Výsledky vyhledávání pro dotaz jizerské hory

Výsledky vyhledávání v sekci: Inspirace na cesty

PŘÍRODA VALAŠSKA- Vsetín

Vsetín leží na rozhraní Hostýnských vrchů, Vsetínských vrchů a Vizovické vrchoviny v nadmořské výšce 330 m (Bečva pod Semetínem) až 841 m (Vsacký Cáb). Rozlohou 5 772 ha je to po Velkých Karlovicích druhá nejrozlehlejší obec v okrese. Zahrnuje katastrální území Vsetín, Jasénka a Rokytnice. Městská zástavba je soustředěna v poříční kotlině v údolí Vsetínské Bečvy a v dolních částech bočních údolí (Jasenice, Jasénka, Rokytnice). Ve volné krajině jsou rozptýlena drobná sídla. Ojediněle se nacházejí původní dřevěné stavby s tradiční architekturou, četnější jsou např. v Rokytnici, v Malém a Velkém Skalníku, na Jasénce, ve Vesníku a jinde.Lesy se rozkládají na 56 % plochy. Přírodně nejzachovalejší jsou smíšené lesy s bukem, jedlí a smrkem ve východní části území v Jasenicích, v širším okolí bývalé Zbrojovky Vsetín a pod Vsackým Cábem. Tam se donedávna nacházely rozsáhlé starší porosty, které jsou od 70. let postupně káceny a do konce 80. let byly na vykácených plochách většinou vysazovány smrkové kultury. Od 90. let je preferována přirozená obnova buku. Tyto lesy navazují na další souvislé lesní porosty s bukem na severu (okolí Malé Bystřice) a na východě (okolí Halenkova - Dinotic). V lesích pod Cábem se nalézá typická fauna i flóra jedlobukových lesů a v rámci územního systému ekologické stability je tam vymezeno rozsáhlejší regionální biocentrum. Menší přírodně zachovalé porosty s bukem, případně s jedlí se nacházejí na východním svahu Bečevné (nad železnicí) a drobné enklávy dále na Jasénce (nad lomem, pod Vrchovskými aj.), ve Vesníku, v Zádilském, Velkém Skalníku a v Nepřejově. Místy jsou i čisté bučiny člověkem pozměněné, místy jsou bučiny s příměsí dubu, lípy a habru. Mimo uvedené bukové porosty se v okolí města nacházejí četné listnaté lesy s výrazným zastoupením habru ve Vesníku, Zádilském, Malém a Velkém Skalníku, v Hlubokém, Nepřejově, Rokytnici aj. Některé z nich jsou tvořeny pouze habrem a jejich bylinné patro je pak často velmi sporé nebo skoro chybí. Příčinou absence bylinného patra v těchto lesích bylo vyhrabávání spadaného listí v minulosti, které se pak používalo na stelivo pro dobytek. Druhově nejpestřejší bylinné patro s přítomností ohrožených druhů se nachází v lesích s větším zastoupením lípy, dále s vtroušeným habrem, bukem, dubem a případně klenem. Tam najdeme často mařinku vonnou, lipnici hajní, jestřábník lesní, dále kyčelnici cibulkonosnou, hrachor jarní, lýkovec jedovatý a místy i lesní orchideje (nejbohatší na tuto květenu jsou některé lesy ve Velkém Skalníku a na Jasénce). Část habřin vznikla v důsledku pařezinového hospodaření z původních listnatých lesů a část vznikla přirozenou sukcesí na neobdělávaných pozemcích (nejčastěji bývalých pastvinách). Bohaté bylinné patro mají i některé jedlobukové porosty, obvykle jsou s vtroušeným klenem (okolí Cábské cesty, Jasenice - Červenka). Smrkové monokultury se nacházejí na menších plochách v širším okolí Zbrojovky Vsetín pod Vsackým Cábem, větší porosty jsou jižně od Luhu, v okolí Rokytnice, Čupu a Klášteřiska.Hlavním tokem protékajícím Vsetínem je Vsetínská Bečva. Ta je zregulována s výjimkou levého břehu pod ČOV podél úpatí Ostré hory na všech ostatních úsecích. Nejtvrdší a častěji obnovovaná regulace je přímo ve Vsetíně od vodárenského území za Ohradou po Trávníky. Břehový porost je mimo intravilán nejlépe vyvinut severozápadně a jižně od Vsetína (jasan, olše, vrba, na hrázích vzrostlý porost s javorem klenem, místy s lípou), přímo ve městě je břehový porost nedostatečně vyvinutý s vrbou a ojedinělými stromy na hrázi nebo není žádný. Řada menších potoků - Jasenický, Jasénka, Semetín, Rokytenka, Vesník aj. je zregulována v dolních částech v blízkosti zástavby. Nejhorší situace je u Jasenického potoka, který je asi 3 km veden v plně vykamenovaném (od Jasenic až po ústí do Bečvy) nebo vybetonovaném (okolí Zbrojovky Vsetín) korytě. V těchto úsecích je z přírodního hlediska tok v podstatě úplně zničen. K částečnému zpřírodnění došlo v průběhu delšího období vytvořením nánosů půdy nebo štěrku na určitých místech, na nich se pak uchytila vegetace, která zakryla necitlivé stavební úpravy. Dobře vyvinutý vzrostlý porost (olše, vrby, javor, jasan) se většinou nachází jen mimo souvislou zástavbu. Částí města prochází od jezu za Ohradou přes Lapač bývalý náhon na mlýn a pilu (Mlýnský potok), který místy provází dobře vyvinutý břehový porost s olšemi.Flóra oblasti je velmi bohatá na ochranářsky hodnotné druhy. Je to dáno jednak velkou rozmanitostí biotopů v okolí města a jednak tím, že mnohé pozemky byly v 70. až 80. letech ušetřeny před drastickými zásahy zemědělského hospodaření dřívějších JZD. Týká se to téměř celého údolí Jasenic počínaje Vršky nad zámkem, přes Zádilský, Malý a Velký Skalník, dále Červenku, Dlouhé, Trojúhelník až po Nepřejov, dále některé lokality ve Vesníku, na Jasénce a v Semetíně. Zachovány byly i listnaté lesy s původní květenou, kromě lesů ve výše jmenovaných oblastech se to týká i severních svahů Bečevné. Bohatě jsou zastoupeny orchideje, v okolí města roste 15 druhů. K nejvzácnějším z nich patří vstavač osmahlý, který roste hlavně v PP Ježůvka a jejím bezprostředním okolí (svou velikostí je to druhá až třetí největší populace v okrese a zároveň na celé severní Moravě), ojediněle byl v roce 2008 zjištěn v PP Vršky-Díly na Vrškách. Další vzácnou orchidejí je vstavač kukačka, u kterého jsou dvě životaschopnější populace - v lokalitě Nepřejov a ve Velkém Skalníku, ojediněle se vyskytuje v PP Vršky-Díly, PP Ježůvka, v Jasenicích u Kozlovských, na Kulíšku, do konce 90. let několik jedinců kvetlo ještě v Malém Skalníku a v Hlubokém. Vstavač bledý roste v habrovém lesíku v PP Bečevná (tato populace pozvolna vymírá), další jedinci rostou v habřině pod Bečevnou nad železnicí, do poloviny 90. let několik vstavačů bledých rostlo na severním okraji údolí Vesník (louka u silnice), v 80. letech byl nalezen kvetoucí jedinec i na Žambošce, v habřině u turistického chodníku, určitě jednotlivě roste na dalších místech v habrových lesích, ale může uniknout pozornosti. Vstavač mužský je místy početněji se vyskytující orchidejí, zejména na některých loukách v Jasenicích (kolem tisícovky jedinců kvetou na loukách u Kozlovských jižně od konečné místní železnice, stovky rostlin kvetou v údolí Dlouhé a okolí, na několika loukách ve Velkém Skalníku, pod Snožem v Jasenicích, v okolí PP Ježůvka), v menších skupinách (do 100 ex.) až ojediněle roste na desítkách míst, např. lokality Janišov, Červenka, Jasénka - Kotrlé, Vesník, Semetín, Hluboký, Nepřejov, Vršky, Zádilský, Malý Skalník, Chmelky v Luhu aj. Vstavač vojenský se v minulosti vyskytoval na několika místech v širším okolí (ve Vsetíně např. nad sklárnami), v posledních letech ojediněle kvete v PP Ježůvka. V letech 2001 a 2002 byl v jednom kvetoucím exempláři nalezen rudohlávek jehlancovitý v Jasenicích, údolí Dlouhé, později tam už nebyl nalezen.  