dále ve Vesníku a na Jasénce, v době tahu se vyskytuje i v zahradách a listnatých lesích v okrajových částech města, populace od 90. let výrazně klesla v důsledku likvidace starých bučin), kos horský (ojediněle hnízdí ve smrkových lesích v okolí Cábské cesty, na mnoha místech s dřívějším výskytem vymizel, populace ve srovnání s 90. léty výrazně klesla), krkavec velký (v okolí města hnízdí několik párů, v posledních letech např. 1 pár ve smrkových lesích v Luhu jižně od školy, další pár hnízdí na Bečevné a jinde) a jeřábek lesní (ojediněle se vyskytuje v Jasenicích -  např. u Chmelků, Dlouhé, Červenka pod Karoly, jeho populace výrazně klesla v průběhu 80. let, v polovině 70. let ještě pravidelně hnízdil asi 1 km jižně od panelového sídliště Luh II v okolí Chmelků a nad Hlubokým). Ze vzácnějších druhů zemědělské krajiny se vyskytují: pěnice vlašská (roztroušeně na křovinatých místech, největší populace hnízdí na Dílech a v okolí v PP Vršky - Díly, celkem 5 až 6 párů, dále Luh - Korelka 1 až 2 páry, jednotlivé páry jsou severovýchodně nad PP Ježůvka a severně od Bucharova mezi Malým a Velkým Skalníkem, na vrchu Hanžlově, na Jasénce, Rokytnice jižně od Janišova aj.), ťuhýk obecný (pravidelně hnízdí na všech lokalitách s křovinami, celkem 120 až 160 párů, největší koncentrace je na Dílech v PP Vršky - Díly s cca 15 páry), bramborníček černohlavý (vzácně hnízdí podél silnic nebo železnic, u silnic se vyskytuje např. pod Žebračkou, mezi Vesníkem - Lázkami a Bobrky u mostu do Semetína, u železnice pod údolím Potůčky, severozápadně od Lázků a Bobrky u rákosiny, dále na ruderálním stanovišti pod Ohýřovem, ojediněle byl pozorován na Dílech v PP Vršky - Díly), bramborníček hnědý (často v době tahu na loukách v údolí Bečvy, ojediněle hnízdí na větších loukách nebo pastvinách - 1 pár Jasénka nad vzrostlou babykou, 1 pár vodárenské území Ohrada), bělořit šedý (pouze v době tahu, louky a pole v údolí Bečvy a okolí, Díly), konipas luční (pouze v době tahu na loukách a polích, často zjištěn při přeletu), chřástal polní (ojediněle na větších loukách, např. na Jasénce bývají 2 až 4 volající samci, ve Vesníku 1 až 2 samci, Bobrky a okolí Ohýřova 1 až 3 samci, Janišov 1 samec, louky za Ohradou 1 samec, v některých letech Vršky - Díly 1 samec), velmi vzácně křepelka polní (někdy bývá zjištěna na přeletu nad Vsetínem, ojediněle se ozývá nad Malým Skalníkem u Rožnovjáků a nad zámkem, v suchých letech bývají počty vyšší, v červnu 1999 byl dokonce slyšen její hlas z trávníku u nadjezdu na ulici Štěpánská, kde se zastavila na přeletu), koroptev polní (je již velmi vzácná, do roku 1996 hnízdila v lokalitách Vršky a Díly, ojediněle se ještě vyskytuje na vodárenském území jižně od města a na Bobrkách), krutihlav obecný (v okrajových částech města a jeho okolí hnízdí 6 až 10 párů, zahrady a rozptýlená zeleň navazující na zahrady: po 1 páru Díly a nad zámkem v PP Vršky - Díly, Korelka, nad Malým Skalníkem u Rožnovjáků, Malý Skalník u Bucharova, Hanžlov, Nepřejov, Jasenice za Osanem, Velký Skalník u Novosadů, Vesník - Břehy, Červenka, Jasenka). Čáp bílý dlouhodobě hnízdí na školním statku na Bobrkách, další pár od roku 1999 pravidelně hnízdí na vysokém stožáru pod Žebračkou (směrem k Ústí). V době tahu přeletují i větší hejna, např. v srpnu je možné nad městem spatřit i 60 kroužících čápů bílých, kteří se pozvolna pohybují směrem k jihu. Z dalších vzácnějších druhů se vyskytují: slavík tmavý (nepravidelně bývají zpívající samci zjištěni v době jarního tahu v okolí Bečvy, např. u Panské zahrady a na Ohradě, ojediněle byl zjištěn v křovinách na Jasénce nad vzrostlou babykou, v křovinách v PP Ježůvka a v Malém Skalníku, vyskytuje se i při letním tahu zpět do zimovišť - např. v srpnu byl odchycen do sítě v zarostlém svahu nad Bečvou severně od koupaliště a v křovinách za Ježůvkou, při letním tahu ovšem samci nezpívají, a proto jej nelze tak snadno zjistit jako na jaře), slavík obecný (byl zjištěn pouze jednou za posledních 40 let, a to v květnu 1993 u Bečvy v okolí Panské zahrady, kde se po 3 týdny zdržoval zpívající samec), rákosník velký (ojediněle v době jarního tahu v okolí Bečvy, např. u Panské zahrady, dále za Ohradou v rákosí u rybníčku), rákosník obecný (hnízdí u rybníčku za Ohradou a na rákosině Bobrky), rákosník proužkovaný (zjištěn při podzimním tahu - vodárenské území jižně od Ohrady), velmi vzácný je rákosník ostřicový (ojediněle zjištěn v době jarního tahu - vodárenské území jižně od Ohrady), cvrčilka říční (řídký výskyt: vodárenské území 1 až 2 zpívající samci, Bečva severozápadně od Vsetína 1 až 2 samci, Jasénka olšina u toku 1 až 2 samci, Vesník v severní části 1 až 2 samci, Semetín 1 až 2 samci, mezi Semetínem - Janišovem 2 samci aj.), cvrčilka zelená (lesní paseky s malými smrčky, např. pod Cábem několik zpívajících samců, okolí Luhu - pod Chmelky 2 samci, východní strana Jasénky několik samci, křoviny severně od Ježůvky 1 samec, křovinaté biotopy např. Díly v PP Vršky - Díly 1 až 2 samci), strnad rákosní (ojediněle hnízdí, např. rákosina na vodárenském území Ohrada, rákosina Bobrky), čejka chocholatá (ojediněle hnízdí u vodárenského území Ohrada a na Bobrkách), strakapoud malý (celkem 5 až 8 párů listnaté lesíky, zahrady a park: nepravidelně Malý Skalník - Bucharov, Nepřejov, Vesník, park u zámku Vsetín, dubový les pod Sychrovem, v okolí samoty se zahradou na východní straně Jasénky u lokality Bílá vrána), rehek zahradní (roztroušené páry v zahradách po okrajích města a u samot na pasekách, celkem hnízdí 20 až 30 párů), ledňáček říční (v některých letech hnízdí na Bečvě nebo v jejím okolí, např. laguny pod ČOV v kolmých březích, Bečva pod ČOV v břehu s narušenou regulací, Bečva pod soutokem se Senicí v břehu s narušenou regulací, pravý břeh ve srázu nad Bečvou naproti tenisovým kurtům u Panské zahrady, v některých letech jej lze velmi často zastihnout při přeletu na Bečvě a na jejích větších přítocích), pisík obecný (na Bečvě pravidelně v době tahu, ojediněle hnízdí, např. kolem roku 1988 vyhnízdil v porostu slunečnice hlíznaté na pravém břehu Bečvy jižně od Ohrady), kulík říční (pravidelně na tahu na Bečvě a v jejím okolí, ojedinělé páry koncem 90. let hnízdily na rumišti mezi Lázkami a Bobrky), skorec vodní (na přítocích Bečvy hnízdí celkem 3 až 5 párů), hýl rudý (ojedinělí zpívající samci bývají zjištěni v době tahu, např. v Luhu, na vodárenském území za Ohradou, v okolí Bečvy a jinde), žluva hajní (vzácná, v 90. letech na různých místech zpívali celkem 2 až 4 samci, nepravidelně po 1 zpívajícím samci Luh - Korelka, Vesník, Jasénka, Nepřejov, po roce 2002 téměř vymizela), lelek lesní (velmi vzácný, v posledních desetiletích zjištěn pouze jednou na jarním tahu v roce 1996 na Dílech), včelojed lesní (vyskytuje se zejména východně a severně od města, 1 až 2 páry), ostříž lesní (velmi vzácně, zejména východně od města, např. u Zrotalů, Jasenice, v některých letech hnízdí 1 až 2 páry). Výr velký byl zjištěn koncem 80. let v lomu pod Ostrou horou, kalous ušatý ojediněle hnízdí na Bobrkách, na Jasénce pod Dušnou, v Zádilském a jinde. I když se výzkumu ptačí fauny ve Vsetíně věnuje poměrně velká pozornost díky přítomnosti několika zdejších ornitologů, nestačí stávající intenzita terénních průzkumů na její podchycení ve všech částech města resp. na zachycení všech probíhajících změn ve výskytu zajímavých druhů. Přesto je zřejmé, že u některých druhů došlo v posledních 10 - 15 letech k výraznému poklesu (datlík tříprstý, kos horský, lejsek malý, žluva hajní), u některých k nárůstu populace (kormorán velký a volavka popelavá, z hlediska logiky vývoje populace se u puštíka bělavého očekává jeho výskyt v průběhu příštích let ve starých bučinách v Jasenicích šířením z jeho hnízdišť ležících východněji).Z plazů se vyskytují běžné druhy jako užovka obojková, užovka hladká (žije ve všech zahrádkářských osadách a v zahradách v okrajových částech města, např. nad zámkem, v Zádilském, v Janišově, v Rokytnici, v Hlubokém, za Osanem, na hřbitově, v panelovém sídlišti Sychrov aj.), slepýš křehký, ještěrky obecná a živorodá. O výskytu zmije obecné neexistuje z posledních 30 let jediný seriózní údaj - mezi veřejností se sice objevují „zaručené" zprávy o výskytech zmije, ale tam, kde se podařilo takovou zprávu ověřit znalcem, se zatím vždy zjistilo, že to byla užovka hladká. Přesto ojedinělý výskyt zmije nelze vyloučit v okolí starých staveb v okrajových částech města, zejména u samot poblíž vlhčích míst.Z obojživelníků se kromě běžnějších druhů (skokan hnědý, ropucha obecná, kuňka žlutobřichá, mlok skvrnitý) vyskytují ropucha zelená, rosnička zelená, dále vzácný skokan skřehotavý (rybníček v Panské zahradě). Z čolků se vyskytuje zejména čolek horský (pod Cábem, Semetín, lom pod Ostrou horou) a čolek obecný (Semetín, významným refugiem je rybníček v Panské zahradě), velmi vzácně i čolek velký (rybníčky Semetín, tůň v Zádilském).Z ryb se kromě běžných druhů (pstruh obecný, lipan podhorní, jelec tloušť, hrouzek obecný aj.) vyskytuje parma obecná (Bečva v celém katastru), výjimečně hlavatka podunajská (Ohrada pod splavem, uniklá z chovných nádrží výše proti proudu Bečvy), dále také úhoř (uniklý nebo vyplavený z rybníků), z ohrožených druhů ouklejka pruhovaná, střevle potoční, ostroretka stěhovavá a v některých potocích vranka obecná. Dříve, ještě v 50. letech, se v Mlýnském potoku vyskytoval kriticky ohrožený sekavčík horský.Bezobratlí. Ze zajímavějších motýlů se vyskytuje na květnatých loukách otakárek fenyklový (místy lze najít i jeho housenky na mrkvovitých rostlinách), vzácně otakárek ovocný (okolí Ježůvky, pod Bečevnou, Díly, Bečevná aj.),  ostruháček kapinicový (Díly), zelenáček velký (Díly, v ČR již na mnoha místech vymizel), lišaj pryšcový (Rokytnice), bělopásek dvouřadý (Jasenice), modrásek bahenní (PP Vršky-Díly, Semetín aj., celkem dosud zjištěn na 9 lokalitách), modrásek očkovaný (PP Vršky-Díly, Semetín aj.), perleťovec prostřední (PP Ježůvka a okolí), perleťovec fialkový (Ježůka, Jasenice), hnědásek kostkovaný (Jasenka, Semetín) a batolec duhový (Zádilský, Jasenice, Semetín aj.). V letech 2007 a 2008 byl ve Velkém Skalníku ojediněle zjištěn kriticky ohrožený modrásek černoskvrnný, ještě v 60. letech jej bylo možné spatřit v lokalitě Vršky nad zámkem. Nejvzácnějším motýlem je okáč kluběnkový, který žije pouze pod Cábem v PR Halvovský potok (je to jedna ze dvou jeho lokalit na celé Moravě, druhá lokalita se nachází u Halenkova). Vzácně se vyskytují saranče vrzavá (Díly v PP Vršky - Díly), cvrček polní (suchá louka Jazýček v Hlubokém, dále Potůčky aj.) a cikáda chlumní (PP Ježůvka). Na některých lokalitách byl v roce 2005 proveden detailní průzkum motýlů, např. v PP Vršky-Díly bylo zjištěno 380 druhů, v lokalitě PP Ježůvka a okolí bylo zjištěno 48 denních druhů a v PP Louka pod Rančem 34 denních druhů. V letech 2002 a 2008 byl na několika lokalitách proveden detailní výzkum blanokřídlého hmyzu (PP Vršky-Díly, PP Ježůvka a okolí, PP Louka pod Rančem, Velký Skalník), při kterém bylo zjištěno celkem 10 druhů čmeláků, 23 druhů mravenců a 30 druhů ostatních žahadlových blanokřídlých.  V létě 1999 byl v Rokytnici u nadjezdu poprvé za poslední desítky let zjištěn výskyt saranče Sphingonotus caerulans, s modrými křídly. Pravidelněji se vyskytuje krtonožka obecná (např. Vesník, Rokytnice, Semetín aj.). Tesařík piluna byl v 80. a 90. letech zjištěn několikrát, např. v Rokytnici a na Hanžlově v Luhu. Ze vzácnějších tesaříků byli koncem 90. let zjištěni tesařík pižmový (u Zbrojovky v Jasenicích), tesařík vrbový (u Bečvy v Lázkách) a tesařík osikový (Jasenice). Roháč obecný byl v polovině 60. let pozorován ve Velkém Skalníku (byla to jeho zakrslá forma, která se vyvíjí v měkkém dřevě - lípy), na Rybníkách a v 80. letech v dubovém lese pod Sychrovem. V 90. letech patří již k nezvěstným druhům. V tůňkách v Semetíně se pravidelně vyskytuje potápník vroubený. K nejcennějším druhům hmyzu bezesporu patří velmi vzácná teplomilná kutilka jižní (Scelliphron destilatorium) z řádu blanokřídlých, která je v současnosti v rámci okresu známa pouze od Vsetína (z lokalit Horní Město a Vršky). V Mlýnském potoku (městském náhonu) se vyskytuje menší populace evropsky výzamného druhu mlže - velevrub tupý (v okrese je znám celkem ze tří lokalit). Tato populace velevruba je však velmi zranitelná manipulací s vodou v korytě, případně znečištěním, a Mlýnský potok musí být před těmito nepříznivými zásahy uchráněn. V roce 1999 byl v okolí města poprvé zjištěn vzácný teplomilný pavouk křižák pruhovaný (PP Ježůvka), po roce 2002 byl zjištěn na desítkách lokalit, zejména v suchých a teplejších letech (např. PP Vršky-Díly, Jasenka, Nepřejov a Jasenice, Velký Skalník, jeho výskyt lze očekávat na dalších slunných stanovištích). Fauna bezobratlých je vemi bohatá a vzhledem k velké členitosti terénu a pestrému zastoupení biotopů dosud málo probádaná, takže v dalších letech lze očekávat řadu dalších pozoruhodných nálezů.K dalším zajímavostem patří význačné geomorfologické jevy. V jedlobukových lesích pod Cábem se nacházejí skalní výchozy s balvanitou sutí a tisíce let staré sesuvy včetně sesuvů z roku 1997. K nejcennějším skalním výchozům na Vsetínsku patří Valova skála ve Velkém Skalníku, která svou výškou 38 až 39 metrů patří k nejvyšším skalním útvarům ve vsetínském okrese. Méně významné jsou skalní výchozy v bývalých lomech pod Ostrou horou a na Jasénce.V okolí města je vyhlášeno šest zvláště chráněných území - Přírodní památky Ježůvka, Bečevná, Louka pod Rančem, Vršky - Díly a Mokřady Vesník, Přírodní rezervace Halvovský potok. Na ustavení zvláštního ochranného režimu mají parametry další lokality, např. Velký Skalník s Valovou skálou, s okolními lesy a orchidejovými loukami, orchidejové louky v Jasenicích (u Kozlovských a v Dlouhém), mokřady v Semetíně U Matějů, orchidejové louky Nepřejov - Trojúhelník, rákosina Bobrky, rozšíření PP Ježůvka na okolní louky se vzácnou květenou aj. Jako VKP je chráněn mokřad pod Žebračkou, květnatá louka Jazýček v Hlubokém a připravují se další. Malá část území města - lesnatá oblast v Jasenicích mezi Cábskou cestou, Dinoticemi a Hovízky - leží v Ptačí oblasti Horní Vsacko z důvodu významné populace ptačích druhů obývajících zachovalé bukové lesy (zejména lejsek malý a strakapoud bělohřbetý). Na hranici katastru ležící v okolí Cábské cesty a mezi Dinoticemi/Červenkou leží hranice CHKO Beskydy.Za památné stromy je vyhlášeno šest stromů - babyka na Bečevné, dub na Jasénce u Kučerů, Turpišův dub na Bobrkách, lípy u Sládků v Semetíně a Smilkův jilm na Ohýřově. Jako významný krajinný prvek jsou registrovány stromy: babyka na Jasénce, hrušeň Hlinských ve Vesníku - Břehy, dub ve sběrně na Trávníkách, třešeň v Rokytnici, dub v Semetíně U Matějů, borovice nad Janišovem v Semetíně.Z výše uvedeného přehledu je zřejmé, že Vsetín je velmi bohatý na přírodní hodnoty a chce-li je uchovat pro budoucnost, musí trvale počítat s náklady jak na jejich údržbu, tak na cílenou osvětu obyvatel. Určitě se to vyplatí, neboť všechny přírodně významné lokality slouží místním občanům i návštěvníkům mimo poučení také pro rekreaci. 

Pokračovat na článek


Život v brazilských slumech na vlastní kůži

Země fotbalového nadšení a karnevalového veselí, země nekonečných bílých pláží a tajemných pralesů. Brazílie se dá charakterizovat opravdu mnoha způsoby. Na jednu z jejích tváří se však často raději zapomíná: na chudinské čtvrti na okraji velkých měst zvané slumy, kde v obtížných podmínkách žijí lidé, kteří sem přišli z venkova v naději na lepší život. Jaké jsou každodenní radosti a starosti těchto lidí a zejména dětí, to zažil Jarek Kotal z Nadace Divoké husy zblízka, když loni strávil dva měsíce ve slumech města Fortalezy. „Lidé to tam nemají jednoduché, ale skrývají v sobě obrovskou energii. Jsou velice otevření, mají pořád veselou náladu a nic zbytečně neřeší. To my jim můžeme jenom závidět.“Obyvatelé fortalezských slumů žijí v malých chatrčích o jedné místnosti, které si svépomocí postavili z odpadových materiálů. Elektřina se v lepším případě čerpá načerno, kanalizace zcela chybí, odpadky se neodvážejí, policie se sem neodváží. V tomto bezútěšném prostředí se Jarek seznámil s usměvavým osmiletým Ricardem. „S partičkou kamarádů každé ráno vyráží na 15ti kilometrovou cestu pěšky do centra města, jejich pracoviště,“ vypráví Jarek. „Na náměstích a křižovatkách předvádějí svá kouzla s podomácku vyrobenými flower sticky (žonglovacími tyčkami). Náročné triky ve složitých akrobatických sestavách by jim leckterý cirkusový pracovník mohl závidět, výnos za tuto činnost už sotva: v průměru vynáší Ricardovo snažení dva reály (20 Kč) denně. Na veselé náladě mu to ale kupodivu neubírá.“Velký dojem na Jarka udělal i o čtyři roky starší Dodo. „Ten do rodinného rozpočtu přináší někdy i čtyři reály (40 Kč). V žabkách naběhá až 40 km denně s vozem na sběr odpadků, který tahá za sebou. Sbírá železo, sklo, textil, papír, zkrátka vše, co lze prodat do sběrných surovin. Plný vozík kolikrát váží více než sto kilo. Pozdě večer tak doráží domů pořádně utahaný. Pro takové děti pak zní příslib pěti reálů za jinou, nenamáhavou práci velmi lákavě. Co naplat, že se jedná o ilegální činnost pro drogového dealera. Ten přikáže několika dětem, aby se postavily na strategických místech v širokém kruhu kolem něj a připravily si letajícího draka. Jakmile se přiblíží obávaný policista, dítě pustí draka a dealer zmizí. Takto začal i dvanáctiletý Carlos, se kterým jsem se dal do řeči. Postupem času se sám vypracoval na obchodníka s drogami a neustále s sebou nosí zbraň. Skoro hrdě mi ji ukázal a potvrdil, že ji skutečně používá nejen on sám, ale i ostatní proti nim. Jako důkaz mi bez emocí ukázal prostřelené levé rameno, kde byla kulka ještě vidět.“Početné rodiny ve slumech často řeší dilema, zda dopřát dětem vzdělání, nebo je zapojit do každodenního zajišťování rodinných financí. Pokud je otec rodiny jediným živitelem, jeho nepravidelný příjem ze šedé ekonomiky rodině často nestačí ani na jedno jídlo denně a práce dětí se logicky jeví jako jediné východisko. Možností dětské práce je spousta, kromě uvedených příkladů se děti věnují i pouličnímu prodeji, čištění bot a bohužel i dětské prostituci. Jsou tak vytížené, že jim na školu většinou nezbývá čas a mnohé z nich se tak nenaučí číst a psát. Šance na lepší budoucnost je pak mizivá.„Důležitou možnost odreagování pro tyto děti představují sport a hry,“ vypráví Jarek. „Během pobytu ve slumech jsem pozoroval, jak jsou děti zvyklé k výrobě her využít všechno, co najdou. Ze starého prkna a pár rezavých hřebíků udělají skvělý stolní fotbálek, ze všude se válejících igelitových tašek fotbalový míč, z plechovek autíčka, vše dle vlastní fantazie. Sám jsem ve Fortaleze působil v nadaci Arca, která dětem nabízí možnost si v kolektivu zasportovat a zacvičit. Skrze pravidla her se děti zároveň nenuceným způsobem učí pravidla chování a kromě sebeúcty tak získají i respekt k druhým a k životnímu prostředí. Některé z nich navíc posléze získají v Arce práci jako lektoři různých kurzů pro zahraniční turisty, např. ve škole samby nebo surfingu.“Po svém návratu odstartoval Jarek s týmem Nadace Divoké husy vzdělávací projekt Change the Game, se kterým navštěvuje základní školy, tábory a festivaly. Projekt, který finančně podporují Evropská komise a Ministerstvo zahraničních věcí ČR, seznamuje české děti s jejich vrstevníky v Brazílii a nabízí jim možnost, aby si samy vyzkoušely autentické slumové hry. „Zjišťuji, že čeští žáci toho o dětech v rozvojových zemích moc nevědí. Když pak poznají, v jakých podmínkách děti v brazilských slumech žijí a jak se se svým údělem dokážou poprat, získají k nim respekt a mnohdy si uvědomí, jak se sami mají dobře. Zpočátku jsem ani nedoufal, že to české děti tak chytne za srdce. Jejich reakce jsou ale úžasné. Jak říkal jeden sedmák: „Ty děti jsou chudé, ale vůbec ne hloupé nebo neschopné. Bylo by fajn, kdybychom pro ně s třídou mohli něco udělat.“