Hlavinka horská se vyskytuje vzácně na některých loukách severně, východně a jihovýchodně od Vsetína, nejvíce rostlin kvete na loukách u Kozlovských, na sjezdovce Trojúhelník, v PP Ježůvka, na Jasénce pod Dušnou a v údolé Dlouhé, ojediněle ji lze nalézt na loukách Vršky, ve Velkém Skalníku. Pětiprstka žežulník se vyskytuje zejména východně od Vsetína. Nejpočetnější populace je v PP Ježůvka (v letech 2002-2010 tam pravidelně kvetlo kolem tisíce jedinců), v drobných skupinkách pak roztroušeně v lokalitách Vršky, Zádilský, louky u Kozlovských, Dlouhé a okolí, Trojúhelník, louky U Matějů v Semetíně aj. Vemeník dvoulistý se vyskytuje na podobných místech jako pětiprstka žežulník. Nejpočetnější populace je v PP Ježůvka (pravidelně tam kvete 300 až 400 jedinců), dále se roztroušeně, spíše jednotlivé kusy nacházejí na loukách v Jasenicích, na Trojúhelníku, na Jasénce pod Dušnou aj. Prstnatec bezový patřící k mizejícím orchidejím, se nejpočetněji vyskytuje v Července (PP Louka pod Rančem), dále roste ve Velkém Skalníku a okolí, v PP Ježůvka, ve Vrškách v PP Vršky-Díly, v lokalitě Kulíšek v Jasenicích, ojediněle je v Nepřejově, nad Malým Skalníkem u Rožnovjáků, na Trojúhelníku v Hlubokém, na Jasénce pod Dušnou, v Jasenicích u Kozlovských, jižně od Ostré hory (v listnatých a prosvětlenějších lesích podél vrcholu nad Potůčky) aj. Koncem 70. let se bohaté populace nacházely ještě na mnoha dalších místech, např. louky nad Velkým Skalníkem u Zrotalů, ty byly ovšem zničeny při rekultivacích bývalým JZD Bystřička v průběhu 80. let. Prstnatec Fuchsův se v početnějších populacích (stovky jedinců) nachází ve Velkém Skalníku v okolí Valovy skály, v Dlouhém, na Trojúhelníku (tam převládá bíle kvetoucí odchylka), nad lomem na Jasénce a dále v Semetíně podél silnice jižně od souvislé zástavby. V drobných počtech se vyskytuje roztroušeně na mnoha dalších místech, hlavně podél okrajů lesů. Prstnatec májový se vyskytuje na několika místech v hojném počtu (Vesník u točny, Dlouhé, nejvíce je na mokřadních loukách u Kotrlů na Horní Jasénce, kde v některých letech kvete několik tisíc jedinců), na mnoha dalších místech v menších populacích (PP Ježůvka a okolní louky, Vesník - Břehy) až ojediněle (Trojúhelník, Velký Skalník aj.). Hlístník hnízdák se roztroušeně vyskytuje v listnatých nebo smíšených lesích (PP Ježůvka, Velký Skalník, Dlouhé, Hluboký, Jasénka, Vesník - Břehy, Červenka). Lesní orchidej okrotice dlouholistá má velmi bohatou populaci ve Velkém Skalníku (celkem 4000 jedinců, je to největší naleziště v okrese), v drobných počtech je na Jasénce pod serpentinou, na okraji PP Ježůvka, ve Vesníku a v Července (starý bukový les východně od Baťovy obory), ojediněle v PP Louka pod Rančem a v Hlubokém. Okrotice bílá je známa pouze z jedné lokality v údolí Zádilský jižně od PP Ježůvka. Velmi vzácný je kruštík bahenní, bohatá populace roste na dvou lokalitách (Jasénka - evropsky významná lokalita Kotrlé, PP Mokřady Vesník - část Břehy) a na dvou dalších v menším počtu (PP Ježůvka, Jasenice u Kozlovských). Kruštík modrofialový se vyskytuje v některých listnatých lesích s habrem a lípou (Velký Skalník, Dlouhé). Kruštík širolistý se vyskytuje roztroušeně podél okrajů lesa a na lesem zarůstajících loučkách (PP Ježůvka, Velký Skalník, Semetín aj.). Z dalších druhů orchidejí se častěji vyskytuje bradáček vejčitý na vlhčích až mokřadních loukách, roste také v centru města v Panské zahradě naproti mateřské školky, velká populace je v lokalitě Kulíšek v Jasenicích (přes 500 jedinců) a U Matějů v Semetíně (stovky jedinců). Ze vzácnějších mokřadních rostlin se vyskytují mečík střechovitý (několik nalezišť, nejbohatší obsahuje 1 500 jedinců a je na mokřadních loukách na Jasénce pod Vrchovskými, méně jich je na loukách na Trojúhelníku, dále v Jasenicích - Dlouhém, u Kozlovských a pod Strání, ojediněle v Semetíně na mokřadních loukách v okolí silnice, na Ježůvce), tolije bahenní (ojediněle některá svahová prameniště, např. Jasénka pod serpentinou, Semetín U Matějů, Vesník - Břehy), hadilka obecná (jedinou lokalitou je PP Ježůvka) a vítod nahořklý (mokřady v Semetíně, PP Ježůvka). Mech rašeliník Girgensohnův je znám pouze z jediné lokality, z mokřadních luk U Matějů v Semetíně. Z dalších vzácnějších druhů rostlin se vyskytují řepíček trojlistý (ojediněle v PP Ježůvka, ve Velkém Skalníku, v okolí údolí Dlouhé a nad Dlouhým, Hluboký, Jasénka aj.), sleziník severní (jedinou lokalitou v okrese je Valova skála), orlíček planý (místy je četnější, nejvíce je v PP Louka pod Rančem s cca 500 jedinci a louka východně nad PP Ježůvka, dále Nepřejov, Velký Skalník a v jihozápadní části Semetína, dále Dlouhé, Trojúhelník, Semetín, Zádilský, Malý Skalník aj.), kociánek dvoudomý (největší populace je na okraji lesa u Kozlovských luk v Jasenicích, kde kvete kolem 5 000 jedinců, další menší naleziště jsou ve Velkém Skalníku, v PP Louka pod Rančem, drobné populace v PP Ježůvka, nad Malým Skalníkem, na Jasénce, na Trojúhelníku, v Dlouhém aj.), dymnivka dutá (listnaté lesíky severně pod Bečevnou, javorová bučina u Cábské cesty severovýchodně pod Kotlinou), hvězdnatec čeměřicovitý (severně pod Bečevnou, Semetín, Nepřejov, Jasenice, Jasénka aj.), zapalice žluťuchovitá (bučina s klenem u Cábské cesty - Kotlina, několik lokalit je v Jasenicích a Července, severní svah Bečevné aj.), sasanka pryskyřníkovitá (bučina v Kotlině jižně od Cábské cesty, Jasenice východně od údolí Dlouhý u železnice), lilie zlatohlavá (listnaté lesíky Vršky, Korelka, jižně od Luhu, Hluboký, Semetín, Vesník u točny aj., bohužel je často přesazována neukázněnými lidmi), oměj vlčí (jediné naleziště je u Semetína v listnatém lese u Bečvy), ladoňka dvoulistá (jedinou lokalitou je listnatý les na úpatí Ostré hory podél Bečvy v záplavové zóně Bečvy, ladoňky po povodni v roce 1997 ale vymizely), sněženka podsněžník (tamtéž), netřesk zední (přirozeně roste pouze na jednom místě v Jasenicích), kýchavice Lobelova (Semetín U Matějů), hruštička okrouhlolistá (Trojúhelník), badil úzkolistý (Semetín U Matějů), žebrovice různolistá (Semetín U Matějů) a pérnatec horský (Semetín U Matějů, Trojúhelník). V listnatých lesích s habrem, dubem a lípou se roztroušeně vyskytuje lýkovec jedovatý. Na sušších loukách se místy vyskytuje prvosenka jarní, velké množství kvete v PP Ježůvka a okolí, nad Malým