Pokračovat na článek


Peru 2007

Toto je deník psaný na dovolené v Peru a mírně zrevidovaný po návratu. Cestu nám pomohl vymyslet a organizovat Jiří Lindner pod záštitou CK Latintour, uskutečnili jsme ji na začátku července a trvala nám 17 dní.Den 1. cestaRáno v sedm nás čeká letadlo do Amsterdamu. Nebyla by to naše parta, kdybychom neměli problémy s včasným příchodem ke gatu, tentokrát to bylo způsobeno zdlouhavým balením bagáže do fólie, na které jsme čekali přes hodinu. Nakonec jsme letadlo snad ani nezpozdili a nabrali jsme směr Amsterdam, kde se k nám přidala ještě srbsko-anglická část. Let do Limy trval 15 hodin a měli jsme 1,5 hodiny zpoždění, to jsme ještě netušili, že to bude to nejmenší zpoždění, jaké zažijeme. V Peru bylo po příjezdu na hotel teprve půl osmé, tak jdeme po 15 hodinovém letu na večeři, začínáme grilovanými steaky. Z Limy jsme tento den nic neviděli, přeci jen jsme kousek od rovníku a světlo je tu v podstatě od šesti do šesti. Vypadá to, že přestože se na Vodafonu dušovali, že tu mají partnera, tak tu naše telefony nic nenachází, uvidíme, jak se to vyvine. Den 2. Cusco Dnes jsme brzy ráno, po příjemné noci ve velice stylovém hotelu Antigua Miraflores , letěli do Cusca. To je naprosto neuvěřitelně nádherné město s 400 000 obyvateli. Jsme zde ve výšce cca 3400m a v rámci aklimatizace nám pořád dávají pít a žvýkat koku, shodli jsme se, že je to docela zábava, snad se za těch 14 dní nestaneme závislými :-) V Cuscu jsme se po příletu ubytovali v malebném hotelu nad městem, je odtud fantastický výhled na celé město a hory kolem plus příjemná dostupnost pěšky do centra. Den jsme začali v místním lokálu obědem, který byl poznávací, tři jsme se odhodlali k ochutnání morčete, dali jsme si také kukuřičné placky s nádivkou a zdejší verzi plněné papriky, která je většinou dost ostrá. Musím říct, že morče je dost výrazné chuti, docela dobré, ale je to dost obírání, poučení je dát si radši půlku, nebo dokonce celé. Ne jako my, dali jsme si čtvrtku a vlastně pořád oblizovali kosti. Je to něco na způsob králíka, ještě výraznější chuť a samozřejmě pohled na tu hroznou hlavičku se zubama a pařátky člověk před započetím jídla musí rozdýchat. Další speciality jsem shledal spíše normálními, ale byl jsem přesvědčován, že jejich nutriční a vitamínové hodnoty jsou omračující. Po obědě jsme jeli na objížďku výrazných památek města (small circuit). Inkové byli velcí stavitele a dávali si záležet s kamenným opracováním (čím posvátnější místo, tím více), čili památky po nich mají patrně nekonečnou trvanlivost a jejich přesnost a pečlivost je ohromující. Španělé se snažili Incké chrámy bourat a rozebírat, šlo jim to ale velice těžko. Z toho, co rozebrali, postavili zde ve městě fůru krásných katolických kostelů. Kostely jsou vybavené velice zábavně- Ježíš je snědý a v sukni, panna Marie ukazuje na jednom z obrazů prso a na druhém dokonce z prsu tryská mléko až do úst již odsouzeného Ježíše, který je několik metrů od ní :-) Na obraze poslední večeře páně je místo jehněte taky morče, ti lidé si s tím divným zvířetem nedají pokoj. Jedna z nejdůležitějších památek- Coricancha, chrám slunce, byla objevena až po jednom ze zde relativně obvyklých zemětřesení. Koloniálních chrám se zhroutil a pod ním byl objeven tento incký skvost, kde se do spár mezi kameny opravdu nevejde ani čepel nože. Viděli jsem také Sacsayhuaman nad městem, Qenco- v podzemních chodbách jsme ani nebyli, taková nám byla zima , nebo třeba místní posvátnou horu, nevimjaksejmenuje 6300m se zapadajícím sluncem a úplňkem k tomu, krásný kýč. Den jsme zakončili opět bohatou večeři, já jsem šel do dalších specialit, ale už toho začínám mít dost, alpaka, zvíře podobné lamě, byla průměrné jídlo, vlastně něco jako hovězí, akorát trošku tužší a možná vlastně i méně chutné. Tkaniny z její srsti vypadají mnohem lépe. Zítra v šest ráno, to je v ČR jedna odpoledne, vyrazíme autem 4 hodiny na trek, moc se těšíme. Musíme se trochu přiobléci, je tu přeci jenom na léto překvapivě chladno. Lépe řečeno, léto je v ČR, tady je zima, nebo-li období sucha, a hlavně jsme pořád děsně vysoko. Telefon nám nikomu s vodafonem nefunguje, ale stejně teď asi budeme 8 dní mimo komunikaci- patrně nebude v těch opuštěných horách Cordillera Vilcabamba signál. Jde s námi 12 mul, kuchař, hlavní mulař a tříčlenný doprovod, postaráno o nás asi bude dobře. Ale sprchu si jdu pořádně užít, bůhví, kdy bude znovu. Zpráva rodině po osmi dnech: „Hlásím se živý a zdravý z deja-vu krásného hotelu v Cuscu. Měli jsme se báječně, trek byl nádherný, proměnlivý a velmi spektakulární, incké památky hluboko zasáhly naše zbytky duchovního cítění a cesta autem nakonec nás přesvědčila, jak tenká je hranice mezi bytím a nebytím, byla to hrůza, z deseti hodin se stalo sedmnáct, řidič ke konci padal vyčerpáním a my se jenom modlili, abychom v jedné ze stovek zatáček nepokračovali rovně kilometr pod nás.“ Ale popořadě :-)TrekPo děsivé nepovedené noci zde v Cuscu, kde na nás dolehla pravděpodobně velká nadmořská výška a skoro nikdo jsme se nevyspalí, jsme v sedm ráno vyrazili na asi 5 hodinovou cestu směrem pohoří Cordillera Vilcabamba, trošku namačkáni v mikrobusu, ale natěšení na zážitky. Už s námi jede kuchař, malinký od pohledu pohodový indián Eliseo, s lámanou angličtinou a neustálým úsměvem na rtech. Cesta vede mimo jiné nad kaňonem řeky Apurímac, který je vskutku hlubokou nádherou. Je to obrovský kaňon, cesta nad řekou někdy vede přes 2 kilometry vysoko, což cestu sice dělá značně adrenalinovou, ale výhledy jsou parádní, škoda, že z auta prakticky nelze fotit. Apurímac je v této době v této oblasti pohodovou říčkou, velikost Jizery v Brodě při průměrném průtoku, ale řečiště je obrovské, musí totiž pobrat přívaly z období dešťů. řeka tím pádem tvoří hezké meandry v hromadě kamení a nad tím se tyči vysoké skály. Když se nad kaňonem začne vyjímat i nejvyšší hora pohoří- Salcantay, jedna z mnoha posvátných hor dnešních Peruánců, nutí nás to zastavit a fotit, ještě netušíme, že podobných výhledu bude následujících sedm dní opravdu dost. venkov, kterým projíždíme, je tu dost chudý, ale není to taková bezmoc, jako v Africe. Ale i tak, je ten prudký pětiminutový přechod z města, kde mladé holky chodí módně oblečené, do vesnic, kde se chodí naboso v jednom oblečení, dost zarážející. domy jsou buď z vepřovic, nebo jen sušených hliněných cihel, okna žádná, topení žádné. Co je zajímavé, že tu v každé zadnici mají na prodej pět láhve Coca-Coly, co je ještě zajímavější, žádná Pepsi :-) Aši hodinu před naším cílem se stavíme u incké památky Sayhuite, je tu několik staveb a krásná miniatura, o které samozřejmě nikdo netuší, k čemu vlastně byla, ale je to v rámci inca empire prý unikát. Dojíždíme do Cachory, kde si dáváme u místní rodiny chutný oběd, přibíráme do auta našeho mulaře Amera, tři pomocníky a razíme do sedla Capulioc, kde už na nás čeká 12 mul a můžeme jít konečně na trek. Tři muly nesou kuchyňské potřeby, šest jich nese naše věci a tři jsou se sedly jako záloha pro případně nemohoucí. Nakonec jsme je samozřejmě využili :-) Po prudkém sestupu z tři tisíc do asi 1900 metrů kempujeme na překrásném místě zvaném Chiquisca, jsou tu dokonce provizorní sprchy a nádherné výhledy údolím Apurímacu oběma směry. 4. Další den odcházíme z kempu v 0715 a nejprve slezeme úplně k řece (cca 1700mnm), kde si dáme parádní koupačku. Tady už to není úplně nevinná říčka a tak s respektem plaveme u břehu, jen Milan vypravuje cosi o tom, co když poplave doprostřed, vezme ho silný proud a někde níž po proudu najdou Kečuové jakéhosi přerostlého gringa (místní trochu sarkastický název bělochů) s dlouhým hadem... :-)) Po řece nás čeká nejprudší výstup celého treku- přes 1700m do nemilosrdného kopce, slunce pálí, cesta se klikatí, je to jen necelých 13km, ale sil nás to stalo dost. Obědváme v kempíku Maranpata, který je stále dost dobře vybaven na turisty, ochutnávám tu národní zlato- Inca Colu, která je strašně hnusná, chutná jako zubní pasta perlička a já přísahám, že už žádné místní speciality nikdy neochutnám. Výhledy jsou stále lepší a lepší, vysoké hory s rozeklanými štíty, ledovci na nejvyšších vrcholech a pouštěmi na vyšších či džunglemi na nižších svazích. Docházíme do kempu u inckého města Choquequirao, které zatím jen zdali láká. V podvečer jdu s Jirkou a Tomášem na níž položené terasy, které jsou součástí města, ale zítra je nestihneme. je to rozlehlé, že nám hodina nestačí k projití a přitom je archeology odkryta zatím jen asi desetina. 5. Brzy ráno jdeme na půldenní prohlídku města. Začínáme administrativním prostorem, potom vylezeme na jakousi ceremoniální uměle srovnanou planinu na jednom z bočních hřebenů a už se nám otevře výhled na tu nepochopitelnou krásu a dokonalost, kterou asi uměli jen Inkové. Kdo jiný by postavil městečko v tak neprostupném, nedostupném, nehostinném, neúrodném, chladném a mohl bych vyjmenovat další spoustu záporů, místě. Jediný klad to tu má, ale ten evidentně převýšil vše ostatní- monumentalita hor. K tomu připočtěme ještě snad blízkost posvátným slunci a měsíci. Prales, kterým se dnešní archeologové musí prosekávat, obrovské nebezpečné svahy- město je 1500 metrů nad řekou, kdo uklouzne, uklouzl naposledy. Ovšem už jen u krajních baráčků, které prý sloužily věštcům a které jsou vysloveně nad kaňonem, nás výhrůžná řeka dole jen nutí sednout si a hloupé civět. Je zde vidět jeden z přítoků Apurímacu- Yanama, všechny tvary, ať už baráku, či hor, jsou krásně ostré a nekompromisní. Obědváme nejlepší sendvič na světě s kuřecím masem a salátem a posilnění po dokonalém fotozdokumentování celého místa jdeme dále, aby se nám za chvíli zjevily další výhledy do pohoří, další kaňony, další ledovce. Krásně osvětlená vysoká hora Cerro Yanama nám svým ledovcovým pokryvem v podstatě svítí až dokud nezapadnou úplně poslední paprsky světla. To už jsme po sestupu směrem další kaňon v táboře na úplné samotě, jen my, cikády, pár dřevěných konstrukcí po archeolozích a taky první načnutá štangle salámu :-) 6. Ráno pokračujeme v sestupu, potkáme po pár minutách archeology nyní čerstvě odkrývané incké terasy, na kterých se prý loni ještě spalo. Je to zajímavé vidět tu niternou práci, jak se veškeré zdi rozebírají, kameny očíslují, očistí a pak se hlínou a vápnem lepí zpět do původní (snad) podoby. Když opět ztratíme veškerou pracně nabranou výšku, koupeme se v další říčce Río Blanco, přítoku Yanamy, který je už poněkud dost chladný, ale o to krásnější, je to prudká horská říčka, která ale svoji čistotou a tůňkami, spolu s krásným okolím, prostě nutí k smočení. Dále už nás čeká opět neúprosně stoupání, potkáváme rozmanitou květenu, z všech těch květin a dřevin poznávám tak akorát bambus. Podaří se nám na chvíli ztratit Milana, který při hledání vhodného místa na záchod šel tak daleko, že jsme se pomalu začínali bát, že skončil kdesi stovky metrů pod námi v řece. Večer spíme na placku u chatrče naprosto okouzlující rodiny, která nám dokonce připravila jednu z místních specialit- Pachamancu. Tohle jídlo má smysl přiblížit jedině na fotkách na picase. Ze stanu je naprosto exkluzivní výhled na Sero Yanama, která opět září oranžovým světlem dávno poté, co se slunce zdá beznadějně zapadnuté. 7.  Dále stoupáme, potkáme stařičký kamenný lom, kde si každý nabere pár kaménků na památku, samozřejmě vůbec netuším, co to je za horninu, spatřují v tom snad olovo, ale opravdu nevím. Ve 4000mnm nás čeká jeden z vrcholu túry- sedlo trefně pojmenované Victoria s naprosto odrovnávajícím, slzy nahánějícím a prostě dokonalým pohledem na masiv Pumasillo, fotky snad dovysvětlí, proč jsem z toho tak hotový :-) dále kráčíme po zbytcích incké stezky opět směrem dolů a ve vesnici Yanama (nezdá se to, tady se opravdu všechno jmenuje Yanama), kde kempujeme u další z příjemných rodin, ochutnáváme další vysokohorskou kulinářskou pýchu- supersytou polévku Caldo de Gallina, což je v podstatě kuřecí vývar (viz název), ale s několika naporcovanými kuřaty, rýží, brambory a spoustou zeleniny. Co musím zmínit je také místní záchod. Je tu kameny vystavena kadibudka, kterou ovšem protéká prostředkem potůček, takové permanentní splachování a která má dveře situované směrem nejhezčí výhled. Ideální, všichni jsme si to užili, jen jsem to zapomněl vyfotit, třeba se ke mně jednou dostanou i fotky pohotovějších členů výpravy :-) 8. Ráno pokračujeme směrem dolů, pokolikáté už, k další říčce, kterou je třeba překonat. Je tu první z mnoha docela dramatických můstků, které jsou sice bytelné, ale na pohled důvěru nebudí. Ovšem, když je může přeběhnout mula, tak proč ne my. Po překročení opravdu ledové vody, kde se nám již ani za mák koupat nechce, je tu totiž stále stín a opravdu chladno, začínáme již naposledy stoupat. Je to taková příjemná procházka, sice asi pět hodin stále nahoru, ale ne moc prudce, můžeme si povídat, fotit květenu, kterou stejně veškerou smažeme, protože je neostrá a naše kompakty spolu s časovým presem od nefotografujících nám nedovolují to zlepšit, zíráme na nové výhledy a v krásném sedýlku si dáváme oběd- brambory se slaným margarínem. Je s podivem, jak tak jednoduché jídlo může chutnat, dále pokračujeme zářivé zelenou dolinou, podél zurčící říčky do kopce, připadám si jako u Jizery u mísy nad Kořenovem, s tím rozdílem, že nad námi jsou rozeklané zuby vysokých hor, které naopak připomínají, jak trefně někdo poznamenal, italské Dolomity. Jdeme výš a výš a stále není konec a ty zatracený kopce jsou pořád stejně vysoko nad námi. Spíme nakonec ve výšce kolem 4 tisíc, k večeři dostáváme energetickou bombu v podobě kukuřičné polévky a maiseny- kukuřičného pudinku, který je překvapivě dobrý. S Tomášem Jelínkem se jdeme koupat- je to vysloveně hec, vzduch 7 stupňů, voda asi pět, ale oba nakonec zvládneme být po krk ve vodě. Ale teda zima to byla pořádná, Tomáš si dokonce vyžádal fotku, aby mu to prý někdo věřil. Po setmění lehce sněží, padají na nás chmury, jednou tu prý skupina v podstatě zapadla a den musela čekat, naštěstí ještě než si dopovídáme vtipy a uklidníme naší večerní živost, je po sněhu. 9. Tohle je poslední den našeho treku, nervydrásajícího utrpení, které nás vyčerpalo a zničilo naše úsměvy ;-) Už nám zbývá jen asi 600 výškových metrů a potom asi pět hodin sestupu. Tenhle den byla poslední rána našim silám, večer jsme hotoví všichni, jen se mírně lišíme v tom, kdo na večeři ani nedoleze, kdo ji nějak sežvejká a potom padne. To vše vyjímaje Milana, který chtěl pařit. V podstatě celý den nás doprovází dokonale zachovaná incká stezka. Stoupání do sedla je opět dechově značně náročné, i když pro mě nesrovnatelně lepší, než na Kilimandžáru. Byli tací, kteří tvrdili, že Kili proti tomuhle je trifka, odvážím se však tvrdit, že to je jen sladké zapomnění. Během stoupání jsme si dali s Tomášem J. skromný cíl, že budeme v sedle Choquetacarpo v 4600mnm rychleji než muly, samozřejmě se nám to nepovedlo a potupně jsme to stádo s našimi věcmi museli před sebe pustit. Nakonec jsem se nahoru nějak vyšplhali a byla to paráda, tyhle pohledy zpět pod sebe jsou vždy specificky kouzelné. V sedle jsme přidali pár větších či menších mužíků a po focení a odpočinku jsme se vypravili po schodech dolů. Stezka vypadala opravdu dokonale, jen naše klouby trpěly a trpěly. Již o něco níže sestup zvolnil a najednou vzniklo velmi pozvolna klesající značně široké údolí, které mi neodbytně připomínalo Velkou jizerskou louku. Mezitím všechny tři záložní muly, co jsme s sebou pro případné nemohoucí měli, našli uplatnění. Kolena, nevolnost, únava, vše se spojilo proti nám a ti nejslabší podlehli. Už značně uondaní jsme si sedli na oběd- kuchař s sebou na zádech celou dobu nesl v hrnci hotové rizoto. Neuvěřitelné, bohužel únava už mi moc nedovoluje si takové jídlo užít a nepomohlo mi. Následující tři hodiny po "silnici"(nezapomeňme, že jsme v Peru, ne tohle by byl potřeba seriózní teréňák) mě osobně definitivně zničily. Pořád jsem byl hrdina, co všechno zvládá, a najednou jsem cítil, jak je míza pryč a jen jsem se soustředil na zvedání nohou. Jen protože muly byly obsazené, nějak jsem se do Huancacalle do hostelu doplazil a padnul za vlast. Díky Jiřímu, který mi přinesl jídlo až do postele, jsem si mohl dát večeři, ale jinak jen kraťoučká sprcha a hurá vstříc 11 hodinám spánku.Incké památky10. Vitcos, Yurac Yumi Dnes jsem konečně zase nabyl energii a můžu si užívat incké památky. Začínáme ve městě zvaném Vitcos/Rosaspata, předposledním úročišti inků. Město bylo Španělskými conquistadory prakticky zničeno na začátku sedmdesátých let 16. století při postupném vyhlazování inků a těm nezbylo, než si najít poslední útočiště ve Vilcabambě. Ta byla zničena roku 1572 a incká nadvláda nad územím definitivně skončila. Je vůbec zvláštní, jak Pizarro a posmrtní následovníci Peru v podstatě lehce dobyli. Další památkou k viděni byla Bílá Skála- Yurac Yumi. Tohle nádherné místo plné jakési spirituální nálady je k vidění na mnoha fotkách. Dokonale opracovaný obrovský kus skály, patrně obětní místo se spoustou dalších ceremoniálních úkolů a upraveným okolím. Je škoda, že jeho skutečnou hodnotu a skutečný účel si lze jen domýšlet, nechápu, jak mohli inkové vydržet bez písma. Kolem poledního se vracíme k hostelu a chystáme se vyrazit na cestu zpět do Cusca. Dozvídáme se, že kus cesty ujel do řeky a bude potřeba kritický úsek objet. To ovšem v Peru vůbec není jednoduchá záležitost a bude nás to stát přibližně pět hodin cesty navíc. Zní to nic moc, měli jsme dorazit kolem desáté večer a najednou ve tři ráno? Ale co naplat, poskládáme se do mikrobusu a hurá na zteč. Po pár hodinách se v první větší obci, dokonce městě, zastavujeme na to dokonalé peruánské kuře. Trvá to ovšem poněkud déle, než jsme doufali, a nakonec tam ztvrdneme asi jeden a půl hodiny. Zatím nám nedochází, že nás to má pořádně štvát, jelikož jsme tím opět posunuli náš příjezd do Cusca. Cesta je nakonec ještě horší, než jsme čekali. Při padesátém brodu už začínám být lehce nekrknutý, proč Peruánci nepřišli na to, že můstky stejně budou muset postavit, trochu dříve :-) Musíme překonat touhle příšernou rozhrkanou makadamovou cestou i sedlo kdesi v pěti tisících metrech a vše utíká poněkud pomalu. Když se začalo smrákat, poněkud jsme se podivili, že si řidič místo slunečních brýlí nasadil dioptrické. To doteď nepotřeboval ostřit? Co nás rozhodilo ještě víc, když si je opět, zrovna v pěkně klikatém místě sundal. Milan, který to bral velice zodpovědně, už jen rezignovaně prohodil, že ani řidič se na tu cestu nemůže dívat. Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že ty dioptrické brýle jsou ve skutečnosti jen obroučkami bez skel. Uprostřed noci už jsme všichni, ještě značně znavení z minulého programu, začali značně neklidně klimbat a to bohužel včetně řidiče. Milan, který na něj dobře viděl, chudák asi pořádně trpěl, my jsme se jen občas podivili nad trhanými pohyby volantem. Jiří nakonec kolem čtvrté ráno musel zakročit a přikázat řidiči, aby si dal ještě jednu přestávku, jinak bychom se někam zřítili. Ani vytrvalé žvýkání koky nezabíralo. Nakonec jsem kolem páté šťastně dorazili do hotelu a mohli jít spát, i když mnozí z nás ne nadlouho, protože tohle byl naplánovaný celý den v Cuscu a o ten je škoda přijít. 11. Cusco Je to opravdu krásné město. Stačí jen tak chodit a čučet a na člověka ta pohnutá historie, která po sobě zanechala nádherné stopy, jen dýchá. Pro mě jako neindiána, který netrpí vůči kolonizátorům nenávistí, jsou i koloniální budovy velmi zajímavé a myslím si, že by se šlo zabavit v Cuscu, přestože malém městě, týden. Samozřejmě jsme nemohli vynechat nakupování a tak jsme se přehrabávali v záplavě stříbrných šperků (to většinou v případě nižsího rozpočtu, ale i stříbrné šperky mohou být opravdu high-class), či dokonalých ručně tkaných látkách z alpaky(to ti s lepším obnosem k útratě). S mamkou jsem zašel do místního Museo de Arte Precolombino. Musím se přidat k opěvným odám na výtvarné umění, které se v těchto „primitivních“ kulturách provozovalo. Jak jsem si posléze nechal vysvětlit, většinu velmi moderních směrů, v Čechách např. slavný kubismus, bychom bez inspirace z těchto kultur neměli. Je to neuvěřitelný pocit procházet chodbami s tvary a abstrakcemi, které znám z Evropy 20. století. Dodám, že toto muzem v Cuscu má všechny exponáty zapůjčené ze soukromého Museo Larco v Limě, očekávám, že nejlepší kusy zůstaly tam, takže určitě stojí za návštěvu. Ovšem soukromá muzea jsou několikrát dražší, než státní. Den v Cuscu jsme zakončili ve velmi, opravdu velmi, dobré restauraci, která se nacházela v atriu již dnes navštíveného muzea. Tahle večeře neměla chybu, několik chodů a člověk nemohl rozhodnout, který mu chutnal více. K tomu všemu Jiří objednal víno, které i mému netrénovanému jazyku přišlo jako zjevená dokonalost, postupně tři odrůdy červeného k různým chodům. Jiří mi potom vybral dvě lahve s sebou do Prahy, doufám, že budou alespoň podobně dobré :-) 12. Machu Picchu Dnes jedeme na jeden z nově vybraných sedmi divů světa (obávám se, že již tak dost nesnesitelné davy na této památce se dále rozrostou a už to město pod nánosy turistů nebude vidět. ) Vyrážíme v pět ráno vlakem. Vlak provozuje chilská soukromá společnost a jelikož je to jediný přístup, kromě pěšky, na tento peruánský skvost, a must for everyone, patřičně si lístku na vlak cení- 100 dolarů backpackers, který ovšem jede pozdě, 120 Vistadome, který jede první a je to střední komfort a potom 507 dolarů za Hiram Bingham train. To je kapitalismus :-) Vistadome je na úrovni mezi starými a novými vagóny ČD, s například Pendoliny či vlaky Eurocity se vůbec nedá srovnat. Ale malé občerstvení bylo v ceně a v ceně také byla módní přehlídka naši průvodčích, kteří se nám snažili prodat oblečení z alpaky, ještě o něco dráž než ve značkových obchodech. Železnice z cusca vede po takzvané úvraťové trati, čili trasa ve stylu padajícího listu. Viděl jsem to poprvé v životě, je to opravdu sranda, akorát to neustálé měnění směru jízdy jde vcelku pomalu. Machu Pichu je skvost. I když se z toho stává opravdu pouťová atrakce a dav lidí je všude přítomný, tudíž se soustředit na tu dokonalost je poněkud obtížné, je zřejmé, čím toto místo svému „objeviteli“ Hiramu Binghamovi učarovalo. Dokonale zachovaná struktura městečka, velmi rozlehlé ruiny, které dávají dost slušnou představu o tom, jak to asi mohlo vypadat. Část naší výpravy hlavní část absolvovala lehce z rychlíku, protože jsme spěchali i na Wayna Pichu- ten chorobně známý vrcholek z fotografií- a do chrámu měsíce, perličkou pro fajnšmekry ;), já jsem si jej tedy užil z celého toho komplexu nejvíce. Má tu atmosféru, kterou jsem tak nějak vnitřně u inckých památek očekával a kterou hlavní město z jednoduchých důvodů mít nemůže- tichou majestátnost a „nevtíravou“ dokonalost. Jinak výběh- jinak to nazvat nejde- na Wayna Picchu vstoupil do naší kroniky bojovným výkonem mamky Jitky, která se nedala a, přestože z ní šla pára jako z parní lokomotivy a občas kolem vylekaných pomalých turistů lezla po čtyřech, vše absolvovala a mohla si připsat další křížek do kolonky „fakulťáků“. Zbytek skupiny si vychutnával hlavní město a objevoval rozmanitá zákoutí, i to muselo mít leccos do sebe. Den jsme zakončili v Cuscu v peruánské pizzerii, naše vyhladovělé žaludky nás ovšem zklamaly a bohužel jsme nebyli schopní tu horu naprosto dokonalého jídla sníst. I tak to ale byl další gastronomický zážitek- peruánská verze italské speciality se zdála lepší originálu :-)Jezero Titicaca13. Puno Tak jsme se úspěšně přesunuli do Puna, přístavního městečka u jezera Titicaca. Cesta byla nejprve dost příjemná. Se vstáváním jsme tentokrát váhali a vyrazili až kolem deváté ráno. Měli jsme dvě krásné zastávky- první byla v údolí Andahuaylilllas kostel sv. Petra, tzv. Sixtýnská kaple Jižní Ameriky a další z krásných inckých památek, chrám Raqchi. Zajímavé bylo, že byla postaven ze sopečných lehounkých kamenů, které se evidentně drtily, takže nejvyšší část bývalého chrámu je pouze hliněná. Kromě chrámu, který měl jednu nejvyšší stěnu uprostřed a dvě menší podélné, zatímco žádné příčné stěny neměl, tu bylo zajímavé obrovské množství skladišť zvaných "kolka". Vypadá to, že jsme u jedné z centrál inckého zásobování :-) Dále už jsme zažívali dobrodružství s peruánskými sociálními problémy. Místním se nelíbí platy učitelů a nenapadlo je nic lepšího, než udělat na zítřek a pozítří generální stávku. To by nebyl problém, ovšem už dnes vysypali na jedinou silnici mezi velkými městy Cuscem a Juliacou několik desítek kamiónů kamení a silnici totálně zneprůjezdnili. Zajímavý způsob protestu proti vládě. Nejdříve jsme hodinu stáli na místě a čuměli na pokřikování a mávání transparenty, potom se kolona pohnula a začala zábava lidí jdoucích před vozy a snažících se odházet kameny alespoň pro jeden nouzový jízdní pruh, kterým by se kyvadlové nějak auta míjela. Hehe. Po cestě míjíme nejvyšší bod altiplana, sedlo La Raya- 4334 mnm, rozvodí mezi Tichým a Atlantickým oceánem a slavné indiánské tržiště. Náhorní planina trochu nám připadá trochu jako Serenghetti, jen o pár metrů výš a občas se sněhem ;) Milan silnici, po které jedeme, docela trefně nazývá route 66, pravda je, že rovná a opuštěná je na to chvílemi dost. Naštěstí jsme nakonec vše přestáli, trošku jsme si zaposilovali a teď čekáme s napětím na další dva dny. Máme být na jezeře, tak doufáme, že ho rozzlobený národ nevypustí :-) Ne, jediný problém by mohl být se zablokovaným přístavem, čemuž se snad vyhneme. Jdeme na večeři- místní variantu grilovaného kuřete, které se však rožní na ohni a trochu jinak koření. Sebevědomě si většina objednává půlku a kupodivu tentokráte vše sníme, samozřejmě i díky tomu, že tahle úprava kuřete prostě nemá chybu. Zahodili jsme nějaké předsudky, odložili příbory, vyhrnuli rukávy a už bylo slyšet jen mlaskání a vidět boule za ušima. 14. Taquile Dnes se chystáme se na Titicaca, stávka nás zatím snad ohrožuje jen tím, že dojdeme do přístavu pěšky. Moc se těšíme, po dvou dnech zase svítí slunce a jezero vypadá nádherné. Někteří z nás už začínají být z Peru unaveni, tak doufám, že je jezero zase vrátí na správnou stranu a budou nadšení :-) Do přístavu nakonec pěšky nejdeme- před hotel si pro nás přijeli rikši a mohli jsme se rozjet na těchto tříkolových taxících poháněných lidmi směr voda. Cena k přístavu z kopce je poloviční, než směrem zpět. Někteří „taxikáři“cestou zpět dokonce museli tlačit, taková jsme tlustá zvířata. Jedeme vylidněným městem, stávka je evidentně hojně podporovaná. Jeden z mála lidí, které cestou potkáváme, jakýsi děda revolucionář, nám aspoň přímo před koly rozbije skleněnou láhev. Z přístavu vyrážíme na vodu výletní lodí pro cca dvacet pět lidí, kterou máme celou pro sebe a tak se můžeme rozvalovat, rozhlížet a slunit. Je ale fakt, že přestože si člověk připadá jako u moře, je ve čtyřech tisících a je tu zima, takže slunění probíhá s čepicemi na hlavách. Pár set metrů od přístavu vjíždíme do „rákosí“- totory. Je v něm sice prosekaná cesta pro lodě, ale je jej všude moře. Je to potřeba, protože k udržování ostrovů se spotřebovává rákosí stále nové a nové. Samozřejmě z něj vyrábějí i své dopravní prostředky - rákosové čluny. Z diskuse se zdálo, že rákos- rush- a totora jsou dvě odlišné věci, a já negramot jsem to sežral, ale zdá se, že jen kdesi vznikl šum při překladu. Přece jen nikdo z nás nemluvil svým rodným jazykem. Totora se dá i jíst, a la chřestová pochoutka. První zastávkou jsou plovoucí ostrovy kmene Los Uros. Shlédli jsme pečlivě připravenou vskutku audiovizuální přednášku a jali se prohlížet domorodé stavby. Uros je indiánský kmen, který začal se svou originální existencí před několika staletími v dobách, kdy ucítil potřebu oddělit se od tehdejších vládců oblasti, Inků a Collů. Jiná interpretace je, že na vodu byli jednoduše vytlačeni. Začali stavět rákosové ostrovy, kterých přibývalo stále víc, až se z nich stala malá kolonie. Dnes se počet jejich obyvatel díky svodům pevninského života zmenšuje, ale turismus zdá se dodal indiánům nový důvod proč se starat o udržení své tradice. Systém stavby plovoucího ostrovu lze vypozorovat z fotek. Dále pokračujeme lodí na slavný ostrov Taquile, kde nás čeká ubytování u místních a večer tradiční jídlo servírované v dekách- ryby, brambory, přemrzlé brambory cuno, kukuřice oca, fazole, a zbytek si nepamatuju. Ryba byla výborná, něco tak výborné nebylo, ale ta atmosféra, kterou to vše mělo, se superlativy nedá popsat. Ještě před večeří se někteří z nás vypravili pozorovat západ slunce, z kterého ovšem díku počasí nic nebylo. A co, tak jsme si aspoň vyfotili dramatické mraky. 15. Puno Dnes si dopoledne ještě dopřáváme předincké ruiny a potom se nás část vypraví na jedinou písčitou pláž na tomto ostrově. Ta pláž opravdu neměla chybu, ostatně i naše jižní balkánské divy roztály a bylo vidět, že je to baví víc, než nějaké trapné chození :-) Většina z nás se dokonce vykoupala, bylo to méně ledové, než jsem čekal. Potom však rychle se opět obléct, pokud možno se nespálit a následovalo civění směrem Royal Cordillera v Bolívii. Byla to tam taková oáza našeho jinak nadupaného výletu, nikde jinde nám totiž Jiří Lindner, ten náš nekompromisní průvodce, sedět déle než hodinu nedovolil :-D Po poledni si dáváme výborné menu v jednom domácím lokálu. V tomto stravovacím zařízení zákazníky vítá majitel podáním ruky a výběr žádný není, je prostě polévka a ryba. Ovšem jaká Ryba, už se ji upravovat za těch pár století evidentně domorodci naučili dokonale. Snědl bych klidně ještě jednu. Následuje návrat do Puna a večer ve stávkou zmítaném městě- obchody měly zatažené rolety a turisti byli vpouštěni malými dvířky, restaurace zely prázdnotou a vůbec to bylo pochmurné. Zítra brzy ráno vyrazíme směr Juliaca na letiště, kde by mělo být letadlo do Limy. Držte nám palce, stávka zde vše obrátila naruby, letadla nelétala, dokonce ani vlak na Machu Picchu nejezdil. Silnice jsou zabarikádované, ale do rána by je měli uklízet vojáci. Bude to perných 45 km :-)Cesta zpět16. Juliaca nám nebyla nakonec souzena. Ve 3 hodiny jsme vzbuzení, že u letiště včera hořela zapálená auta, létaly molotovy a je zavřené i na pátek. Cesta nakonec byla hodně dobrodružná, všeobecně stávka je tu hodně divoká, jihoamerický duch. Jiří pro nás sehnal autobus, který nás poveze cca šest hodin do Arequipy, kde letiště v pátek otevřeli a odkud nám zarezervoval letenky. Mikrobus byl trošku menší, než bychom si přáli, ale díkybohu za něj. Cesta náročná, ubíhala však až překvapivě dobře, dokud nás nezastavili policisté, že je silnice 15km před Arequipou totálně zatarasená a zatím se nepovedlo ji zprůjezdnit. Vyžaduje to totiž těžkou techniku a armádu, která by uklízecí četu ubránila. Dalším problémem bylo chybějící povolení pro naše auto jezdit v této oblasti. To jsem nepochopil. Navrhli nám objížďku, ta byla opět jen zpevněná hlína, ale do města jsme se nakonec dostali a na letišti byli v jedenáct, hodinu a půl před plánovaným odletem. Cesta to nakonec byla i spektakulární- objížděli jsme například sopku El Mistí 5822m, a objížděli jsme ji tak dlouho, že jsem nevěděl, zda být rád, že jsem si ji prohlédl vskutku podrobně, nebo se vztekat, ať už je proboha konec. Vůbec je tato oblast zase něčím úplně jiným, značně vyprahlá a životu nevlídná, dramaticky zbarvená do červena, prach je všudybylem.. Jenže ouha, po dlouhé ale zajímávé cestě nás čeká další prima překvápko, náš let zrušili, stejně jako několik dalších. Nakonec se nám za 1100 dolarů (!!!) podařilo narvat do letadla v šest a dostat se do Limy, jinak by nás čekalo 20 hodin v autě. Přebytečný čas jsme využili k prohlídce také značně zablokované Arequipy- bílého města. Toto přízvisko pochází z bílého sopečného kamene- sillaru, z kterého je většina města postavena. Krásné město, vlastně je docela prima, že jsme se tam neplánované dostali, Jiří nás pořád nutil, ať si uděláme výlet na tři týdny, aby do programu Arequipu dostal, tak jsme ji nakonec viděli z rychlíku takto :-) Nad městem se tyčí majestátné hory- největší a nejhezčí z nich je Chachani (sukně v jazyce kečua ) 6057m. Na letišti jsme zase pro změnu mohli trávit čas posmíváním se hoře Pichu Pichu 5669m, kvůli jejímu názvu samozřejmě, která se prudce zdvihá hned vedle ranveje. Když jsme na ranveji viděli na vlastní oči přistát letadlo, kterým jsme měli letět, konečně jsme začali věřit, že letíme, že máme problémy za sebou. V Limě šli všichni kromě mě, který barbarsky dal přednost spánku, na prý dokonalou večeři do vyhlášeného podniku kousek od hotelu a už se mohlo popíjet, bilancovat, vyprávět historky o chlápkovi El tigro atp., o tom já ale moc nepopovídám, já jsem v tu chvíli byl kdesi ve snech mezi indiány. 17. Lima Ráno nás jde pár nadšenců chorobně toužících po další dávce poznání do města, já s mamkou pokračujeme do muzea a část lidí jde ještě dokupovat šperky a cetky a kraviny, no prostě suvenýry z cest. Muzeum je opravdu povedený zážitek, nejvíc mě pobavily jakési uniformované děti ze soukromé školy, které u modelu Machu Picchu začaly nadšeně vykřikovat a výskat a zbytek je už evidentně nezajímal, i když se učitel málem přetrhl. Následuje návrat do hotelu a v půl jedné jedeme na oběd. Ten se odehrává v přepychové a opravdu dobré restauraci La Rosa Nautica na kůlech nad mořskou hladinou. Opět jsme se nádherně přejedli a přepili a líbilo se nám tam tolik, že jsme jaksi prošvihli na odpoledne naplánované muzeum. Bývali bychom do něj mohli, kdybychom tušili, co nás ještě čeká. Sborově jsme poděkovali konečně veselé člence výpravy (blížil se konec) za pozvání na tento labužnický zážitek a mohli vyrazit. Příjezd na letiště Jorge Chavez nás zastihl již značně uvolněné, zážitek za námi a teď už s evropskou spolehlivou společností až do Prahy. Ó nikoliv, přátelé. Evidentně nám není souzeno cestovat v rámci této dovolené normálně. Mysleli jsme si, že tím, že jsme v Limě, se nám už nemůže nic stát, stávka za námi a už jen spokojeně doletět domů. Původně ohlášené zpoždění, tři hodiny, znamenalo, že nestihneme přípoj, ale dostali jsme se do dalšího letadla 1925 z Amsterdamu. Ovšem potom nám sdělili nejisté další tři hodiny, což by znamenalo, že my pražáci máme dvacet minut na přestup a pravděpodobně tedy spíme v Amsterdamu. Letadlo při vzletu z Amsterdamu trefilo jakési opeřence a oba motory vyžadují revizi, vzletět není možné. Zpoždění nakonec narostlo na asi sedm hodin, přesně to nevím, protože jsme se před gatem příjemně opili výborným Pisco sour a když nás po šesti hodinách pouštěli do letadla jen jsem dosedl a usnul. Zaznamenal jsem rolování při startu, ale neobtěžoval jsem se kouknout na hodinky a chrněl dál. 18. cesta Přestože pilot slíbil, že to bude smažit, nestačilo to. Dosedli jsme o něco víc než šest hodin později a na obrazovce nám oznámili, že na náš přípoj do Prahy můžeme zapomenout. To už nemuselo vzrušovat londýnskou a bělehradskou část, které dávno věděly, že se můžou „těšit“ na noc na letišti Schiphol. Samozřejmě, že my tvrdohlaví Češi jsme to běželi zkusit, ale o to větší naše zklamání bylo. Letadlo stále parkovalo u stojánky, ale už nás do něj odmítli pustit. Oukej, všichni jsme se smířili s tím, že naše dovolená potrvá až do pondělka. Byl čas využít odprošující poukázky KLM a nakonec se ale pro nás pár pražských vše v dobré obrátilo, přerezervovali nás do večerního letadla, o kterém nikdo z nás neměl tušení. Zavolali jsme si se zbytkem, který takové štěstí neměl, rozloučili se a vypravili se v ústrety letadlu do Prahy. A jak to dopadlo? Ano, letadlo mělo hodinu zpoždění.