Skalníkem, ve Velkém Skalníku, v PP Louka pod Rančem, v Nepřejově, menší četnost je v lokalitách PP Vršky-Díly, Vesník, Semetín aj. Z teplomilných vzácných druhů rostlin se vyskytují např. rozrazil ožankový (Malý Skalník, Díly, Jasénka aj.), černohlávek dřípatý (PP Ježůvka, kolem roku 1990 kvetli poslední jedinci v Lázkách pod Hrbovou, začátkem 80. let kvetl na loukách v Jasenicích pod Strání východně za Osanem, kde byl později zničen umístěním zahrádkářské osady), hrachor širolistý (Vsetín je jediným nalezištěm v okrese, vyskytuje se zde hned na třech lokalitách, a to na výslunných suchých loukách Vršky, v Jasenicích jižně pod Snožem a v Nepřejově), pcháč panonský (bohatá populace je v PP Louka pod Rančem, kvete až tisíc jedinců, další lokalita je v Nepřejově a na Vrškách, Vsetín je u tohoto druhu Nepřejov nejsevernějším výskytem na Moravě), pcháč bezlodyžný (několik jedinců kvetlo ještě kolem roku 1990 v Semetíně na bývalé výslunné pastvině jihozápadně od souvislé zástavby), škarda ukousnutá (jediná lokalita je v Semetíně u silnice, jižně od souvislé zástavby), ostružiník šedavý (jedinou lokalitou jsou Vršky) a kakost krvavý (na několika místech, např. Nepřejov, Velký Skalník, Jabloňová, Vesník, Bobrky). Vzhledem k vysoké rozmanitosti biotopů a velmi členitému terénu lze v okolí města při podrobnějších průzkumech v budoucnu očekávat nálezy dalších lokalit vzácných druhů rostlin, zejména lesních, a také nálezy zcela nových druhů.V okolí města jsou četné některé invazní druhy rostlin. Bolševník velkolepý byl v okolí města kolem roku 2002 prakticky již zlikvidován, ojediněle se kvetoucí rostliny mohou objevit na březích Bečvy, kam se dostanou z lokalit na výše položených místech. Křídlatka se však vyskytuje na desítkách lokalit, zejména na ruderálních stanovištích, a také v sídlištích. Je nutné ji ve výskytu omezovat aspoň kosením, definitivně se dá odstranit jedině vykopáním a spálením nebo vhodným herbicidem (Roundup) použitým na rostliny v srpnu nebo září. Ve Vsetíně výrazně převažuje křídlatka japonská (s malými listy), křídlatka sachalinská (s velkými listy) roste pouze na několika stanovištích, její největší populace je u silnice pod Hrbovou u Lázků. Dalším hojným neofytem je slunečnice hlíznatá („topinambur"), která je rozšířena v břehových porostech Bečvy. Netýkavka žláznatá se vyskytuje hlavně podél Bečvy, místy ji nalezneme i na ruderálních stanovištích. Na podobných místech jako topinambur často roste další invazní rostlina, celík kanadský.Po stránce mykologické patří Vsetín k nejlépe prozkoumaným územím okresu. Houby rostou všude - v městském a zámeckém parku, v zahradách, na travnatých plochách na sídlištích, v zahrádkářských osadách, na březích Bečvy a jejích přítoků, na loukách, pastvinách a polích, na smetištích atd. Nejvýznamnější mykologickou lokalitou je širší okolí Valové skály ve Velkém Skalníku. Do roku 1998 tam bylo zjištěno téměř 300 druhů makromycetů včetně velmi vzácných druhů. Ze vzácnějších hřibovitých se tam vyskytují např. hřib královský, hřib bronzový, hřib plavý, hřib medotrpký, hřib březový, hřib habrový, křemenáč hnědý, křemenáč borový a podloubník siný. Z lupenatých hub tam byla v roce 1981 nalezena velmi vzácná muchomůrka císařka, z dalších vzácnějších druhů byly zjištěny např. velmi vzácná síťovka dvojitá (Malý Skalník), květnatec Archerův (Jasénka), mozkovka rosolovitá (Malý Skalník), hřib satan (Malý Skalník), kyj Herkulův (Malý Skalník), vláknice rašeliníková, šťavnatka papouščí, šťavnatka narudlá, stroček kadeřavý, lošáček číškovitý, lošáček černý, korálovec bukový, pstřeň dubový a choroš sněhobílý. Další mykologicky bohaté lokality jsou v údolí Červenky (do roku 1998 bylo zjištěno 80 druhů makromycetů), Horní Jasénka (90 druhů), Vesník (75 druhů), jedlobukové lesy pod Vsackým Cábem v okolí Zbrojovky Vsetín (přes 100 druhů) a Malý Skalník. V okolí města se často vyskytují i houby jedovaté, např. muchomůrka zelená (zejména habrové a bukové lesy), muchomůrka červená, muchomůrka tygrovaná, muchomůrka citronová, zvonovka jarní, čechratka podvinutá a některé bílé strmělky.Ve městě a jeho okolí se nachází také řada pozoruhodných stromů, nejčastěji to jsou lípy a duby. Část z nich byla již vyhlášena památnými stromy. Velké lípy se nacházejí ve Velkém Skalníku u Černošků a u Vilémů, dále podél turistické stezky mezi Jasénkou a Velkým Skalníkem a u Sládků v Semetíně. Mohutnější duby se nacházejí na Bobrkách, na území sběrny na Trávníkách, na Jasénce, u Machálků v Rokytnici a v Semetíně U Matějů, větší duby rostou také v Nepřejově. Na území města jsou dva pozoruhodné javory babyky - na Bečevné a na Jasénce, menší rostou na Dílech, na Vrškách aj. Největší borovice je mezi Janišovem a Semetínem, největší třešně jsou v Rokytnici a ve Vesníku nad Břehy. Největší hrušeň najdeme ve Vesníku ve Břehách. Největší jilm roste na Ohýřově u Smilků. Nejstarší stromy v okolí Vsetína mají věk 250 - 300 let.Fauna je podobně jako květena rovněž bohatá. Vyskytují se jak druhy zachovalých přírodě blízkých lesů tak vzácnější druhy obývající zemědělskou krajinu.Ze savců se vyskytují např. srnec, zajíc, liška, jezevec, ve větších lesích kuna lesní, nehojně veverka obecná, poblíž sídel kuna skalní, ježek, tchoř aj. Bohatší zastoupení je i u větších savců, např. se vyskytují jelen (větší lesy na východní části a v jihozápadní části území), muflon (pravidelně v lesích v širším okolí Zbrojovky Vsetín) a prase divoké (zejména pod Cábem a okolí). Rovněž se vyskytují i velké šelmy. V Jasenicích v okolí Cábské cesty, pod Cábem a v Července se pravidelně zdržuje rys, ojediněle byl zjištěn i v lesích u Semetína. Téměř každoročně se v okolí Cábu vyskytuje medvěd, jeho výskyt však podobně jako u dalších velkých šelem snadno unikne pozonosti (např. začátkem 80. let se zdržoval v okolí Dinotic, v květnu 1996 prošel od Cábu okolím Cábské cesty až k Růžďce, v létě roku 2000 se několikrát zdržoval později v Brodské odchycený jedinec v jedlobukových lesích ve Vsetíně - Jasenicích, Července, v okolí Cábské cesty a pod Vsackým Cábem, v roce 2009 se další jedinec zdržoval v okolí Cábu apod.). Vydra říční se při migraci pravidelně objevuje na Bečvě, její početnost se od 90. let pozvolna zvyšuje (v okolí soutoku se Senicí byl v roce 1988 nalezen uhynulý jedinec, v roce 2009 se zatoulala i do centra města). V posledním desetiletí se v souvislosti s nárůstem středomoravské poulace začal vyskytovat i bobr evropský, jedinci migrují Vsetínem proti proudu Bečvy z míst pravidelného výskytu v okolí Hustopečí nad Bečvou. Vyskytuje se také řada druhů netopýrů. Byli zjištěni např. netopýr vodní, netopýr hvízdavý, netopýr večerní, netopýr rezavý, netopýr dlouhouchý