Pokračovat na článek


Nejdražší města světa

Uvažujete o práci v zahraničí a chtěli by ste tam taky zůstat nějaký čas bydlet? Světoznámá mezinárodní společnost Mercer se podívala na životní styl nejznámejších, ale taky nejdražších světových míst. Důraz kládla zejména na produkty denní potřeby a dohromady si posvítila na 214 světových center. Kdo by čekal, že první místa obsadí zejména americká města, je na velkém omylu.Prvních deset míst obsadili totiž zcela jiné destinace. Překvapivě na prvním místě se umístnila metropola Angoly - Luanda. Když se tam dostanete na služební cestu, Váš zaměstnavatel bude muset sáhnout skutečně hluboce do kapsy. Pokud Vás totiž chce zaměstnavatel poslat na služební cestu, musí Vám zajistit stejnou životní úroveň a výhody, jaké ste měli i v práci doma. V případě afrických míst to znamená zajistit bezpečné ubytování a zdravé potraviny, co někdy může být problém. Luanda ale není jediné superdrahé město afrického kontinentu. Na třetím místě se umístilo město N´Djamena, sedmé místo obsadil Libreville v Gabunu. Jde o města s velikými zásobami nerostních surovin. Je to sice lákavé pro světové ropné společnosti, problém bývá jenom ten, že firma musí vybudovat kompletní infrastrukturu, která zde téměř všude chybí. A to celkové náklady několikanásobně prodraží.Ale podíváme se také na americká města. Ještě v minulém roce se New York dostal na osmou příčku, pokles dolaru jej ale posunul až na 27. místo. Podobně na tom jsou i ostatní americká města jako Los Angeles nebo Washington D.C.Ale pro našince jsou zajímavá zejména evropská města, protože to jsou destinace, které jsou z hlediska obchodního cestovního ruchu nejzajímavější. Mnoho českých zaměstnavatelů totiž své zaměstnance vysílá právě do sousedních krajin. Můžete být ale bez obav, ne všechny evropské krajiny jsou drahé. V první desítce se umístnili jenom Ženeva ve Švýcarsku, které patří páté místo, dále pak Zürich na osmém místě a desáté místo patří hlavnímu městu Dánska, Kodani.Jen pro zajímavost - druhé nejdražší město světa je japonské Tokio, Moskva se umístila na čtvrté pozici, šestá je Osaka a devátý Honkong.

Pokračovat na článek


Bečov nad Teplou

Barokní zámek a gotický hradHrad byl postaven začátkem 14. stol. jako léno Koruny české. Jeho funkcí byla ochrana důležité křižovatky zemských cest. Poprvé se hrad připomíná v r. 1314 jako sídlo Beneše z Oseka a Rýzmburka. Hrad stojí na skalnatém návrší nad hlubokým údolím obtékaném ze dvou stran řekou Teplou, ze třetí Dolským potokem. Přístup od města byl chráněn hlubokým, ve skále vylámaným příkopem. Hrad sestával z okrouhlé hradní věže a východní čtyřpatrové čtyřhranné obytné věže. Na východě se k ní připojovalo předhradí a na západě hradba, tvořící dnes čelo obytného jádra hradu. Do věže se vcházelo dvěma gotickými portály, jedním z ochozu na hradbě, druhým z hradního nádvoří. Oba portály však byly zazděny při stavbě hradní kaple. Ve spodní části věže byla kolem r. 1400 postavena kaple Navštívení Panny Marie. Kaple má křížovou klenbu, je vyzdobena nástropními malbami a nástěnnými freskami. Gotická kaple hradu je místem tzv. "nálezu století". Pod její podlahou byl objeven 5.11.1985 relikviář sv. Maura, románská památka nesmírné ceny, ukrytá zde od 2. světové války. R. 1407 prodali Rýzmburkové hrad s okolním panstvím Oldřichu z Házmburka, který jej již v r. 1411 postoupil míšeňskému purkrabímu Jindřichu staršímu z Plavna. V r. 1424 zastavil Jindřich z Plavna Bečov Erkingerovi ze Seinsheimu. Oba byli nepřátelé husitů, a tak měl být hrad pevným opěrným bodem proti husitům. Přesto husité pod vedením hejtmana Jakoubka z Vřesovic r. 1430 hrad dočasně ovládli a poté i dobyli. R. 1437 prodal Seinsheim Bečov Matěji Šlikovi z Holíče, který hrad znovu postoupil pánům z Plavna. Ti zde poté vládli až do r. 1495. V l. 1495-1547 byli vlastníky bečovského panství Pluhové z Rabštejna. Ti zbohatli těžbou cínu v okolí. V l. 1502-47 Pluhové podnikli rozsáhlou přestavbu bečovského hradu, který se v této podobě zachoval v hlavních rysech až do dnešní doby. Vznikla především druhá (západní) velká věžovitá obytná hradní budova, větší než východní budova z doby rýzmburské. Mezi oběma objekty bylo r. 1524 vybudováno spojovací křídlo, a tvořilo tak společně s oběma gotickými věžemi jádro hradu. Křídlo bylo patrové s valeně zaklenutým sklepem vytesaným zčásti ve skále. Z přízemí vedly spojovací chodby a schody do obou hlavních budov hradu a z předhradí vedlo malým portálkem úzké schodiště. Prostory v horních patrech obou obytných věží byly spojeny pozdně gotickými portálky a osvětleny arkýřovými okny. Do kaple byly vybourány nové vstupy ze sousedního spojovacího křídla. Při této velké přestavbě hradu byl také postaven v JV. části vedle staré okrouhlé věže malý renesanční palác, pod nímž jsou prostorné sklepy. Tehdejší držitel hradu Kašpar Pluh z Rabštejna stál v čele stavovského povstání proti Ferdinandu I., a tak byl v r. 1547 odsouzen k smrti a ke konfiskaci majetku. Uprchl však do Míšně a do Čech se vrátil až po Ferdinandově smrti (+1564) a nástupu jeho syna Maxmiliána II. na císařský trůn. Pluhovo zkonfiskované panství zastavil Ferdinand I. nejprve Jindřichu IV. z Plavna a po jeho smrti (+1554) je zabral sám. R. 1558 je znovu zastavil, a to Jindřichu Šlikovi z Holíče. V r. 1573 je císař Maxmilián II. zastavil bečovské obci. Protože se však obec touto zástavou finančně vyčerpala, zastavil Rudolf II. už v r. 1577 panství Šebestiánu Šlikovi z Holíče. Cínové doly si však král ponechal. Během třicetileté války se na hradu dlouho držela stavovská vojska a hrad počal upadat. Bečovské panství bylo slavkovským měšťanům za účast na stavovském povstání z l. 1618-20 zkonfiskováno a r. 1624 prodáno Gerhardu Questenberkovi. V r. 1623 musela být horní část čelní okrouhlé věže v předhradí Bečova pro její značnou zchátralost stržena, ačkoliv byla v pozdním středověku zesílena v mohutný rondel s ochozem na konzolích. V r. 1648 byl Bečov dobyt Švédy. Hrad byl těžce poškozen, začal pustnout a již nikdy se nestal panským sídlem. V r. 1656 vypracoval vojenský velitel hradu Jan Lacron rozsáhlý plán nového opevnění, z něhož byla vybudována jen velká Lacronova bašta nad příkopem. Questenberkové vymřeli v r. 1752 a bečovské panství tehdy získal Dominik Ondřej z Kounic a z Ritenberka. V témže roce se Marie Terezie vzdala všech korunních práv na Bečov, který se tím stal dědičným panstvím. Dominik z Kounic si dal v r. 1753 přestavět východní gotickorenesanční předhradí na barokní zámek s kamenným mostem místo starého zvedacího mostu. Zámek je obdélná dvoupatrová budova s obloukovou bránou s kamenným ostěním a trojúhelným štítem na zdi. S ní přímo souvisí osmiboká, stejně vysoká zámecká kaple, postavená v místech Lacronovy bašty. Střecha zámku je valbová a střecha kaple kopulová; z obou vystupují mansardy. Při stavbě zámku a kaple byly provedeny úpravy vstupní brány hradu a byla zřízena zahrada. Syn Dominika z Kounic prodal v r. 1813 Bečov Friderikovi de Beaufort-Spontini, jehož rod byl posledním šlechtickým držitelem Bečova (do r. 1945). V l. 1861-65 došlo k posledním velkým stavebním úpravám hradu i zámku podle projektu J. Zítka a J. Mockera. Naštěstí se neuskutečnila úplná romantická přestavba starého hradu, která by porušila jeho původní středověký ráz. V r. 1945 se stal hrad Bečov majetkem státu. V celém areálu probíhala od 70. let až do r. 1991 náročná rekonstrukce (mj. zpevňování celého podloží betonovými injektážemi). Byl zrestaurován i vzácný relikviář nalezený zde r. 1985. Zámek byl kompletně opraven a zpřístupněn ještě v r. 1991. Dále byly rekonstrukční práce pro nedostatek financí zpomaleny. V současné době probíhá výstavba nového placeného parkoviště.

Pokračovat na článek


Cesta pařížskými styly

Hlavní město Francie bývá často přirovnáváno k naší Praze, ale kdo Paříž ještě nezná, ať nečeká malebnou kulisu “Starého města”. Zatímco francouzskou renesanci reprezentují spíše zámky na Loire, Paříži vévodí klasicizmus. Tento racionální a přehledný styl vyjadřoval životní názor bohatých měšťanů - jako protipól emocionálně vypjatému baroku, lahodící šlechtě a církvi. Klasicizmus však není příliš líbivý, a protože je ho Paříž plná, odjíždí mnoho turistů zklamáno ve svých představách o její kráse. Mezi otce pařížského klasicizmu patřili v 17. století zvláště Lemercier, tvůrce kostela Sorbony a Paláce Royal, Le Vau, který v Paříži zanechal Kolej čtyř národů, a Mansart, autor dómu Invalidovny budovaného za Ludvíka XIV., nyní s Napoleonovou hrobkou. Louvre, ze kterého rozrůstající se umělecké sbírky postupně vytlačily krále do původně Richelieuova paláce Royal, má klasicistní východní průčelí od architekta Peraulta. O století později ovlivňovali výstavbu Paříže architekti Sufflot, tvůrce Panteonu, Ivea svým populárním chrámem typu Panteonu Madeleine, a zvláště pak Gabriel, který koncipoval naměstí Concorde, srdce Paříže, i s řadou přilehlých budov. Na antické vzory navazovaly také vítězné oblouky napoleonské éry. Když se vrátíme zpět, z dob počátků gotiky stojí v Paříži chrám Saint Denis, který má v mnoha detailech ještě románské prvky. Byl to pohřební kostel francouzských králů, honosí se proto bohatými náhrobky a vyobrazením králů na vitrážích. Řadu charakteristických znaků gotiky postrádá ještě i slavný Notre Dame. Jeho průčelí nevykazuje například pro gotiku typickou převahu vertikality, takže balustráda a řada králů jej stále jakoby “drží při zemi”.

Pokračovat na článek


Dubai

Oficiální název: Spojené arabské emirátyHlavní město: Abú Zabí Sousedící země: Saúdská Arábie, OmánZemědělství: pěst. kukuřice, ječmene, brambor, tabáku, zeleniny, palmy datlové, ovoce, chov velbloudů, ovcíPřírodní zdroje: ropa, zemní plyn,Nejvyšší hora: Džabal Hafíd - 1.527 m n. mNejnižší bod: Perský záliv - 0 m n. mNejvětší město: Dubaj (625.000 obyvatel)Přírodní nebezpečí: písečné a prašné bouřePřístaviště: Ajman, Al Fujayrah, Das Island, Khawr Fakkan, Mina Jabal Ali, Mina Khalid, Mina Rashid, Mina Saqr, Mina Zayid, Umm al QaywaynNáboženská příslušnost: muslimové 93%Dubaj je středovýchodní obchodní centrum. Z malé rybářské vesnice, kterou byl ještě před šedesáti lety se rozrostl do jedné z nejvyhledávanějších turistických destinací. Horké, ale suché pouštní klima, mírněné větry z Perského zálivu, přitažlivost tajemné pouště, velké pláže a šance na poznání arabské kultury během užíváni si moderního západního komfortu jsou všechno součástí neodolatelnosti této destinace. Zájezdy do Emirátů jsou levné a zajímavé. Maj se tam skoro tak dobře jako mi tady ....... Svět Dubai- Spojené arabské emiráty Spojené Arabské Emiráty leží v jihovýchodní části Arabského poloostrova. Emiráty vás na dovolené okouzlí především svým nebývalým přepychem. Cokoli, co jste v Evropě poznali před návštěvou Dubaje a Emirátů vůbec, ve srovnání s mekkou arabského luxusu bledne. Mávnutím kouzelného proutku se totiž při last minute dovolené ocitnete v jedné z pohádek Tisíce a jedné noci, kde nic není nemožné. Zážitkem jsou například - rychlá auta, jedinečná architektura, vysoké mrakodrapy, oslňující šperky, ale také levný benzín, a další .... Naleznete tu i slavný hotel Burj Al Arab, který se jako jediný na světě může chlubit 7 hvězdičkami. Určitě vás nadchnou i podmořské stavby. Přenádherné pláže s horoucím vyběleným pískem a průzračnou vodou přímo vybízí ke koupání. Sice by se mohlo zdát, že ženy si díky přísným arabským zákonům radost z koupání neužijí, avšak to neplatí u rozlehlých hotelových pláží. Ty jsou vyhrazeny striktně pro turisty na dovolené, a proto je zde dovoleno téměř vše a vy si tak bezstarostně můžete užívat opalování a houpání mořských vln v bikinách. Další výhodou těchto pláží je dostatek prostoru, proto se nemusíte bát, že budete utiskováni jako na některé z evropských pláží. Dovolená ve Spojených Arabských Emirátech je jako návštěva Říše divů, ze které si přivezete ty nejkrásnější zážitky a vzpomínky.Na dovolenou do Dubaje a celých Spojených arabských emirátů se lze dostat letecky velice levně. Je to levná dovolená, pochopitelně neubytujete-li s v hotelu Burj Al Arab :-)Spojené arabské emiráty a Dubai je prostě krása, luxus, exotika, slunce, moře, koupání, potápění a mnoho dalšího, co jinde nezažijete. 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Tipy a triky

Jizerské vyhlídky - Jizerské hory

V zimě jsou hory obvykle v obležení lyžařů. A když roztaje sníh, vystřídají je na několik měsíců pěší turisté škrábající se vzhůru po příkrých stezkách. Kdoví, proč tomu tak je. Možná kvůli přírodě, která je na horách přece jen méně dotčena činnosti lidí. Lépe se tam dýchá a člověk se na všechno dívá tak nějak z nadhledu. Po těžké túře, která skvěle vyčistí mozek, tak pohlíží i na svůj život. Jizerské hory přímo oplývají místy s hezkým výhledem. Na poměrně malé ploše najdete třicet udržovaných vyhlídek a k tomu nespočet dalších mimo turistické trasy. Nejzajímavější je v tomto směru severní část hor, jejíž okraj se zdvíhá nad údolím říčky Smědé. Stačí si tu jako východisko vybrat kteroukoliv vesnici nebo městečko a stoupající turistická značka vás po určité době určitě dovede k nějakému místu s pěkným výhledem. Horská turistika začala být velkou módou na přelomu 19. a 20. století. V té době měla jinou podobu než dnes; mnohdy se jí věnovali známé osobnosti politiky a kultury, které finančně podporovaly vznik či udržování stezek a vyhlídek. Na starých fotografiích a pohlednicích můžete vidět, že se do hor vydávaly i dámy v dlouhých sukních a páni v oblecích a výlety do přírody patřily k oblíbeným společenským akcím. Slovo „turistika“ dnes není považováno za příliš libozvučné a jen málokterý individuální cestovatel by se dnes dobrovolně označil za turistu. Může za to masové rozšíření cestování v 2. polovině 20. století a vznik cestovních kanceláří, díky nimž se výlety do přírody nebo exotických zemí staly snadnou záležitostí. Ještě před sto lety však v přírodě a zejména v horách pobývali jen lidé, kteří zde žili a pracovali, a organizování výletů z měst bylo v podstatě avantgardní záležitostí. Když roku 1888 vznikl Klub českých turistů, stal se jeho prvním předsedou známý cestovatel Vojta Náprstek a členství v něm bylo věcí prestiže. Klub organizoval přednášky, vydával mapy, značil cesty, stavěl rozhledny a budoval noclehárny a chaty. Podobně tomu bylo i v Jizerských horách, kde milovníci přírody zpřístupnili řadu zabezpečených vyhlídek. Jejich zábradlí však od té doby nahlodal zub času, a proto museli členové horské služby a Jizerskoještědského horského spolku nedávno vynaložit značné úsilí na jejich opravu. Přitom zjistili, jak těžké bylo kdysi bez nynější moderní techniky dopravit do výšin potřebný materiál nebo vyhloubit do zdejší tvrdé žuly díry pro základové sloupky. Severní okraj Jizerských hor, chráněný od roku 1999 jako přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, tvoří strmě spadající svah s převážně kamenitými vrcholky. Ty jsou jako stvořené pro budování vyhlídek. Některé z nich nabízejí panoramata, kterým mohou jen těžko konkurovat i výhledy z blízkých rozhleden. Jednou z nich je například Paličník (944 m), jehož vrcholová skála se skládá ze dvou balvanů spojených můstkem. Zábradlí vyhlídky zhotovil roku 1902 Krkonošský horský spolek a opravy se dočkalo přesně po sto letech. Můžete odtud přehlédnout celé Frýdlantsko, severní svahy Jizerských hor, horu Smrk, hřeben západních Krkonoš a Bukovec, nezaměnitelnou dominantu východního okraje pohoří. Paličník odděluje údolí Hájeného potoka od blízkého vrchu Tišina (873 m), z něhož je už o něco méně atraktivní výhled do údolí říčky Smědé a na městečko Lázně Libverda. Jižně od Paličníku a Tišiny se ve střední části pohoří zdvíhá Jizera (1 122 m), druhá nejvyšší hora Jizerských hor, jejíž vrchol tvoří skupina několika skal. Nejjižnější z nich byla také zpřístupněna a poskytuje jeden z nejkrásnějších kruhových výhledů. Východním směrem spatříte i skalnatý vrchol Pytláckých kamenů (975 m) s nezabezpečeným výhledovým místem. Pokud se tam osmělíte, uvidíte Malou i Velkou Jizerskou louku. Název vrchu vznikl podle zdejšího pytláka Heinricha, který se v těchto místech často skrýval a roku 1813 byl nedaleko odtud zastřelen. Na úpatí Jizery se můžete od kiosku vydat za dalšími vyhlídkami po Štolpišské silnici, která míří severozápadním směrem do Jizerskohorských bučin a poskytuje výbornou příležitost k poznávání těchto hor na kole. Zanedlouho odbočíte vpravo po zelené turistické značce. Povede vás tzv. Kozí stezkou do oblasti Frýdlantského cimbuří. Najdete tu hned několik zajímavých vyhlídek. Nejprve můžete odbočit vpravo po žluté značce a vyšplhat na vrchol Poledních kamenů (1 006 m). Jejich součástí je i Půlený kámen s největšími skalními hrnci Jizerských hor. Z nezajištěného výhledového místa uvidíte část Frýdlantska a střední část pohoří. Ze žluté značky lze pokračovat i na vrchol Frýdlantského cimbuří (900 m), který byl v sedmdesátých letech minulého století zpřístupněn vybudováním železného žebříku. Spatříte odtud níže ležící skalní útvar Skalní zub s údolím říčky Smědé v pozadí. Stejná značka vás dovede i na vrchol skály Hajní kostel s podobným výhledem. Místo je spojené s legendou o zakopaném pokladu a původní německé jméno Hainskirche snad pochází od pohanské svatyně. Po návratu na Štolpišskou silnici můžete pokračovat k další odbočce, tentokrát po červené značce. Cesta klesá údolím Velkého Štolpichu s krásnými vodopády. Za největším z nich, vysokým asi 30 m, najdete odbočku na Ořešník (800 m). Po schodech, vytesaných do skály roku 1898, vystoupíte na vrchol s dřevěným křížem, odkud jako na dlani uvidíte Hejnice a jejich okolí. Pokud se rozhodnete pokračovat v objevování vyhlídek v západní části hor, musíte se znovu vrátit na Štolpišskou silnici a po ní se vydat na samotný okraj náhorní jizerskohorské plošiny k vyhlídce Krásná Maří (asi 900 m n. m.), zajištěné nově zrekonstruovaným zábradlím. Své jméno nedostala podle krásné panny, ale podle rudného dolu, jenž se nacházel v údolí. Naskytne se vám tu pohled na celé Frýdlantsko. Na Štolpišskou silnici navazuje Oldřichovská silnice a po ní můžete pokračovat až k místu, kde z asfaltky odbočuje zelená značka. Ta vás přes řadu vrcholků dovede do Oldřichovského sedla a k vrchu Špičák (724 m). Její vrchol je již zčásti zarostlý a poskytuje jen omezený rozhled do oblasti Frýdlantska. Zajímavá výhledová místa najdete i v jižní části Jizerských hor. Pokud jste si jako svůj výchozí bod zvolili Liberec, stačí vám vydat se od zoologické zahrady po žluté značce ke skále Jezdec (500 m n. m.). Podle archeologických nálezů tu zřejmě ve středověku stával hrádek, z něhož se dodnes zachovaly záseky pro trámy a letopočet 1617. Podle pověstí tu měl své sídlo Černý Jíra, který přepadával a mordoval pocestné a kupce. Místo bylo v 19. století zpřístupněno a opatřeno kovovým zábradlím, dnes však poskytuje jen částečný výhled do údolí Černé Nisy. Na zajímavou vycházku se můžete vydat i přímo od nádraží ve Smržovce. Své jméno Finkenstein získala zdejší vyhlídka (678 m n. m.) podle zdejšího průmyslníka Finkeho a kromě vyhlídky na město a Černostudniční hřeben tu stojí za povšimnutí velké skalní hrnce. Jako by jižní část hor neposkytovala dost přirozených výhledů, vzniklo tu na počátku 20. století několik rozhleden. Pěkné pohledy do krajiny nabízí Bramberk (787 m n. m.), Slovanka (820 m n. m.), Královka (859 m n. m.) i Terezínka (550 m n. m.), ovšem nejznámější z nich je asi rozhledna Černá studnice (870 m n. m.), tyčící se v blízkosti vrcholového skaliska Černostudničního hřbetu. Z 26 m vysoké věže, jejíž kamenné stěny dosahují síly až 150 cm, je nádherný kruhový výhled. Málokterý z jejích návštěvníků ví, že nedaleká vrcholová skála byla rovněž upravena jako výhledové místo, a to dokonce dávno před vznikem rozhledny. Dodnes tu najdete ochranné zábradlí a můžete si tak vyzkoušet, co nadšení turisté viděli z Černostudničního hřbetu před více než sto lety. Jizerské hory Pohoří získalo svůj název podle řeky Jizery, která pramení pod horou Smrk a teče podél státní hranice s Polskem. Nejvyšší horou je Wysoka Kopa (1 126 m), ležící na polské straně; u nás patří prvenství o dva metry nižšímu Smrku. Územím Jizerských hor a sousedních Krkonoš prochází rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Jizerské hory jsou jako první pohoří na našem území vystaveny vlhkému severozápadnímu proudění, a proto je zdejší podnebí poměrně drsné. 29. 7. 1897 zde byl vytvořen celoevropský rekord v denním úhrnu srážek, když za 24 hodin spadlo 345 mm vody. Vysoký je i celoroční průměr letních a zimních srážek. Podnebí ovlivňuje i charakter krajiny, která je známá svými rozlehlými rašeliništi. Severní a západní svahy pohoří jsou strmé a porostlé mohutnými bučinami. Najdete tu vysoké žulové skály nejrůznějších tvarů, skalní bludiště, vyhlídky a hluboké rokle, kterými protékají potoky s křišťálově čistou vodou a četnými vodopády. V osmdesátých letech 20. století došlo k rozsáhlému poškození smrkových porostů na náhorní plošině působením imisí z českých, polských a německých energetických zdrojů. Spad znečišťujících látek, převážně oxidů síry a dusíku, způsobil narušení ekosystému lesa, takže muselo dojít k odtěžení velkého množství poškozených porostů. V roce1968 byla na území Jizerských hor vyhlášena chráněná krajinná oblast o rozloze 368 km2. V jejím rámci bylo ustanoveno několik desítek maloplošných chráněných území, jejichž celková plocha dosahuje téměř 20 km2. Vstup na tato místa je možný pouze po turisticky značených cestách; některými vedou naučné stezky s informačními panely poskytujícími podrobné informace o chráněném území. Roku 1999 byla vyhlášena národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, jejíž plocha přesahuje 30 km2.