a dříve i vrápenec malý.Nejdokonaleji je prozkoumána ptačí fauna. Na katastru města bylo zjištěno kolem 145 druhů ptáků, z toho 100 druhů hnízdí. Ze vzácných lesních druhů se vyskytují: čáp černý (1 pár hnízdí v okolí Zbrojovky, 1 pár hnízdí v Semetíně - hnízdo je již na katastru Ratiboře), sluka lesní (hnízdí na lesních pasekách v Jasenicích a pod Cábem, celkem 3 až 6 párů), jestřáb lesní (rozsáhlejší lesy východně od Vsetína a v okolí Semetína, celkem asi 3 páry), datel černý (pravidelně hnízdí ve starých bukových lesích v Jasenicích 2 až 3 páry, na Jasénce a v Semetíně po 1 páru, ve Vesníku 1 pár, na dalších místech často na přeletu), žluna šedá (2-3 páry staré bukové lesy v Jasenicích, 1 pár Semetín Ostrá hora, 1 pár Vesník a jinde), strakapoud bělohřbetý (pravidelně hnízdí v jedlobukových lesích v Jasenicích, celkem 2 až 4 páry), datlík tříprstý (do 90. let ojediněle hnízdil ve smrkových lesích v Jesenicích pod Cábem a v Července, v posledních letech je nezvěstný), kulíšek nejmenší (hnízdí pod Cábem, 1 až 2 páry), sýc rousný (hnízdí pod Cábem, 1 až 2 páry), holub doupňák (hnízdí ve starých bukových lesích, pod Cábem 3 až 5 páry, Červenka 3 až 4 páry, Jasénka nad lomem 1 pár, Vesník 1-2 páry, další páry hnízdí v Semetíně na katastrech okolních obcí), lejsek malý (zejména bučiny v Jasenicích v širším okolí Zbrojovky, celkem tam hnízdí kolem 10 párů, ojediněle se vyskytuje v habřinách s bukem a lípou ve Velkém Skalníku, dále ve Vesníku a na Jasénce, v době tahu se vyskytuje i v zahradách a listnatých lesích v okrajových částech města, populace od 90. let výrazně klesla v důsledku likvidace starých bučin), kos horský (ojediněle hnízdí ve smrkových lesích v okolí Cábské cesty, na mnoha místech s dřívějším výskytem vymizel, populace ve srovnání s 90. léty výrazně klesla), krkavec velký (v okolí města hnízdí několik párů, v posledních letech např. 1 pár ve smrkových lesích v Luhu jižně od školy, další pár hnízdí na Bečevné a jinde) a jeřábek lesní (ojediněle se vyskytuje v Jasenicích -  např. u Chmelků, Dlouhé, Červenka pod Karoly, jeho populace výrazně klesla v průběhu 80. let, v polovině 70. let ještě pravidelně hnízdil asi 1 km jižně od panelového sídliště Luh II v okolí Chmelků a nad Hlubokým). Ze vzácnějších druhů zemědělské krajiny se vyskytují: pěnice vlašská (roztroušeně na křovinatých místech, největší populace hnízdí na Dílech a v okolí v PP Vršky - Díly, celkem 5 až 6 párů, dále Luh - Korelka 1 až 2 páry, jednotlivé páry jsou severovýchodně nad PP Ježůvka a severně od Bucharova mezi Malým a Velkým Skalníkem, na vrchu Hanžlově, na Jasénce, Rokytnice jižně od Janišova aj.), ťuhýk obecný (pravidelně hnízdí na všech lokalitách s křovinami, celkem 120 až 160 párů, největší koncentrace je na Dílech v PP Vršky - Díly s cca 15 páry), bramborníček černohlavý (vzácně hnízdí podél silnic nebo železnic, u silnic se vyskytuje např. pod Žebračkou, mezi Vesníkem - Lázkami a Bobrky u mostu do Semetína, u železnice pod údolím Potůčky, severozápadně od Lázků a Bobrky u rákosiny, dále na ruderálním stanovišti pod Ohýřovem, ojediněle byl pozorován na Dílech v PP Vršky - Díly), bramborníček hnědý (často v době tahu na loukách v údolí Bečvy, ojediněle hnízdí na větších loukách nebo pastvinách - 1 pár Jasénka nad vzrostlou babykou, 1 pár vodárenské území Ohrada), bělořit šedý (pouze v době tahu, louky a pole v údolí Bečvy a okolí, Díly), konipas luční (pouze v době tahu na loukách a polích, často zjištěn při přeletu), chřástal polní (ojediněle na větších loukách, např. na Jasénce bývají 2 až 4 volající samci, ve Vesníku 1 až 2 samci, Bobrky a okolí Ohýřova 1 až 3 samci, Janišov 1 samec, louky za Ohradou 1 samec, v některých letech Vršky - Díly 1 samec), velmi vzácně křepelka polní (někdy bývá zjištěna na přeletu nad Vsetínem, ojediněle se ozývá nad Malým Skalníkem u Rožnovjáků a nad zámkem, v suchých letech bývají počty vyšší, v červnu 1999 byl dokonce slyšen její hlas z trávníku u nadjezdu na ulici Štěpánská, kde se zastavila na přeletu), koroptev polní (je již velmi vzácná, do roku 1996 hnízdila v lokalitách Vršky a Díly, ojediněle se ještě vyskytuje na vodárenském území jižně od města a na Bobrkách), krutihlav obecný (v okrajových částech města a jeho okolí hnízdí 6 až 10 párů, zahrady a rozptýlená zeleň navazující na zahrady: po 1 páru Díly a nad zámkem v PP Vršky - Díly, Korelka, nad Malým Skalníkem u Rožnovjáků, Malý Skalník u Bucharova, Hanžlov, Nepřejov, Jasenice za Osanem, Velký Skalník u Novosadů, Vesník - Břehy, Červenka, Jasenka). Čáp bílý dlouhodobě hnízdí na školním statku na Bobrkách, další pár od roku 1999 pravidelně hnízdí na vysokém stožáru pod Žebračkou (směrem k Ústí). V době tahu přeletují i větší hejna, např. v srpnu je možné nad městem spatřit i 60 kroužících čápů bílých, kteří se pozvolna pohybují směrem k jihu. Z dalších vzácnějších druhů se vyskytují: slavík tmavý (nepravidelně bývají zpívající samci zjištěni v době jarního tahu v okolí Bečvy, např. u Panské zahrady a na Ohradě, ojediněle byl zjištěn v křovinách na Jasénce nad vzrostlou babykou, v křovinách v PP Ježůvka a v Malém Skalníku, vyskytuje se i při letním tahu zpět do zimovišť - např. v srpnu byl odchycen do sítě v zarostlém svahu nad Bečvou severně od koupaliště a v křovinách za Ježůvkou, při letním tahu ovšem samci nezpívají, a proto jej nelze tak snadno zjistit jako na jaře), slavík obecný (byl zjištěn pouze jednou za posledních 40 let, a to v květnu 1993 u Bečvy v okolí Panské zahrady, kde se po 3 týdny zdržoval zpívající samec), rákosník velký (ojediněle v době jarního tahu v okolí Bečvy, např. u Panské zahrady, dále za Ohradou v rákosí u rybníčku), rákosník obecný (hnízdí u rybníčku za Ohradou a na rákosině Bobrky), rákosník proužkovaný (zjištěn při podzimním tahu - vodárenské území jižně od Ohrady), velmi vzácný je rákosník ostřicový (ojediněle zjištěn v době jarního tahu - vodárenské území jižně od Ohrady), cvrčilka říční (řídký výskyt: vodárenské území 1 až 2 zpívající samci, Bečva severozápadně od Vsetína 1 až 2 samci, Jasénka olšina u toku 1 až 2 samci, Vesník v severní části 1 až 2 samci, Semetín 1 až 2 samci, mezi Semetínem - Janišovem 2 samci aj.), cvrčilka zelená (lesní paseky s malými smrčky, např. pod Cábem několik zpívajících samců, okolí Luhu - pod Chmelky 2 samci, východní strana Jasénky několik samci, křoviny severně od Ježůvky 1 samec, křovinaté biotopy např. Díly v PP Vršky - Díly 1 až 2 samci), strnad rákosní (ojediněle hnízdí, např. rákosina na vodárenském území Ohrada, rákosina Bobrky), čejka chocholatá (ojediněle hnízdí u vodárenského území Ohrada a na Bobrkách), strakapoud malý (celkem 5 až 8 párů listnaté lesíky, zahrady a