Pokračovat na článek


Jak rozdělat oheň

Ohňový pluhOhňový pluh je metoda zapalování třením. Rukojetí z tvrdého dřeva třete proti základně z měkkého dřeva. Pro použití této metody, vyřezejte v základním prkénku rovnou rýhu a u rukojeti udělejte tupé, rýhované špičky. Tření rukojetí bude z drážky vytrhávat malé částice dřevěných vláken. Jakmile potom více přitlačíte, dřevěné částice se třením vznítí.Luk a vrtákTechnika zapálení ohně za pomoci luku a vrtákuje jednoduchá, ale na zapálení ohně musíte vynaložit hodně úsilí a vytrvalosti. Pro použití této metody budete potřebovat následující předměty:Ložisko. Ložiskem je snadno uchopitelný kámen, kus tvrdého dřeva, nebo kosti s mírnou prohlubní na jedné straně. Používá se k udržení vrtáku na místě a k vyvození tlaku na vrták směrem dolů.Vrták. Vrtákem by měla být tyčka z rovného kořenového tvrdého dřeva o průměru 2 cm a délce 25 cm. Vrchní konec je zakulacený a dolní konec tupý (na vyvození většího tření).Ohňové prkénko. Jeho velikost závisí na vás. Nejvhodnější je prkénko z kořenového měkkého dřeva silného 2.5 cm a širokého 10 cm. Na jedné straně vyhlubte důlek asi 2 cm od okraje prkénka. Na spodní straně vyřízněte zářez ve tvaru V od hrany prkénka k důlku.Luk. Luk je zhotoven z pružné, syrové tyčky asi 2.5 cm v průměru a provázku. Druh dřeva není důležitý. Tětivou luku může být jakýkoliv druh provazu. Přivažte tětivu od jednoho konce luku k druhému, bez napnutí.Při použití luku a vrtáku nejdříve připravte základ ohně. Potom položte chomáč troudu pod zářez ve tvaru V na ohňovém prkénku. Položte jednu nohu na ohňové prkénko. Smyčku tětivy obtočte kolem vrtáku a vrták umístěte do vyřezaného důlku v ohňovém prkénku. Ložisko držené v jedné ruce nasaďte na vrták aby se udržel na svém místě. Tlačte na vrták a provádějte pohyb jako při řezání pilou, tam a zpět a tím roztáčíte vrták (obr. 7-8). Jakmile dosáhnete plynulého pohybu, přitlačte na ložisko a pohybujte lukem rychleji. Při této akci se bude mlít žhavý černý prach do troudu, až se troud vznítí. Potom troud rozfoukejte do vzniku plamene.Užitečné radyJe-li to možné, používejte nearomatické vyzrálé tvrdé dřevo.Sbírejte při cestě třísky a troud.Do troudu přidejte prostředek proti hmyzu.Udržujte dřevo na oheň suché.Mokré dřevo sušte poblíž ohně.Zasypte oheň hlínou, aby se uhlíky udržely žhavé po celou noc.Je-li to možné, noste světélkující zpráchnivělé dřevo (jako troud).Ujistěte se před opuštěním tábora, že jste uhasili oheň.Nesbírejte dřevo ležící na zemi. Může vypadat jako suché, ale všeobecně lze říct, že je uvnitř mokré.TroudTroud je vysoce hořlavá látka, ve které se jiskra může rozhořet v plamen. Základní vlastností troudu je to, že musí být suchý, jemně vláknitý a snadno zápalný. K vyzkoušení jeho vhodnosti můžeme uskutečnit jednoduchý test. Vezměte hrst načechraného materiálu, přiložte k němu žhavý uhlík a foukněte. Jestliže se oheň z uhlíku přenese na troud, je troud dobrý. Vhodného materiálu můžete nalézt velké množství. Troud má být přenášen ve speciálních nádobách, např. v krabicích na troud, aby se předešlo jeho zvlhnutí. Na svých cestách vždy využijte každé příležitosti k tomu, abyste doplnili své zásoby troudu.Řada z těchto hrubých troudů může být vylepšena a jejich schopnost zachytit a udržet jiskru zvýšena takto: můžeme do něho tlouct dřevěnou paličkou tak dlouho, dokud vlákna nejsou jemná a měkká, nebo ho můžeme rozemlít mezi dvěma kameny.Přírodní zápalné vlastnosti troudu mohou být zvýšeny lehkým poprášením velmi jemným dřevěným uhlím, nebo ještě lépe jeho průběžným pražením.Příklady materiálů které můžeme využít:TroudSuchá vyježděná a rozdrcená trávakapradíJemně rozdrcená suchá březová kůraSuchý mech a lišejníkSuché, rozdrcené jehličíSuché chmýří z vrbových "kočiček"Vysušené a na prach rozdrcené houby, např. některé druhy dřevokazných hub (choroše), pýchavkaZpráchnivělé vysušené dřevo, rozdrcené na prachJemné suché dřevěné pilinyOdřezky z vnitřní kůry cedru, kaštanu, nebo červeného jilmuJemné dřevěné hoblinySlámaJemné smolnaté třískyUzly z kořenů jehličnatých stromůRostlinné chmýří z bodláku, rákosu, orobince apod.Jemná suchá rostlinná vláknaprach bojínku, cedrová kůralehké jádrovéh dřevo z boroviczatvrdlá míza ze stromů s pryskyřičnatým dřevemTřískyMalé větvičkyMalé proužky dřevaNaštípané dřevoKousky dřeva vyjmuté z vnitřních částí větších kusů dřevaDřevo napuštěné vysoce hořlavými materiály jako je benzín, nafta, nebo voskPalivoSuché stojaté dřevo, nebo suché větveSuché dřevo z vnitřku padlých kmenů, nebo velkých větvíSyrové, jemně naštípané dřevoSuchá tráva stočená do svazkůRašelina dostatečně suchá ke spalování (Lze jí někdy najít na převislých březích.)Sušený zvířecí trusUhlí, lupkové břidlice, nebo nafta vyskytující se na povrchu

Pokračovat na článek


Jak si vybrat leteckou společnost?

Rozhodování o tom, se kterou společností (a tím pádem i kudy)letět, je složité a závisí hodně i na osobních preferencích.Kritériem, které leží na srdci všem nejvíce, je bezpečnost. Proto určitě nepoletíte se společností, o které byste věděli, že je na černé listině, přestože její ceny mohou být (a často jsou)bezkonkurenčně nejlepší. Kritérií, která je dobré vzít v úvahu při rozhodování o tom, s kým poletíte, je řada.Ta hlavní, která by vám měla při volbě dopravce alespoňproběhnout hlavou, jsou následující:BezpečnostVšichni samozřejmě chceme letět co nejspolehlivěji. I když jeletecká doprava statisticky vysoce bezpečná, existují mezi jednotlivými společnostmi poměrně znatelné rozdíly v bezpečnostijejich provozu. Rozdíly vyplývají z řady příčin – například kvalita výběru a výcviku pilotů, kvalita údržby letadel, kvalita a dodržování předpisů země, ve které je společnost registrovaná,tradice dané letecké společnosti, dostatek finančních prostředků.K tomu, aby cestující měli jasné vodítko, byly sestaveny takzvané „černé seznamy“ (black list) společností, které mají zákaz letů v letovém prostoru nad Evropskou unií nebo USA nebo obojí.Každý z nich je sestaven na jiném podkladě. Seznam EU vychází ze statistik nehod, postupů a provozní historie jednotlivých leteckýchspolečností. Seznam USA vychází z hodnocení kvality regulatorníhodohledu v zemích registrace společnosti. Seznam USA je tak o hodně přísnější, protože se dotýká mnohem většího počtu společností.Aktuální přehledy můžete najít na www.1001crash.com a černý seznam EU v  češtině naleznete nawww.ec.europa.eu/transport/air-ban. Zajímavé je také podívat se nahodnocení jednotlivých leteckých společností, které je velmi podrobně uspořádáno na www.airlinequality.com.Jednoduchým ukazatelem historie bezpečnosti letecké společnostije počet nehod na jeden milion letů. U dobrých leteckýchspolečností se pohybuje na hodnotách mezi 0,3 a 1. U problematických společností až na hodnotách 5–10. Z toho také jednoduše vidíte, že u některých společností je pravdě podobnost nehody až 30 x vyšší než u jiných. Je sice stále velmi malá – připočtu 10 nehod z milionu letů je to jen 1 : 100 000, ale logicky tou každého vyvolá úvahy.Pokud chcete o této problematice vědět více, můžete se podívat také na www.airsafe.com.CenaDruhým hlavním kritériem při rozhodování kudy a s kým (míněnaletecká společnost, ne výběr partnera nebo partnerky) je obvykle cena. Zjistit a porovnat dnes skutečnou cenu letecké přepravy neníjednoduché. Porovnávat můžeme jen pro stejná data cesty a při zahrnutí všech tax a poplatků tak, abychom dostali celkovou cenu.Jak letecké společnosti, tak řada agentur a internetových portálů používá při prezentování cen za přepravu částečně klamavoureklamu v tom smyslu, že uvádí cenu jen za přepravu a ignoruje existenci letištních poplatků, různých tax, palivových,bezpečnostních, rozvojových a jiných příplatků, které mohou cenu letenky zvýšit i několikanásobně.Porovnávejte tedy vždy pouze ceny zahrnující vše, včetně poplatků za přepravu zavazadel (pokud tyto poplatky společnost účtuje a vy zavazadla odvézt musíte). Dalším trikem, obvykle kombinovaným s tím prvním, je prezentace nejnižších existujících cen. Když se takto letecká společnost prezentuje, znamená to, že ukazuje svou nejnižší existující cenu bez ohledu na to, kolik místje za ni nabízeno, a zda jsou tato místa vůbec ještě k dispozici.Zajímavou nabídku jsem našel na stránkách jedné cestovní kanceláře v Praze, která s velkou reklamou nabízela cestu do NewYorku a zpět za 3450 Kč. Jestliže jste však takovouto rezervacichtěli vytvořit, zjistili jste, že během tří měsíců, kdy tato nabídka platila, nebylo ani jeden den možné najít jediné místo. Zda tedy taková nabídka vůbec někdy reálně existovala, nebo se jednalo jen o způsob, jak přilákat zákazníky na webové stránky, mi není jasné.Při hledání opravdu nejnižší ceny musíte použít stejné datum nebo rozpětí dnů, ve kterých chcete/musíte cestovat, a pro tyto dny hledat prostřednictvím agentury nebo portálu cenově nejvýhodnější areálnou (místa opravdu lze rezervovat) nabídku. Pokud vám na termínu tolik nezáleží, je dnes obvykle možné zjistit, jaká nejnižší cena je na dané letecké společnosti ještě k dispozicinapř. v určitý měsíc nebo v rozmezí určitého počtu dnů od optimálního data cesty.Při snaze najít nejnižší cenu platí obecné pravidlo jak proklasické, tak pro nízkonákladové dopravce – čím dříve kupujete, tím levnější letenky můžete obvykle najít. Pro získání letenky zanejlepší cenu mohu tedy doporučit následující zásady:Letenky kupujte raději s předstihem. To platí zejména pro období zvýšené poptávky, jako jsou školní prázdniny v místě odletu nebo cílové destinaci, svátky využívané k cestování na některé zobou stran vaší cesty nebo velká atraktivní sportovní utkání či soutěže.Větší pružnost v termínech vašich letů vám umožní najít nižší cenu.Při letech do míst s více letišti (Londýn, Paříž, řada měst vUSA) prověřte spoje i do menších, někdy i lépe umístěných letišť.Ceny jsou velmi často podstatně nižší než lety na letiště hlavní. V Evropě toto platí například v Paříži (letiště Orly je blíže městu než letiště Charles de Gaulle). V USA je to například Dallas, kde letiště Love Field je mnohem lépe umístěno a lety na něj jsou obvykle podstatně levnější než na velké letiště Dallas – FortWorth. Pro zajímavost – letiště Love Field v Dallasu si vybral pro své přistání i prezident Kennedy při své osudové poslední cestě doTexasu.V případech, že se obáváte nutnosti změnit datum nebo směrování letu, kupte si letenku za tarif, který změnu data letu dovolujenebo u něhož není poplatek za změnu prohibitivně vysoký. Nejnižší tarify takové možnosti obvykle vůbec neumožňují a vy můžete přijíto celou cenu letenky.Před odletem si na webových stránkách nebo u vaší agentury ještě můžete prověřit, zda nebyly zvýšeny nebo zavedeny nové poplatky, které by znamenaly, že je před nástupem cesty, napříkladna letišti, musíte ještě doplatit. Je dobré o tom vědět a připravit se.Finanční stabilitafinanční stabilita – poté, co asi 280 000 cestujících s letenkami SkyEurope zůstalo v létě 2009 bez naděje někam letět nebo se jen bez problémů vrátit domů, bude otázka stability dopravce blízká i srdcím českých a slovenských cestovatelů.Když si tedy kupujete letenky s větším předstihem, věnujte pozornost i zprávám o finanční stabilitě společnosti, se kterou chcete letět. Letecké společnosti nemají dosud žádné povinnépojištění cestujících pro případ bankrotu, jaké musejí mít cestovní kanceláře. Je tomu tak asi proto, že dříve měly letecké společnosti poměrně velký vlastní majetek, a tak se předpokládala jejichschopnost kompenzovat své cestující v případě, že jim nebudou mociposkytnout přepravu.Zákonná náprava se v  této věci snad chystá, ale jejípřijetí bude určitě ještě chvíli trvat. V dnešní době nemají letecké společnosti často téměř žádný nebo dokonce záporný majetek,protože letadla mají na leasing, budovy pronajaté, většinu služeb nasmlouvaných od třetích dodavatelů a provoz často financují bankovními úvěry. Vědět, že alespoň v době nákupu letenky se „naše“letecká společnost jeví finančně zdravě, je proto uklidňující.Věrnostní programPrvní známý věrnostní program (FFP – Frequent Flyer Programme) voblasti letecké dopravy zavedla roku 1980 letecká společnost American Airlines pod názvem AAdvantage. Jednalo se o reakci naderegulaci letecké dopravy v USA, která vytvořila plnou konkurenci leteckých společností. Společnosti musely začít hledat způsoby jaksi udržet své zákazníky, a tak logickým hlavním cílem AAdvantagebylo připoutat je k  využívání služeb právě AmericanAirlines.Ostatní společnosti postupně následovaly, a tak je dnes k dispozici nespočet programů nabízených téměř všemi klasickými dopravci. Ke zvýšení atraktivnosti těchto programů rozšiřují letecké společnosti i množství partnerů, jejichž služby jsou také propagovány a za jejichž využívání jsou členové daného programu odměňováni.Jedná se například o určité kreditní karty, kdy za každou korunu, dolar či euro, které přes tuto kartu zaplatíte, můžete dostat body nebo míle na vaše konto u věrnostního programu vaší letecké společnosti. Podobně je to např. při zaplacení předplatnéhona partnerské časopisy, využití partnerských hotelů nebo půjčoven aut.Někteří dopravci už FFP vyčlenili jako samostatnou jednotku,která pro ně generuje nezanedbatelné tržby právě tím, že prodávájejich míle či body partnerům, kteří jimi pak odměňují své klienty.Prakticky při každém letu je vám nabízena možnost stát se členemFFP společnosti, na jejímž letadle právě sedíte. Jestli rádi ve své peněžence nosíte zářivé plastové kartičky, pak máte skvělou příležitost získat další.Pokud se ale chcete stát členy s  tím, abyste mohli opravdu nějaké odměny dostat, rozhodněte se pro program, který vám to opravdu umožní. Musíte tedy zvážit, zda je pro vás praktické využívat danou leteckou společnost (nebo alianci) dostatečně často,abyste si naspořili dost bodů/mílí k výměně za něco zajímavého (let zdarma, možnost využití salonku pro byznys třídu, povýšení cestovnítřídy – upgrade – například z ekonomické do byznys třídy na dálkovém letu). Do této úvahy byste měli zahrnout i informaci o tom, zda daná letecká společnost vaše bonusy po určité době(obvykle 18 nebo 24 měsíců) zruší nebo vám zůstávají po neomezenou dobu.Když je totiž při nevyužívání po nějaké době automaticky zruší,pak při řídkém využívání této společnosti nemusíte na žádnou odměnu vlastně nikdy dosáhnout. Jinou úvahou je, jak praktické je pro vás využívání bonusu určité společnosti – pokud se totiž jedná o společnost s domovským letištěm v cizí zemi, pak využití bonusu najiné lince než té spojující jeho sídlo s vaším bydlištěm je nepraktické.Být členem FFP například Cyprus Airways a bydlet v Praze znamená, že můžete letět jen na Kypr nebo jen přes Kypr dále. Tato nevýhoda je ale samozřejmě značně snížena, když se jedná o programy společností, které jsou členy některé z velkých aliancí (OneWorld,Star Aliance, Sky Team). Bonus získaný u jedné alianční společnostimůžete využít na letech i ostatních členů aliance. Je samozřejmé,že cestovatelé, kteří létají dostatečně často a zvláště za vyšší ceny byznys třídy, mohou být členy více programů, a zajistit si tak odměnu za téměř každý let a mentální svobodu volby letecké společnosti.Některé společnosti neumožňují vybírání bonusových letenek vždya na všech letech. Existují totiž období, kdy na vytížených linkáchnemůžete na bonusovou letenku letět buď vůbec, nebo je tam kdispozici jen pár sedadel, o která se musíte poprat s jinými členyFFP. Můžete tak mít hodně bodů/mílí, chuť letět do určitého místa,ale dopravce vám řekne, že musíte buď změnit datum (obvykle namimosezonní období), nebo destinaci (obvykle na méně atraktivnímísta).Při vstupu do kteréhokoliv programu musíte také počítat s tím,že ztratíte zase trochu ze svého soukromí. Už jste si možná zvykli,že se toho o vás hodně ví. Kde jste a co děláte, se dá lehcezjistit přes vaše kreditní karty, mobilní telefon nebo pomocí videokamer dnes všude umístěných.Účast ve věrnostním programu tak jen rozšiřuje počet databází,ve kterých se dá váš pohyb, vaše preference, cestovní zvyky aosobní údaje zaznamenávat, analyzovat, vyhodnocovat a na jejichžzákladě se vás pak letecké společnosti či jejich FFP partneři snažízískat pro další utrácení. Jestli vám tento další průnik do soukromí nevadí, pak už nic nebrání tomu, abyste si tu pro vásnejvhodnější leteckou společnost a její program vybrali.Věrnostní program je pak pro mnoho cestovatelů velmi důležitým rozhodovacím kritériem. Rozhodování o dopravcích použitých proslužební cesty je věrnostními programy ovlivňováno do zvláštěvysoké míry, protože služební cestovatelé chtějí radost z leteckéhopřemísťování na velké vzdálenosti přenést i do svého soukromého života a poskytnout ji také svým rodinám.Mnoho cestovatelů je tak při volbě dopravce na svou cestu ochotno zapomenout na ostatní kritéria včetně ceny (u služebních cest) a volit takového dopravce, který je pro ně z pohledu možností věrnostního programu nejvýhodnější. Někteří služební cestující jsou proto ochotni letět například do Londýna až 7 hodin s přestupem,aby získali body na FFP u společnosti, se kterou chtějí pak letětna dovolenou.Méně známým programem je program cílený na firmy kupující letenky na služební cesty svých zaměstnanců. Sofistikované společ-nosti přišly na to, že je potřeba odměňovat nejen cestovatele, ale také toho, kdo jejich cesty platí – jejich zaměstnavatele. Vznikl tedy ještě jeden druh věrnostního programu nazývaný FBP – Frequent Buyer Programme, který firmám nabízí především slevy z objemu letenek koupených od té které společnosti.Služební cestující mohou být ve své volbě proto také vedení vnitřními předpisy jejich firmy, jejichž cílem je minimalizovatnáklady firmy na služební cesty.Pohodlí cestyPohodlí cesty neznamená pouze kvalitu sedadel v letadle. Skládá se z mnoha aspektů, které by měl cestující vzít v úvahu. Rozhodněje třeba mít na paměti, že cesta začíná již odjezdem na letiště a zároveň končí teprve cestou z koncového letiště do vašeho cílového místa. Výběr letišť je poměrně omezený, a tak naprostá většina odletů/příletů z/do Česka je směrována na/z letiště Praha Ruzyně.Širší volbu ale už nabízejí větší evropská města. Také když bydlíte v  oblastech, odkud se lépe dostanete např. do Drážďan,Norimberka, Krakova, Vídně nebo Lince a tato letiště nabízejí přepravu do vámi vybraného místa, je určitě dobré tyto možnosti dosvého výběru zahrnout.Vlastnosti letiště jsou pak ale poměrně zásadně důležité při přestupech. Poslat například přes Londýn Heathrow babičku, která nemluví anglicky a letí za vnoučaty do USA, by mohlo znamenat, že tam nejen nedoletí, ale že už ji nikdy nenajdete. Pokud ji máte rádi, myslete na její situaci již při nákupu letenky.Kvalita letišť pro přestup se velmi zásadním způsobem liší. Pro přestup vás určitě zajímají pěší vzdálenosti, které musíte překonávat, dostupnost a kvalita toalet, klimatizace letiště,možnost najít místo k sezení či spaní, možnost připojení počítače do elektrické sítě, připojení na internet, možnost se vysprchovatnebo kapacita transferových přepážek.Pokud jste stejnou cestu absolvovali již dříve, víte už, do čeho chcete, nebo nechcete jít. Při úvahách o tom, jaké letiště vybrat,je dobré si uvědomit následující:Velikost letiště– právě velká letiště se vám zdají při krátkém přestupním čase ještě třikrát větší. Můžete běhat jako liška a nemít příruční zavazadlo, ale nekompromisně vás mohou a také asi opravdu zdrží(mimo další zpomalovací možnosti) např. na letištích Paříž –Charles de Gaulle a Heathrow přestupy na linky, které odlétají z jiných terminálů, než je váš přílet.Jsou to bezpečnostní kontroly a nutnost použít u některých kombinací terminálů letištní autobus. Ve vaší frontě nabezpečnostní kontrolu se navíc určitě objeví někdo, koho budou prohlížet velmi zdlouhavě (pokud to nebudete ovšem vy sami) nebo si bezpečnostní agenti budou zrovna předávat službu.Při cestě letištním autobusem např. na letiště Charles de Gaullese můžete spolehnout, že vaše výstupní místo bude na složité cestě autobusu po letišti určitě poslední, a tak budete 20 minut cesty jen přerývaně dýchat vzrušením, jestli svůj odlet stihnete. Možná se vám podaří letadlo stihnout a vy budete mít zase o příběh navíc.Na pohodlí a příjemnosti cesty to ale nepřidá. Rozhodně si natěchto letištích ponechte dostatek času a přileťte třeba o let dříve, abyste přestup zvládli v klidu.Další obvyklé problémy velkých letišťZácpy při příjezdu na letiště – už jste se někdy snažili stihnout autem ranní odlet z Londýna Heathrow do Prahy?Dlouhé čekací doby při odbavení – těm se můžete nyní již často vyhnout, když se odbavíte přes internet.Dlouhé čekací doby u bezpečnostní kontroly – tak s tímhle většinou nic neuděláte. Zběsilé vykřikování, že vám za chvíli letí letadlo, nikoho nedojme. Některá letiště, jako například Praha nebo Londýn Heathrow, ale nabízejí přednostní odbavení Fast Track procestující v byznys třídě nebo za příplatek. Je dobré také vědět, že Murphyho zákony jsou platné všude, což u bezpečnostní kontroly,odbavení i pasové kontroly znamená, že vždy stojíte ve frontě,která je nejpomalejší. S tím se prostě nedá nic dělat a ani přebíhání z jedné fronty do druhé to obvykle nevyřeší.Velké vzdálenosti jak od odbavovací přepážky k letadlu, tak zejména při přestupu mezi různými spoji. Nevěříte-li, zkuste si přestup mezi terminály na letišti Paříž Charles de Gaulle nebo na Heathrow.Častá zpoždění – některá letiště jsou prostě přehlcená, protojsou zpoždění častější než jinde – Heathrow v Londýně je opět dobrý příklad letiště, kde byste si měli nechat hodně času na přestup,abyste i s častým hodinovým zpožděním na příletu svůj odlet stihli.Komplikovanost nástupů, přestupů, vyzvedávání zavazadel, místní přepravy, která může být pro nezkušené, méně mobilní či jazykově nevybavené cestovatele velmi stresující.Statistika zpoždění– podle toho, zda letiště leží v blízkosti hlavních leteckých tras, zda je používáno více velkými společnostmi pro přestup mezi jejich linkami, zda má jen jednu nebo více přistávacích drah, nebo zdalších důvodů má letiště tendenci k větším či menším zpožděním.Pro mnoho letišť najdete podrobné informace o průměrných i aktuálních zpožděních na www.flightstats.com.Při rozhodování se můžete řídit jednoduchou úvahou, že velká letiště mívají větší tendenci ke zpožděním, a to zejména ve špičkových časech, tedy v letní sezoně, v pracovní dny ráno a večer. Jestli na své cestě musíte některé z velkých letišť použít jako přestupní, dejte si na přestup určitě více času, než je obvykle povolená minimální doba přestupu, a leťte dřívějším přípojem. Vaše šance, že návazný spoj stihnete jak vy, tak vaše zavazadlo, se tím zásadně zvýší.V případě, že není dřívější přípoj k dispozici a vy máte napřestup jen hodinu, zvažte také možnost večerního příletu a přenocování v letištním hotelu nebo prostě volbu jiného spojení.Možnost návazného spojení– když je cíl vaší cesty nebo letiště pro návazný let v rozumné vzdálenosti od letiště příletu, není třeba si lámat hlavu. Jestli ale musíte použít k další cestě letecký spoj z jiného letiště,prověřte si, zda jej můžete stihnout. Přiletět do Londýna sice levně, ale na letiště Londýn Luton a věřit, že za 3 hodiny můžete pokračovat z letiště Heathrow, není dobrá alternativa.Pohodlnost čekacích prostor a vybavení– pro přílet vás na koncovém letišti zajímají možná jen nejbližší toalety a zavazadlový pás. Pro odlet nebo přestup,zvláště když je delší a vy máte možnost volby, je dobré vybrat letiště, které nabízí dostatek míst k sezení, cenově dostupné občerstvení, internetové připojení, elektrické zástrčky, možnost osobní hygieny a další dle vašich potřeb. V případě, že je váš pobyt delší nebo trvá přes noc, bude určitě zajímavé si zjistit možnost přenocování.Pro hotelové přenocování je nejlepší se podívat na webové stránky letiště a v případě, že z jakýchkoliv důvodů chcete nebo musíte strávit noc v letištních prostorách, podívejte se na podmínky pro přenocování na jednotlivých letištích navwww.sleepinairports.com.Dopravní dostupnost města– jelikož nízkonákladoví dopravci mají tendenci využívat menší,druhotná, levnější letiště, je třeba vždy prověřit možnosti a ceny pozemní přepravy. Opět je dobré jít na webové stránky letiště a najít si nejlepší spojení s městem. Čas potřebný pro přepravu do cíle i cena za ni zaplacená by vám případně mohly radost z levné letenky pokazit. Je vždy příjemné vědět, jak se po příletu dostanete do vybraného cílového místa. Nejlepší je využít interneta letištní webové stránky. Pro ranní odlety je někdy mnohem vhodnější strávit poslední noc v hotelu u letiště – i vlastní cesta se tak může stát hezkým zážitkem. Webovou adresu letiště můžete najít například na www.atlasnavigator.com.Na většině letišť- zejména v Evropě, je občerstvení a jídlo předražené. Raději se před odletem najezte v příjemné restauraci mimo letiště nebo si občerstvení kupte ještě ve městě. Mějte však stále na paměti, že doletadla si nesmíte brát nápoje zakoupené před bezpečnostní kontrolou ani potraviny obsahující tekutiny.Mezi další kritéria mohou dle vašich specifických požadavkůpatřit ještě například:Dostupnost doplňkových služeb jako například pronájem vozuMožnost a podmínky parkování Další, odpovídající vašim vlastním potřebám a očekávánímPro doplnění vlastního přehledu o kvalitě letišť, která přicházejí v  úvahu pro vaši cestu, se můžete podívat také nawww.airlinequality.com.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Země