park: nepravidelně Malý Skalník - Bucharov, Nepřejov, Vesník, park u zámku Vsetín, dubový les pod Sychrovem, v okolí samoty se zahradou na východní straně Jasénky u lokality Bílá vrána), rehek zahradní (roztroušené páry v zahradách po okrajích města a u samot na pasekách, celkem hnízdí 20 až 30 párů), ledňáček říční (v některých letech hnízdí na Bečvě nebo v jejím okolí, např. laguny pod ČOV v kolmých březích, Bečva pod ČOV v břehu s narušenou regulací, Bečva pod soutokem se Senicí v břehu s narušenou regulací, pravý břeh ve srázu nad Bečvou naproti tenisovým kurtům u Panské zahrady, v některých letech jej lze velmi často zastihnout při přeletu na Bečvě a na jejích větších přítocích), pisík obecný (na Bečvě pravidelně v době tahu, ojediněle hnízdí, např. kolem roku 1988 vyhnízdil v porostu slunečnice hlíznaté na pravém břehu Bečvy jižně od Ohrady), kulík říční (pravidelně na tahu na Bečvě a v jejím okolí, ojedinělé páry koncem 90. let hnízdily na rumišti mezi Lázkami a Bobrky), skorec vodní (na přítocích Bečvy hnízdí celkem 3 až 5 párů), hýl rudý (ojedinělí zpívající samci bývají zjištěni v době tahu, např. v Luhu, na vodárenském území za Ohradou, v okolí Bečvy a jinde), žluva hajní (vzácná, v 90. letech na různých místech zpívali celkem 2 až 4 samci, nepravidelně po 1 zpívajícím samci Luh - Korelka, Vesník, Jasénka, Nepřejov, po roce 2002 téměř vymizela), lelek lesní (velmi vzácný, v posledních desetiletích zjištěn pouze jednou na jarním tahu v roce 1996 na Dílech), včelojed lesní (vyskytuje se zejména východně a severně od města, 1 až 2 páry), ostříž lesní (velmi vzácně, zejména východně od města, např. u Zrotalů, Jasenice, v některých letech hnízdí 1 až 2 páry). Výr velký byl zjištěn koncem 80. let v lomu pod Ostrou horou, kalous ušatý ojediněle hnízdí na Bobrkách, na Jasénce pod Dušnou, v Zádilském a jinde. I když se výzkumu ptačí fauny ve Vsetíně věnuje poměrně velká pozornost díky přítomnosti několika zdejších ornitologů, nestačí stávající intenzita terénních průzkumů na její podchycení ve všech částech města resp. na zachycení všech probíhajících změn ve výskytu zajímavých druhů. Přesto je zřejmé, že u některých druhů došlo v posledních 10 - 15 letech k výraznému poklesu (datlík tříprstý, kos horský, lejsek malý, žluva hajní), u některých k nárůstu populace (kormorán velký a volavka popelavá, z hlediska logiky vývoje populace se u puštíka bělavého očekává jeho výskyt v průběhu příštích let ve starých bučinách v Jasenicích šířením z jeho hnízdišť ležících východněji).Z plazů se vyskytují běžné druhy jako užovka obojková, užovka hladká (žije ve všech zahrádkářských osadách a v zahradách v okrajových částech města, např. nad zámkem, v Zádilském, v Janišově, v Rokytnici, v Hlubokém, za Osanem, na hřbitově, v panelovém sídlišti Sychrov aj.), slepýš křehký, ještěrky obecná a živorodá. O výskytu zmije obecné neexistuje z posledních 30 let jediný seriózní údaj - mezi veřejností se sice objevují „zaručené" zprávy o výskytech zmije, ale tam, kde se podařilo takovou zprávu ověřit znalcem, se zatím vždy zjistilo, že to byla užovka hladká. Přesto ojedinělý výskyt zmije nelze vyloučit v okolí starých staveb v okrajových částech města, zejména u samot poblíž vlhčích míst.Z obojživelníků se kromě běžnějších druhů (skokan hnědý, ropucha obecná, kuňka žlutobřichá, mlok skvrnitý) vyskytují ropucha zelená, rosnička zelená, dále vzácný skokan skřehotavý (rybníček v Panské zahradě). Z čolků se vyskytuje zejména čolek horský (pod Cábem, Semetín, lom pod Ostrou horou) a čolek obecný (Semetín, významným refugiem je rybníček v Panské zahradě), velmi vzácně i čolek velký (rybníčky Semetín, tůň v Zádilském).Z ryb se kromě běžných druhů (pstruh obecný, lipan podhorní, jelec tloušť, hrouzek obecný aj.) vyskytuje parma obecná (Bečva v celém katastru), výjimečně hlavatka podunajská (Ohrada pod splavem, uniklá z chovných nádrží výše proti proudu Bečvy), dále také úhoř (uniklý nebo vyplavený z rybníků), z ohrožených druhů ouklejka pruhovaná, střevle potoční, ostroretka stěhovavá a v některých potocích vranka obecná. Dříve, ještě v 50. letech, se v Mlýnském potoku vyskytoval kriticky ohrožený sekavčík horský.Bezobratlí. Ze zajímavějších motýlů se vyskytuje na květnatých loukách otakárek fenyklový (místy lze najít i jeho housenky na mrkvovitých rostlinách), vzácně otakárek ovocný (okolí Ježůvky, pod Bečevnou, Díly, Bečevná aj.),  ostruháček kapinicový (Díly), zelenáček velký (Díly, v ČR již na mnoha místech vymizel), lišaj pryšcový (Rokytnice), bělopásek dvouřadý (Jasenice), modrásek bahenní (PP Vršky-Díly, Semetín aj., celkem dosud zjištěn na 9 lokalitách), modrásek očkovaný (PP Vršky-Díly, Semetín aj.), perleťovec prostřední (PP Ježůvka a okolí), perleťovec fialkový (Ježůka, Jasenice), hnědásek kostkovaný (Jasenka, Semetín) a batolec duhový (Zádilský, Jasenice, Semetín aj.). V letech 2007 a 2008 byl ve Velkém Skalníku ojediněle zjištěn kriticky ohrožený modrásek černoskvrnný, ještě v 60. letech jej bylo možné spatřit v lokalitě Vršky nad zámkem. Nejvzácnějším motýlem je okáč kluběnkový, který žije pouze pod Cábem v PR Halvovský potok (je to jedna ze dvou jeho lokalit na celé Moravě, druhá lokalita se nachází u Halenkova). Vzácně se vyskytují saranče vrzavá (Díly v PP Vršky - Díly), cvrček polní (suchá louka Jazýček v Hlubokém, dále Potůčky aj.) a cikáda chlumní (PP Ježůvka). Na některých lokalitách byl v roce 2005 proveden detailní průzkum motýlů, např. v PP Vršky-Díly bylo zjištěno 380 druhů, v lokalitě PP Ježůvka a okolí bylo zjištěno 48 denních druhů a v PP Louka pod Rančem 34 denních druhů. V letech 2002 a 2008 byl na několika lokalitách proveden detailní výzkum blanokřídlého hmyzu (PP Vršky-Díly, PP Ježůvka a okolí, PP Louka pod Rančem, Velký Skalník), při kterém bylo zjištěno celkem 10 druhů čmeláků, 23 druhů mravenců a 30 druhů ostatních žahadlových blanokřídlých.  V létě 1999 byl v Rokytnici u nadjezdu poprvé za poslední desítky let zjištěn výskyt saranče Sphingonotus caerulans, s modrými křídly. Pravidelněji se vyskytuje krtonožka obecná (např. Vesník, Rokytnice, Semetín aj.). Tesařík piluna byl v 80. a 90. letech zjištěn několikrát, např. v Rokytnici a na Hanžlově v Luhu. Ze vzácnějších tesaříků byli koncem 90. let zjištěni tesařík pižmový (u Zbrojovky v Jasenicích), tesařík vrbový (u Bečvy v Lázkách) a tesařík osikový (Jasenice). Roháč obecný byl v polovině 60. let pozorován ve Velkém Skalníku (byla to jeho zakrslá forma, která se vyvíjí v měkkém dřevě - lípy), na Rybníkách a v 80. letech v dubovém lese pod Sychrovem. V 90. letech patří již k nezvěstným druhům. V tůňkách v Semetíně se pravidelně vyskytuje potápník vroubený. K nejcennějším druhům hmyzu bezesporu patří velmi vzácná teplomilná kutilka jižní (Scelliphron destilatorium) z řádu blanokřídlých, která je v současnosti v rámci okresu známa pouze od Vsetína (z lokalit Horní Město a Vršky). V Mlýnském potoku (městském náhonu) se vyskytuje menší populace evropsky výzamného druhu mlže - velevrub tupý (v okrese je znám celkem ze tří lokalit). Tato populace velevruba je však velmi zranitelná manipulací s vodou v korytě, případně znečištěním, a Mlýnský potok musí být před těmito nepříznivými zásahy uchráněn. V roce 1999 byl v okolí města poprvé zjištěn vzácný teplomilný pavouk křižák pruhovaný (PP Ježůvka), po roce 2002 byl zjištěn na desítkách lokalit, zejména v suchých a teplejších letech (např. PP Vršky-Díly, Jasenka, Nepřejov a Jasenice, Velký Skalník, jeho výskyt lze očekávat na dalších slunných stanovištích). Fauna bezobratlých je vemi bohatá a vzhledem k velké členitosti terénu a pestrému zastoupení biotopů dosud málo probádaná, takže v dalších letech lze očekávat řadu dalších pozoruhodných nálezů.K dalším zajímavostem patří význačné geomorfologické jevy. V jedlobukových lesích pod Cábem se nacházejí skalní výchozy s balvanitou sutí a tisíce let staré sesuvy včetně sesuvů z roku 1997. K nejcennějším skalním výchozům na Vsetínsku patří Valova skála ve Velkém Skalníku, která svou výškou 38 až 39 metrů patří k nejvyšším skalním útvarům ve vsetínském okrese. Méně významné jsou skalní výchozy v bývalých lomech pod Ostrou horou a na Jasénce.V okolí města je vyhlášeno šest zvláště chráněných území - Přírodní památky Ježůvka, Bečevná, Louka pod Rančem, Vršky - Díly a Mokřady Vesník, Přírodní rezervace Halvovský potok. Na ustavení zvláštního ochranného režimu mají parametry další lokality, např. Velký Skalník s Valovou skálou, s okolními lesy a orchidejovými loukami, orchidejové louky v Jasenicích (u Kozlovských a v Dlouhém), mokřady v Semetíně U Matějů, orchidejové louky Nepřejov - Trojúhelník, rákosina Bobrky, rozšíření PP Ježůvka na okolní louky se vzácnou květenou aj. Jako VKP je chráněn mokřad pod Žebračkou, květnatá louka Jazýček v Hlubokém a připravují se další. Malá část území města - lesnatá oblast v Jasenicích mezi Cábskou cestou, Dinoticemi a Hovízky - leží v Ptačí oblasti Horní Vsacko z důvodu významné populace ptačích druhů obývajících zachovalé bukové lesy (zejména lejsek malý a strakapoud bělohřbetý). Na hranici katastru ležící v okolí Cábské cesty a mezi Dinoticemi/Červenkou leží hranice CHKO Beskydy.Za památné stromy je vyhlášeno šest stromů - babyka na Bečevné, dub na Jasénce u Kučerů, Turpišův dub na Bobrkách, lípy u Sládků v Semetíně a Smilkův jilm na Ohýřově. Jako významný krajinný prvek jsou registrovány stromy: babyka na Jasénce, hrušeň Hlinských ve Vesníku - Břehy, dub ve sběrně na Trávníkách, třešeň v Rokytnici, dub v Semetíně U Matějů, borovice nad Janišovem v Semetíně.Z výše uvedeného přehledu je zřejmé, že Vsetín je velmi bohatý na přírodní hodnoty a chce-li je uchovat pro budoucnost, musí trvale počítat s náklady jak na jejich údržbu, tak na cílenou osvětu obyvatel. Určitě se to vyplatí, neboť všechny přírodně významné lokality slouží místním občanům i návštěvníkům mimo poučení také pro rekreaci. 

Pokračovat na článek


Peru 2007

Toto je deník psaný na dovolené v Peru a mírně zrevidovaný po návratu. Cestu nám pomohl vymyslet a organizovat Jiří Lindner pod záštitou CK Latintour, uskutečnili jsme ji na začátku července a trvala nám 17 dní.Den 1. cestaRáno v sedm nás čeká letadlo do Amsterdamu. Nebyla by to naše parta, kdybychom neměli problémy s včasným příchodem ke gatu, tentokrát to bylo způsobeno zdlouhavým balením bagáže do fólie, na které jsme čekali přes hodinu. Nakonec jsme letadlo snad ani nezpozdili a nabrali jsme směr Amsterdam, kde se k nám přidala ještě srbsko-anglická část. Let do Limy trval 15 hodin a měli jsme 1,5 hodiny zpoždění, to jsme ještě netušili, že to bude to nejmenší zpoždění, jaké zažijeme. V Peru bylo po příjezdu na hotel teprve půl osmé, tak jdeme po 15 hodinovém letu na večeři, začínáme grilovanými steaky. Z Limy jsme tento den nic neviděli, přeci jen jsme kousek od rovníku a světlo je tu v podstatě od šesti do šesti. Vypadá to, že přestože se na Vodafonu dušovali, že tu mají partnera, tak tu naše telefony nic nenachází, uvidíme, jak se to vyvine. Den 2. Cusco Dnes jsme brzy ráno, po příjemné noci ve velice stylovém hotelu Antigua Miraflores , letěli do Cusca. To je naprosto neuvěřitelně nádherné město s 400 000 obyvateli. Jsme zde ve výšce cca 3400m a v rámci aklimatizace nám pořád dávají pít a žvýkat koku, shodli jsme se, že je to docela zábava, snad se za těch 14 dní nestaneme závislými :-) V Cuscu jsme se po příletu ubytovali v malebném hotelu nad městem, je odtud fantastický výhled na celé město a hory kolem plus příjemná dostupnost pěšky do centra. Den jsme začali v místním lokálu obědem, který byl poznávací, tři jsme se odhodlali k ochutnání morčete, dali jsme si také kukuřičné placky s nádivkou a zdejší verzi plněné papriky, která je většinou dost ostrá. Musím říct, že morče je dost výrazné chuti, docela dobré, ale je to dost obírání, poučení je dát si radši půlku, nebo dokonce celé. Ne jako my, dali jsme si čtvrtku a vlastně pořád oblizovali kosti. Je to něco na způsob králíka, ještě výraznější chuť a samozřejmě pohled na tu hroznou hlavičku se zubama a pařátky člověk před započetím jídla musí rozdýchat. Další speciality jsem shledal spíše normálními, ale byl jsem přesvědčován, že jejich nutriční a vitamínové hodnoty jsou omračující. Po obědě jsme jeli na objížďku výrazných památek města (small circuit). Inkové byli velcí stavitele a dávali si záležet s kamenným opracováním (čím posvátnější místo, tím více), čili památky po nich mají patrně nekonečnou trvanlivost a jejich přesnost a pečlivost je ohromující. Španělé se snažili Incké chrámy bourat a rozebírat, šlo jim to ale velice těžko. Z toho, co rozebrali, postavili zde ve městě fůru krásných katolických kostelů. Kostely jsou vybavené velice zábavně- Ježíš je snědý a v sukni, panna Marie ukazuje na jednom z obrazů prso a na druhém dokonce z prsu tryská mléko až do úst již odsouzeného Ježíše, který je několik metrů od ní :-) Na obraze poslední večeře páně je místo jehněte taky morče, ti lidé si s tím divným zvířetem nedají pokoj. Jedna z nejdůležitějších památek- Coricancha, chrám slunce, byla objevena až po jednom ze zde relativně obvyklých zemětřesení. Koloniálních chrám se zhroutil a pod ním byl objeven tento incký skvost, kde se do spár mezi kameny opravdu nevejde ani čepel nože. Viděli jsem také Sacsayhuaman nad městem, Qenco- v podzemních chodbách jsme ani nebyli, taková nám byla zima , nebo třeba místní