Vikcenz Priessnitz - Jeseník

Kdo by neznal slavné Priessnitzovy obklady a sám je někdy nevyzkoušel – studený vlhký zábal překrytý suchou látkou mírní bolest a snižuje teplotu. Tento vynález se běžně používá, ale kolik toho víme o jeho vynálezci? Dnes téměř zapomenutý „génius studené vody“ vymyslel kromě zábalů i další léčebné metody, které byly popsány ve stovkách knih, a podle jeho vzoru vznikaly po celé Evropě desítky vodoléčebných lázní. Jako prvnímu se mu totiž podařilo znovuobjevit blahodárné účinky přírody a úpravami životosprávy přimět své pacienty ke zdravějšímu způsobu života. Za bližším poznáním metod tohoto svérázného léčitele se můžete vydat do Jeseníku a navštívit lázně i jeho rodný dům s expozicí. Krajina jesenického podhůří lákala kdysi nové osadníky nejen svou malebností, ale i výhodnou polohou na pomezí Moravy a Slezska. V 2. polovině 13. století zde vznikla při soutoku horských říček malá ves Frývaldov, dnešní Jeseník. V krajině pokryté nepropustným porostem využili osadníci k vybudování svých příbytků rozlehlá štěrkoviště při soutoku a z německého frei vom Walde („odlesněné místo“) vznikl počeštěním název Frývaldov. Hlavním zdrojem obživy jeho obyvatel byla v té době těžba rud, které se zpracovávaly ve zdejších stoupách a hamrech poháněných vodou. Frývaldovské železné výrobky se po celé Evropě považovaly za velmi kvalitní a prodávaly se až do Anglie. V 16. století však byly přírodní zdroje vyčerpány a obyvatelé města si museli začít vydělávat méně výnosným plátenictvím. Frývaldov získal řemeslnický ráz a nové slávy se dočkal až v 1. polovině 19. století právě díky Vincenzi Priessnitzovi, který v blízkém Gräfenbergu vybudoval své lázně. Vincenz Priessnitz se narodil roku 1799 jako šesté dítě v rodině chudého chalupníka a již od 12 let se musel starat o hospodářství, neboť jeho otec oslepl. Vincenzovi zbývalo jen málo času na školu; celé dny trávil v přírodě při pastvě dobytka a při tom se naučil mnoho o přírodních jevech. Jednou údajně pozoroval srnce, jak si vyléčil poraněnou nohu koupelemi v lesní studánce, a to byl podle pověsti počátek Priessnitzových metod, jejichž účinnost si mohl brzy vyzkoušet i na sobě. V 16 letech ho totiž vážně poranil koňský povoz, a přestože přivolaný ranhojič prohlásil zranění za nevyléčitelné, Priessnitz se dokázal sám vykurýrovat. Brzy za ním začali přicházet nemocní z okolí a gräfenberský léčitel se pokoušel uzdravovat nejrůznější nemoci a úrazy. Základem jeho léčebných metod, dnes již považovaných za prověřené a bezesporu účinné, byla i nadále představa o hojivých účincích studené vody. Roku 1822 Priessnitz nechal na místě svého dřevěného domu vystavět kamennou budovu s prostorami určenými pro léčení, a tak vznikl první vodoléčebný ústav na světě. Co na tom, že koupel pacientů se tehdy odehrávala v neckách a vodu dodával obyčejný domácí pramen! Priessnitzovy metody se proslavily svou účinností a jednoduchostí. Kromě studených obkladů, mokrých zábalů, lázní, sprch a omývání postižených míst k nim patřila i potní kúra, po níž se pacient ponořil do kádě se studenou vodou. Významnou roli hrála i pracovní terapie, například v podobě odklízení sněhu či řezání dřeva, procházky na čerstvém vzduchu, ale i pravidelná životospráva a dostatek spánku. Pobyt ve zdejších lázních se stal módní záležitostí a do Gräfenbergu začali jezdit šlechtici a slavné osobnosti z celé Evropy. Někteří návštěvníci byli překvapeni skutečnou podobou ozdravných metod a léčbu vzdali, neboť koupele ve vodě chladné 8 až 15 °C se jim zdály poněkud drastické. I přes řadu příznivců z celé Evropy musel Vincenz Priessnitz zpočátku bojovat s řadou nepřátel a závistivců, zejména lékařů, kteří rozpoutali proti laickému a „nevědeckému“ způsobu léčení nenávistnou kampaň v podobě pomlouvačných dopisů a žalob. Roku 1829 byl Priessnitz dokonce odsouzen ke čtyřtýdennímu žaláři za podvodné léčení, ovšem rozsudek byl pro nedostatek důkazů zrušen. Nepříjemná situace se nakonec vyřešila díky zásahu württemberské vlády, která se rozhodla zřídit na svém území ústav podobného typu. Obrátila se na císařský dvůr s dotazem, zda se nejedná o nějaké šarlatánství, a Gräfenberg navštívila císařská komise složená z předních lékařů. Její členové museli po osmidenním pobytu konstatovat, že metody slezského léčitele jsou sice svérázné, ale účinné. Díky závěru komise získal Vincenz Priessnitz konečně roku 1838 oficiální povolení k provozu lázní. Zahájil výstavbu nového léčebného domu a již následujícího roku lázně navštívilo přes 1 500 pacientů, včetně 120 lékařů, kteří zde studovali vodoléčebné metody. Ještě za svého života se Vincenz Priessnitz dočkal poct ze strany svých pacientů i císařského dvora. Pacienti z Uher mu dokonce nechali na lázeňské promenádě postavit bronzový pomník lva, symbol vítězství vodoléčby, jehož autorem byl mnichovský sochař Ludwig von Schwanthaler. Rakouský císař mu udělil Zlatou občanskou záslužnou medaili I. třídy, nejvyšší vyznamenání pro civilní osobu, které před ním nikdo v rakouském Slezsku neobdržel. Jméno léčitele bylo tak známé, že mu byl z Ameriky doručen i dopis s jednoduchou adresou „Vincenz Priessnitz, Europe“. Po jeho smrti roku 1851 lázně vedl lékař Josef Schindler. Původní Priessnitzovy metody byly v té době už doplňovány poznatky moderní medicíny. V 1. polovině 20. století se zde léčily zejména různé neurózy a do lázní přijížděli bohatí klienti z Evropy a Severní Ameriky. Od roku 1989 jsou lázně akciovou společností. Vincenz Priessnitz je pochován v parku poblíž lázní, které kdysi založil. Sláva jeho jména však, bohužel, zůstala v povědomí veřejnosti jen v podobě názvu obecně známého zapařovacího obkladu, jímž si ulevujeme při angíně či bolestech v krku. Priessnitz byl skromný a zastával princip individuálního přístupu k pacientům. Říkal, že „co platí dnes, nemusí platit zítra“, a o svých zkušenostech odmítal napsat knihu, která by věhlas originálních vodoléčebných metod šířila i po jeho smrti. Více než o slávu se staral o své pacienty, kterým denně osobně určoval pokračování terapie. Dnes by své lázně, které již patří pod město Jeseník, asi nepoznal. Za více než 150 let od Priessnitzovy smrti došlo k rozšíření a modernizaci areálu, i když si ponechal své původní zaměření. Zatímco jiné lázně mají své kolonády, ty jesenické se mohou pochlubit lesní promenádou, přesně v duchu Priessnitzova rčení: „Kdybych neléčil vodou, léčil bych čerstvým vzduchem.“ Z architektonického hlediska je v areálu lázní zajímavá hlavní lázeňská budova Priessnitz, postavená roku 1910 podle projektu věhlasného architekta Leopolda Bauera. V lázeňském parku jsou umístěny tzv. pomníky národů připomínající mezinárodní proslulost lázní. Od lázní vychází řada kondičních okruhů, které končí u lázeňských pramenů. Máte-li zájem dozvědět se o geniálním léčiteli a lázních více, nezapomeňte navštívit jeho rodný dům, ve kterém byla při dvoustém výročí narození Vincenze Priessnitze otevřena stálá expozice věnovaná jeho životu a dílu. Jeseník Ve středu Masarykova náměstí stojí původně renesanční budova radnice se středovou věží, v dnešní podobě z roku 1710. V 2. polovině 19. století byl u náměstí založen klášter voršilek, který se postupně rozšiřoval a ve dvacátých letech 20. století patřil k předním výchovným a vzdělávacím institucím v zemi. Dnes se v jeho prostorách nachází škola a bývalá klášterní kaple slouží pro pořádání kulturních akcí. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven roku 1417 a po několika požárech získal v 19. století novorenesanční vzhled. V parčíku před vodní tvrzí si můžete prohlédnout sloup Nejsvětější Trojice pocházející z roku 1721. Z moderních památek stojí za zmínku vila Erwina Weisse, nacházející se v areálu parku v Horově ulici. Vznikla v letech 1901–1903 podle návrhu architektů Franze von Krausse a Josefa Tölka. Přístup Jeseník má dobré autobusové i železniční spojení s dalšími městy České republiky. Leží na silnici č. 44 vedoucí ze Šumperku k hraničnímu přechodu do Polska Mikulovice-Głuchołazy a na železniční trati č. 292 (Šumperk–Krnov). Lázně se nacházejí severozápadně od Jeseníku, z města jsou dostupné i pěšky po modré a červené turistické značce (cca 2  km). Jeseník a jeho okolí najdete na mapách KČT č. 54 Rychlebské hory a Lázně Jeseník a č. 55 Hrubý Jeseník. Zajímavá místa v okolí Žulová Neobvyklou památkou je zdejší kostel sv. Josefa, který vznikl v letech 1809–1810 přestavbou hradní zříceniny. Z hradu založeného na konci 13. století se dochovala pouze věž, jejíž zdivo dosahuje šířky až 4  m a která je dnes součástí později přistavěné budovy kostela. V jeho blízkosti stojí barokní socha Panny Marie Immaculaty a sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1717. Východně od obce se zdvíhá Boží hora (525  m), nejvyšší bod Žulovské pahorkatiny. Na jejím vrcholu stojí novogotická poutní kaple Panny Marie Bolestné, postavená v letech 1878–1882 ze žuly vytěžené přímo na kopci. Pod kaplí se nachází jeskyně se sochou Panny Marie Lurdské. Křížový vrch Z Jeseníku se můžete vydat po modré značce na Křížový vrch, na jehož vrcholu se nachází kostelík sv. Anny postavený v letech 1845–1846. Lipová-lázně Rozvoj Lipové je spojen se vznikem lázní, které roku 1829 založil Johann Schroth, proslulý svými drastickými metodami v podobě mnohahodinových zábalů a přísných diet. Kromě areálu lázní si můžete prohlédnout klasicistní budovu rychty a pomník obětem frývaldovské stávky, který je dílem sochaře Rudolfa Doležala z roku 1961. Kostel sv. Václava má ve Slezsku zcela neobvyklé zasvěcení typicky českému patronovi. Jeskyně Na Pomezí Západně od Jeseníku se nachází jeskynní systém, k jehož nejkrásnějším prostorám patří Královský a Bílý dóm. Veřejnosti přístupná trasa měří 530 m. Jedná se o největší jeskynní systém u nás vzniklý rozpouštěním mramoru. Rejvíz Nejvýše položená osada ve Slezsku, nacházející se ve výšce 790  m, je známá zejména díky stejnojmenné národní přírodní rezervaci. Její součástí je největší rašeliniště na Moravě a ve Slezsku s Velkým a Malým mechovým jezírkem. Přístupné je pouze Velké mechové jezírko, k němuž vede naučná stezka. Z Jeseníku se můžete na Rejvíz vydat po červené značce, která vede přes Zlatý Chlum a skupinu skal Chlapecké kameny. Zlatý Chlum, Čertovy kameny Z centra Jeseníku vede východním směrem červená turistická značka stoupající na vrch Zlatý Chlum, kde stojí 26  m vysoká kamenná rozhledna z roku 1899 s krásným kruhovým výhledem do okolí. V sousedství rozhledny se nachází bufet. Ze Zlatého Chlumu si můžete prodloužit výlet na Čertovy kameny, romantický skalní ostroh s vyhlídkovou plošinou, a k návratu do Jeseníku využít žlutou značku.