posvátnou horu, nevimjaksejmenuje 6300m se zapadajícím sluncem a úplňkem k tomu, krásný kýč. Den jsme zakončili opět bohatou večeři, já jsem šel do dalších specialit, ale už toho začínám mít dost, alpaka, zvíře podobné lamě, byla průměrné jídlo, vlastně něco jako hovězí, akorát trošku tužší a možná vlastně i méně chutné. Tkaniny z její srsti vypadají mnohem lépe. Zítra v šest ráno, to je v ČR jedna odpoledne, vyrazíme autem 4 hodiny na trek, moc se těšíme. Musíme se trochu přiobléci, je tu přeci jenom na léto překvapivě chladno. Lépe řečeno, léto je v ČR, tady je zima, nebo-li období sucha, a hlavně jsme pořád děsně vysoko. Telefon nám nikomu s vodafonem nefunguje, ale stejně teď asi budeme 8 dní mimo komunikaci- patrně nebude v těch opuštěných horách Cordillera Vilcabamba signál. Jde s námi 12 mul, kuchař, hlavní mulař a tříčlenný doprovod, postaráno o nás asi bude dobře. Ale sprchu si jdu pořádně užít, bůhví, kdy bude znovu. Zpráva rodině po osmi dnech: „Hlásím se živý a zdravý z deja-vu krásného hotelu v Cuscu. Měli jsme se báječně, trek byl nádherný, proměnlivý a velmi spektakulární, incké památky hluboko zasáhly naše zbytky duchovního cítění a cesta autem nakonec nás přesvědčila, jak tenká je hranice mezi bytím a nebytím, byla to hrůza, z deseti hodin se stalo sedmnáct, řidič ke konci padal vyčerpáním a my se jenom modlili, abychom v jedné ze stovek zatáček nepokračovali rovně kilometr pod nás.“ Ale popořadě :-)TrekPo děsivé nepovedené noci zde v Cuscu, kde na nás dolehla pravděpodobně velká nadmořská výška a skoro nikdo jsme se nevyspalí, jsme v sedm ráno vyrazili na asi 5 hodinovou cestu směrem pohoří Cordillera Vilcabamba, trošku namačkáni v mikrobusu, ale natěšení na zážitky. Už s námi jede kuchař, malinký od pohledu pohodový indián Eliseo, s lámanou angličtinou a neustálým úsměvem na rtech. Cesta vede mimo jiné nad kaňonem řeky Apurímac, který je vskutku hlubokou nádherou. Je to obrovský kaňon, cesta nad řekou někdy vede přes 2 kilometry vysoko, což cestu sice dělá značně adrenalinovou, ale výhledy jsou parádní, škoda, že z auta prakticky nelze fotit. Apurímac je v této době v této oblasti pohodovou říčkou, velikost Jizery v Brodě při průměrném průtoku, ale řečiště je obrovské, musí totiž pobrat přívaly z období dešťů. řeka tím pádem tvoří hezké meandry v hromadě kamení a nad tím se tyči vysoké skály. Když se nad kaňonem začne vyjímat i nejvyšší hora pohoří- Salcantay, jedna z mnoha posvátných hor dnešních Peruánců, nutí nás to zastavit a fotit, ještě netušíme, že podobných výhledu bude následujících sedm dní opravdu dost. venkov, kterým projíždíme, je tu dost chudý, ale není to taková bezmoc, jako v Africe. Ale i tak, je ten prudký pětiminutový přechod z města, kde mladé holky chodí módně oblečené, do vesnic, kde se chodí naboso v jednom oblečení, dost zarážející. domy jsou buď z vepřovic, nebo jen sušených hliněných cihel, okna žádná, topení žádné. Co je zajímavé, že tu v každé zadnici mají na prodej pět láhve Coca-Coly, co je ještě zajímavější, žádná Pepsi :-) Aši hodinu před naším cílem se stavíme u incké památky Sayhuite, je tu několik staveb a krásná miniatura, o které samozřejmě nikdo netuší, k čemu vlastně byla, ale je to v rámci inca empire prý unikát. Dojíždíme do Cachory, kde si dáváme u místní rodiny chutný oběd, přibíráme do auta našeho mulaře Amera, tři pomocníky a razíme do sedla Capulioc, kde už na nás čeká 12 mul a můžeme jít konečně na trek. Tři muly nesou kuchyňské potřeby, šest jich nese naše věci a tři jsou se sedly jako záloha pro případně nemohoucí. Nakonec jsme je samozřejmě využili :-) Po prudkém sestupu z tři tisíc do asi 1900 metrů kempujeme na překrásném místě zvaném Chiquisca, jsou tu dokonce provizorní sprchy a nádherné výhledy údolím Apurímacu oběma směry. 4. Další den odcházíme z kempu v 0715 a nejprve slezeme úplně k řece (cca 1700mnm), kde si dáme parádní koupačku. Tady už to není úplně nevinná říčka a tak s respektem plaveme u břehu, jen Milan vypravuje cosi o tom, co když poplave doprostřed, vezme ho silný proud a někde níž po proudu najdou Kečuové jakéhosi přerostlého gringa (místní trochu sarkastický název bělochů) s dlouhým hadem... :-)) Po řece nás čeká nejprudší výstup celého treku- přes 1700m do nemilosrdného kopce, slunce pálí, cesta se klikatí, je to jen necelých 13km, ale sil nás to stalo dost. Obědváme v kempíku Maranpata, který je stále dost dobře vybaven na turisty, ochutnávám tu národní zlato- Inca Colu, která je strašně hnusná, chutná jako zubní pasta perlička a já přísahám, že už žádné místní speciality nikdy neochutnám. Výhledy jsou stále lepší a lepší, vysoké hory s rozeklanými štíty, ledovci na nejvyšších vrcholech a pouštěmi na vyšších či džunglemi na nižších svazích. Docházíme do kempu u inckého města Choquequirao, které zatím jen zdali láká. V podvečer jdu s Jirkou a Tomášem na níž položené terasy, které jsou součástí města, ale zítra je nestihneme. je to rozlehlé, že nám hodina nestačí k projití a přitom je archeology odkryta zatím jen asi desetina. 5. Brzy ráno jdeme na půldenní prohlídku města. Začínáme administrativním prostorem, potom vylezeme na jakousi ceremoniální uměle srovnanou planinu na jednom z bočních hřebenů a už se nám otevře výhled na tu nepochopitelnou krásu a dokonalost, kterou asi uměli jen Inkové. Kdo jiný by postavil městečko v tak neprostupném, nedostupném, nehostinném, neúrodném, chladném a mohl bych vyjmenovat další spoustu záporů, místě. Jediný klad to tu má, ale ten evidentně převýšil vše ostatní- monumentalita hor. K tomu připočtěme ještě snad blízkost posvátným slunci a měsíci. Prales, kterým se dnešní archeologové musí prosekávat, obrovské nebezpečné svahy- město je 1500 metrů nad řekou, kdo uklouzne, uklouzl naposledy. Ovšem už jen u krajních baráčků, které prý sloužily věštcům a které jsou vysloveně nad kaňonem, nás výhrůžná řeka dole jen nutí sednout si a hloupé civět. Je zde vidět jeden z přítoků Apurímacu- Yanama, všechny tvary, ať už baráku, či hor, jsou krásně ostré a nekompromisní. Obědváme nejlepší sendvič na světě s kuřecím masem a salátem a posilnění po dokonalém fotozdokumentování celého místa jdeme dále, aby se nám za chvíli zjevily další výhledy do pohoří, další kaňony, další ledovce. Krásně osvětlená vysoká hora Cerro Yanama nám svým ledovcovým pokryvem v podstatě svítí až dokud nezapadnou úplně poslední paprsky světla. To už jsme po sestupu směrem další kaňon v táboře na úplné samotě, jen my, cikády, pár dřevěných konstrukcí po archeolozích a taky první načnutá štangle salámu :-) 6. Ráno pokračujeme v sestupu, potkáme po pár minutách archeology nyní čerstvě odkrývané incké terasy, na kterých se prý loni ještě spalo. Je