Pokračovat na článek


Zemětřesení

Když se zemský povrch změní náhlým a prudkým pohybem, vytváří se jedna z nejmocnějších přírodních sil – zemětřesení. Tyto prudké otřesy se nejvíce projeví, když se vyskytnou ve větších městech.Dne 17. ledna 1995 v 5 hodin a 46 minut zasáhlo japonské město Kobe silné zemětřesení. Domy praskaly, mosty a cesty se zřítily jako by byly z překližky a železniční koleje se zohýbaly. Jak se budovy hroutily, zpřetrhaly elektrické dráty a poškodily plynová potrubí, což záchranáře brzdilo v úsilí najít mrtvé či raněné. Zahynulo více než 5 300 lidí, mnohé rozdrtily padající úlomky domů, jíní zahynuli při požárech, které následovaly po zemětřesení.Nehledě na ztráty lidských životů, účet za opravu škod a postavení města znovu na nohy se odhaduje na více než 100 miliard dolarů. Experti sice předpověděli, že v Japonsku bude silné zemětřesení, ale špatně určili místo. Mysleli, že se to stane v hlavním městě Japonska, v Tokiu.Mocné přírodní sílyZemětřesení patří mezi nejničivější přírodní síly na Zemi. Mohou být až 10 000 krát silnější než atomová bomba svržená na japonskou Hirošimu v roce 1945.Při mnoha zemětřeseních země připomíná palubu lodi na moři. Podle síly zemětřesení se povrch země může mírně vlnit nebo prudce naklánět. Občas se vlny při zemětřesení mohou skutečně pohybovat po povrchu. Podle popisů svědků zemětřesení v San Francisku v roce 1906 byly povrchové vlny vysoké 1 metr. Když se horniny znovu usadily, zjistilo se, že se sanandreaský zlom (San Andreas Fault), podél kterého se zemětřesení odehrálo, posunul o 6 metrů.Většina zemětřesení trvá jen pár sekund, ale některá mohou trvat jednu minutu nebo více. Například zemětřesení v San Francisku v roce 1906 trvalo jen 40 sekund, zatímco zemětřesení, které 24. ledna 1964 zasáhlo Aljašku, chvělo zemí přes 7 minut, 3 z nich měly ničivou sílu.Za hlavním zemětřesením často následuje několik otřesů, každý je slabší než ten předcházející. Pozdější otřesy, které mohou způsobit velké škody, jsou důsledkem znovu usedajících porušených hornin, přizpůsobujících se svým novým pozicím.V roce 1985 zasáhlo Mexico City zemětřesení o síle 11 stupňů na Mercalliho stupnici a způsobilo ve středu města velké škody. Další den přišly dodatečné otřesy. Na Mercalliho stupnici se naměřilo 10 a z většiny města zůstala jen hromada trosek. Tato dvě zemětřesení za sebou zanechala 10 000 mrtvých a město v ruinách.Mercalliho stupniceMercalliho stupnice pojmenovaná po Giuseppe Mercallim udává následky zemětřesení v konkrétním místě. Zaznamenává 12 rozlišných stupňů poškození. Například: Stupeň 2: Velmi slabé. Menší vibrace. Volně zavěšené předměty se mohou rozhoupat. Stupeň 5: Docela silné. Účinky jsou pociťovány silněji. Tekutiny se rozlévají, předměty padají, okna praskají. Stupeň 7: Velmi silné. Ze střech padají tašky. Některé budovy mohou puknout a roztříštit se na kousky. Stupeň 8: Pustošivé. Chabé konstrukce, památky a hradby se mohou zřítit. Stupeň 10: Katastrofální. Mnoho budov je zničeno a zem je silně rozpraskaná. Jsou možné sesuvy půdy nebo vlny tsunami. Stupeň 12: Tragické. Velké deformace a změny úrovně okolí. Povrchové vlny se šíří ze středu. Volné předměty se vymršťují do vzduchu.Pohotovost při zemětřeseníVe městech s velmi pravděpodobným výskytem zemětřesení, jako např. v San Francisku a Tokiu, se pořádají pravidelné nácviky, aby se zajistilo, zda si každý uvědomuje, co má dělat, když nastane zemětřesení. Dětem se doporučuje, aby měly u své postele baterku a pár pevných bot, takže když v noci zasáhne zemětřesení, budou schopné najít si cestu do bezpečí.Protože hrozí nebezpečí padání zdiva, radí se lidem, aby zůstávali v budovách, kde by měli sedět pod masívním kusem nábytku nebo ve dveřích, aby se vyhnuli padajícím úlomkům. Dveře jsou jednou z nejsilnějších částí v pokoji a je nepravděpodobné, že by se zhroutily.Veškeré požáry se musí ihned uhasit, aby se zabránilo vznícení plynových potrubí, což by způsobilo exploze.Vznik zemětřeseníZemětřesení se odehrávají hluboko pod kůrou naší planety. Svrchní plášť Země je vytvořen z pohybujících se desek. Nejsilnější zemětřesení se odehrávají uvnitř Země kolem okrajů těchto desek. Pohyby desek nejsou pravidelné a postupné. Místo toho se tlak hromadí podél okrajů desek, až se horniny zlomí a desky sebou trhnou. Nahromaděná energie se pak uvolní v podobě zemětřesení s různou mírou síly.Následky zemětřesení závisí na jeho síle, na hloubce, ve které se odehrává, a na povaze hornin na povrchu. Země se může rozevřít, vystoupit nahoru nebo se propadnout. Ve vysočinách se mohou vyskytnout laviny a sesuvy půdy a i na docela mírných svazích mohou začít jílovité půdy padat jako žhavá láva. Nepevné spojený písek a jíl se může třást tak prudce, až se změní v pohyblivé písky. Toto se stalo při aljašském zemětřesení v roce 1964.Podmořská zemětřeseníKdyž se zemětřesení odehrává v moři, mohou se vytvořit obrovské vlny nazývané tsunami. Na otevřeném moři jsou tyto vlny stěží zjistitelné. Ženou se po moři rychlostí až 790 kilometrů za hodinu. Ale jak se blíží k mírným svahům pobřeží, zpomalují se, zatímco jejich velikost vzrůstá. Když se tsunami blíží ke břehu, moře nejdřív ustoupí, a pak se přižene řada obrovských vln.Když se tsunami koncentruje do malých úžin, může se zvednout až 20 metrů nad zem a smete všechno, co je v cestě. Při zemětřesení v roce 1755 zasáhla portugalský Lisabon 17 metrů vysoká vlna tsunami. Další otřesy s sebou přinesly sesuvy půdy a požáry. Tři čtvrtiny lisabonských budov byly zničeny a 60 000 lidi přišlo o život.Ačkoliv jsou opravdu katastrofální zemětřesení výjimečná, je Země v neustálém pohybu. Každý rok zaznamenají experti na zemětřesení, tzv. seismologové, asi 500 000 zemětřesení – to je asi jedno zemětřesení za minutu. Většina těchto otřesů proběhne bez povšimnutí všech kromě seismologů a jejich supercitlivých detektorů nazývaných seismometry.Seismometr je speciální přístroj zaznamenávající seismické vlny. Skládá se ze závaží zavěšeného na pružině a z válce poháněného hodinovým strojkem. Rameno přístroje je upevněno k podkladové hornině. Seismické vlny způsobené blížícím se zemětřesením zapříčiní vodorovný pohyb, který hýbe ramenem sem a tam. Pero připevněné ke kyvadlu se pohybuje stejným způsobem a zaznamenává pohyb na rotující válec. Tím se vytváří seismogram.Dříve seismologové měřili magnitudo – množství energie uvolněné při zemětřesení – na Richterově stupnici. Ta byla pojmenována po americkém expertovi C. F. Richterovi, který tuto stupnici zavedl v roce 1935. Dnes seismologové dávají přednost Mercalliho stupnici, kterou navrhl italský seismolog Giuseppe Mercalli v roce 1902.Když zemětřesení propukne, šíří se otřesové vlny z epicentra, z bodu ležícího na povrchu nad místem vzniku nebo ohniskem. První jsou primární vlny neboli P-vlny. Ty se šíří velmi podobně jako zvukové vlny a způsobují pohyb sem a tam ve směru šíření vln. Pak přicházejí sekundární vlny neboli S-vlny. Ty způsobují to, že se horniny chvějí v pravém úhlu. Třetím typem jsou povrchové vlny. Způsobují, že se povrch země vlní a, zvyšují zkázu již způsobenou – vlnami.Pásma zemětřeseníJeště dříve, než vědci poznali příčiny zemětřesení, začali mapovat místa, kde se s největší pravděpodobností vyskytnou. Zemětřesení se může odehrát všude tam, kde se horniny pohybují podél zlomů, ale většina silnějších zemětřesení se vyskytuje v konkrétních pásmech. Zemětřesení jsou obzvlášť častá v sopečných pásmech, jako- například v „ohnivém prstenci“ v Tichém oceánu.Se zdokonalením metod zjišťování a určování přesné polohy zemětřesení je stále přesnější i zakreslování map zemětřesení.Seismologie se dočkala uznání v 60. letech, když její výzkum vedl ke zpracování dohody o zákazu nukleárních zkoušek. Vědci byli požádáni, aby prozkoumali, jestli se malé podzemní exploze dají zjistit. Postavili monitorovací stanice a začali pozorovat všechny vibrace, které jejich přístroje mohly zaznamenat. Výsledné mapy seismické aktivity ukázaly, že jsou zemětřesení nejčastější podél podmořských hřbetů a hlubokomořských příkopů, podél zlomů a v blízkosti mladých pohoří a sopek.Tyto údaje pomohly podepřít teorii, že až 100 kilometrů silná zemská kůra a svrchní plášť jsou rozděleny do 8 velkých litosférických desek, které plavou na zpola roztavené vnitřní vrstvě Země nazývané astenosféra. Neustálá aktivita v této části planety udržuje desky v pohybu. V závislosti na jejich vzájemném pohybu se mohou tyto desky od sebe vzdalovat, narážet do sebe nebo se o sebe třít.Pohyby desekAčkoli je tento vývoj postupný, je pohyb desek zřídkakdy neustálý. Dlouhou dobu se zdá, že se nepohybují vůbec. Tření hornin o sebe udržuje desky v klidu. Když je tlak větší než pevnost samotných hornin, vznikne náhlými otřesy při zemětřesení trhlina a desky se nakonec pohnou.Nikdo nedokáže přesně předpovědět, kdy se zemětřesení může odehrát. Důkladné mapování a monitorování seismické aktivity vědcům umožňuje identifikovat pásma zemětřesení a naznačit četnost větších případů. Některá rozsáhlá zemětřesení se milosrdně ohlásila charakteristickou sérií menších otřesů. Ruští vědci zjistili, že změny v rychlosti P-vln menších zemětřesení pravidelně předcházejí větším zemětřesením. Jako možné předzvěsti se také zkoumají nepatrné změny v geografii povrchu a lokální změny v magnetickém poli Země.Pozorování signálůDalším ukazatelem toho, kdy se zemětřesení vyskytne, je pozorování chování zvířat. Bezprostředně před zemětřesením mohou psi začít výt, koně se splašit a ptáci neklidně poletovat dokola. V roce 1975 si obyvatelé jednoho čínského města všimli několika signálů včetně divného chování zvířat. Vystěhovali se ze svých domovů jen pár hodin před tím, než zemětřesení propuklo.Zemětřesení, které zasáhlo v březnu 1964 Anchorage, největší město Aljašky, bylo jedním z nejsilnějších, jaká byla kdy zaznamenána, a způsobilo škody v hodnotě milionů dolarů. Mnoho zpustošení způsobilo to, že se kyprá země přeměnila na smrtící pohyblivý písek.Vědci monitorují v pásmech zemětřesení i vodu obsaženou ve studních. Těsně před tím, než se podzemní horniny od sebe rozlomí, může se jejich krystalická struktura rozevřít a zavřít, čímž se uvolní plyn zvaný radon do podzemní vody, která se pak dostává do studní. Zvýšení hladiny radonu ve vodě ve studnách upozorní vědce na možnost hrozícího zemětřesení.Těsně před zemětřesením se mohou uvolňovat i elektricky nabité plyny. Mohou slabě svítit, někdy se jim říká světla zemětřesení. Vědci přišli také na to, že se před zemětřesením může nad zlomovou linií zjistit vzdouvání vodíkového plynu až 10 krát větší než je obvyklé. Tento jev ale nedoprovází všechna zemětřesení. Proto vědci vyvinuli řadu technik k poskytnutí přesnějších předpovědí.Měření napětí se také používá k zjišťování zvýšení hladiny tlaku v liniích zlomu. Tyto obrovské trhliny se mohou táhnout až několik kilometrů pod nebo po povrchu Země. Přístroje měřící sklon připomínají vodováhu a zjišťují pohyb na povrchu Země. Měřiče pomalého pohybu, což jsou dráty natažené přes linii zlomu, ukazují pohyb zlomu v příčném směru.Detektor otřesůSeismometry zajišťují nejpřesnější způsob předpovídání zemětřesení. Tento vysoce citlivý přístroj dokáže zaznamenat i ty nejmenší otřesy pod povrchem Země. Seismometr převádí tyto vibrace na elektrický signál, který se pak zakreslí na přístroj zaznamenávající grafy. Jakékoli náhlé uvolnění tlaku v horninách vědci vidí v okamžiku, kdy se zakresluje na grafický papír.Další technikou monitorování pohybů Země je posílání signálů přes satelity do různých neměnných stanic na Zemi, Satelitní signální síť umožní vědcům podle vzájemné polohy stanic zjistit, jestli se pohnuly.Zmírnění škodI když není žádná z těchto metod úplně spolehlivá, pomohly nám zemětřesení lépe pochopit. Vědci se věnují také tomu, jak snížit možné ničivé následky zemětřesení. Někteří se domnívají, že lze zmírnit tlaky v horninách vedoucí k zemětřesení tím, že se úmyslně vyvolá menší zemětřesení použitím trhavin.V některých oblastech se vyvolala malá zemětřesení vstříknutím kapaliny do zlomů. Přečerpáním tekutého odpadu do hlubokých studní blízko Denveru v Coloradu se v dříve klidné oblasti spustila slabá zemětřesení. Z toho vyplývá, že se zvýšené napětí podél zlomu může poměrně kontrolovaně zmírnit umělým vyvoláním menších zemětřesení.Teoreticky nejlepším způsobem, jak zabránit poškození měst a zdraví lidí, by bylo vystěhování všech lidí ze známých pásem zemětřesení. Avšak s rostoucí světovou populací je to prostě nemožné. Vlastně se odhaduje, že do roku 2035 bude více než 600 milionů lidí žít ve větších městech do 200km od pásma zemětřesení.Architekti v Americe i Japonsku zkoumají budovy odolné proti zemětřesení. Padající zdivo je při zemětřesení největším zabijákem. V boji proti tomu se musí budovy projektovat bez těžkých ornamentů a komínů. Domy a bloky úředních budov se musí také stavět na speciálních základech, které jsou naplánovány tak, aby omezily výkyvy o jednu třetinu.

Pokračovat na článek