to zajímavé vidět tu niternou práci, jak se veškeré zdi rozebírají, kameny očíslují, očistí a pak se hlínou a vápnem lepí zpět do původní (snad) podoby. Když opět ztratíme veškerou pracně nabranou výšku, koupeme se v další říčce Río Blanco, přítoku Yanamy, který je už poněkud dost chladný, ale o to krásnější, je to prudká horská říčka, která ale svoji čistotou a tůňkami, spolu s krásným okolím, prostě nutí k smočení. Dále už nás čeká opět neúprosně stoupání, potkáváme rozmanitou květenu, z všech těch květin a dřevin poznávám tak akorát bambus. Podaří se nám na chvíli ztratit Milana, který při hledání vhodného místa na záchod šel tak daleko, že jsme se pomalu začínali bát, že skončil kdesi stovky metrů pod námi v řece. Večer spíme na placku u chatrče naprosto okouzlující rodiny, která nám dokonce připravila jednu z místních specialit- Pachamancu. Tohle jídlo má smysl přiblížit jedině na fotkách na picase. Ze stanu je naprosto exkluzivní výhled na Sero Yanama, která opět září oranžovým světlem dávno poté, co se slunce zdá beznadějně zapadnuté. 7.  Dále stoupáme, potkáme stařičký kamenný lom, kde si každý nabere pár kaménků na památku, samozřejmě vůbec netuším, co to je za horninu, spatřují v tom snad olovo, ale opravdu nevím. Ve 4000mnm nás čeká jeden z vrcholu túry- sedlo trefně pojmenované Victoria s naprosto odrovnávajícím, slzy nahánějícím a prostě dokonalým pohledem na masiv Pumasillo, fotky snad dovysvětlí, proč jsem z toho tak hotový :-) dále kráčíme po zbytcích incké stezky opět směrem dolů a ve vesnici Yanama (nezdá se to, tady se opravdu všechno jmenuje Yanama), kde kempujeme u další z příjemných rodin, ochutnáváme další vysokohorskou kulinářskou pýchu- supersytou polévku Caldo de Gallina, což je v podstatě kuřecí vývar (viz název), ale s několika naporcovanými kuřaty, rýží, brambory a spoustou zeleniny. Co musím zmínit je také místní záchod. Je tu kameny vystavena kadibudka, kterou ovšem protéká prostředkem potůček, takové permanentní splachování a která má dveře situované směrem nejhezčí výhled. Ideální, všichni jsme si to užili, jen jsem to zapomněl vyfotit, třeba se ke mně jednou dostanou i fotky pohotovějších členů výpravy :-) 8. Ráno pokračujeme směrem dolů, pokolikáté už, k další říčce, kterou je třeba překonat. Je tu první z mnoha docela dramatických můstků, které jsou sice bytelné, ale na pohled důvěru nebudí. Ovšem, když je může přeběhnout mula, tak proč ne my. Po překročení opravdu ledové vody, kde se nám již ani za mák koupat nechce, je tu totiž stále stín a opravdu chladno, začínáme již naposledy stoupat. Je to taková příjemná procházka, sice asi pět hodin stále nahoru, ale ne moc prudce, můžeme si povídat, fotit květenu, kterou stejně veškerou smažeme, protože je neostrá a naše kompakty spolu s časovým presem od nefotografujících nám nedovolují to zlepšit, zíráme na nové výhledy a v krásném sedýlku si dáváme oběd- brambory se slaným margarínem. Je s podivem, jak tak jednoduché jídlo může chutnat, dále pokračujeme zářivé zelenou dolinou, podél zurčící říčky do kopce, připadám si jako u Jizery u mísy nad Kořenovem, s tím rozdílem, že nad námi jsou rozeklané zuby vysokých hor, které naopak připomínají, jak trefně někdo poznamenal, italské Dolomity. Jdeme výš a výš a stále není konec a ty zatracený kopce jsou pořád stejně vysoko nad námi. Spíme nakonec ve výšce kolem 4 tisíc, k večeři dostáváme energetickou bombu v podobě kukuřičné polévky a maiseny- kukuřičného pudinku, který je překvapivě dobrý. S Tomášem Jelínkem se jdeme koupat- je to vysloveně hec, vzduch 7 stupňů, voda asi pět, ale oba nakonec zvládneme být po krk ve vodě. Ale teda zima to byla pořádná, Tomáš si dokonce vyžádal fotku, aby mu to prý někdo věřil. Po setmění lehce sněží, padají na nás chmury, jednou tu prý skupina v podstatě zapadla a den musela čekat, naštěstí ještě než si dopovídáme vtipy a uklidníme naší večerní živost, je po sněhu. 9. Tohle je poslední den našeho treku, nervydrásajícího utrpení, které nás vyčerpalo a zničilo naše úsměvy ;-) Už nám zbývá jen asi 600 výškových metrů a potom asi pět hodin sestupu. Tenhle den byla poslední rána našim silám, večer jsme hotoví všichni, jen se mírně lišíme v tom, kdo na večeři ani nedoleze, kdo ji nějak sežvejká a potom padne. To vše vyjímaje Milana, který chtěl pařit. V podstatě celý den nás doprovází dokonale zachovaná incká stezka. Stoupání do sedla je opět dechově značně náročné, i když pro mě nesrovnatelně lepší, než na Kilimandžáru. Byli tací, kteří tvrdili, že Kili proti tomuhle je trifka, odvážím se však tvrdit, že to je jen sladké zapomnění. Během stoupání jsme si dali s Tomášem J. skromný cíl, že budeme v sedle Choquetacarpo v 4600mnm rychleji než muly, samozřejmě se nám to nepovedlo a potupně jsme to stádo s našimi věcmi museli před sebe pustit. Nakonec jsem se nahoru nějak vyšplhali a byla to paráda, tyhle pohledy zpět pod sebe jsou vždy specificky kouzelné. V sedle jsme přidali pár větších či menších mužíků a po focení a odpočinku jsme se vypravili po schodech dolů. Stezka vypadala opravdu dokonale, jen naše klouby trpěly a trpěly. Již o něco níže sestup zvolnil a najednou vzniklo velmi pozvolna klesající značně široké údolí, které mi neodbytně připomínalo Velkou jizerskou louku. Mezitím všechny tři záložní muly, co jsme s sebou pro případné nemohoucí měli, našli uplatnění. Kolena, nevolnost, únava, vše se spojilo proti nám a ti nejslabší podlehli. Už značně uondaní jsme si sedli na oběd- kuchař s sebou na zádech celou dobu nesl v hrnci hotové rizoto. Neuvěřitelné, bohužel únava už mi moc nedovoluje si takové jídlo užít a nepomohlo mi. Následující tři hodiny po "silnici"(nezapomeňme, že jsme v Peru, ne tohle by byl potřeba seriózní teréňák) mě osobně definitivně zničily. Pořád jsem byl hrdina, co všechno zvládá, a najednou jsem cítil, jak je míza pryč a jen jsem se soustředil na zvedání nohou. Jen protože muly byly obsazené, nějak jsem se do Huancacalle do hostelu doplazil a padnul za vlast. Díky Jiřímu, který mi přinesl jídlo až do postele, jsem si mohl dát večeři, ale jinak jen kraťoučká sprcha a hurá vstříc 11 hodinám spánku.Incké památky10. Vitcos, Yurac Yumi Dnes jsem konečně zase nabyl energii a můžu si užívat incké památky. Začínáme ve městě zvaném Vitcos/Rosaspata, předposledním úročišti inků. Město bylo Španělskými conquistadory prakticky zničeno na začátku sedmdesátých let 16. století při postupném vyhlazování inků a těm nezbylo, než si najít poslední útočiště ve Vilcabambě. Ta byla zničena roku 1572 a incká nadvláda nad územím definitivně skončila. Je vůbec zvláštní, jak Pizarro a posmrtní následovníci Peru v podstatě lehce dobyli. Další památkou k viděni byla Bílá Skála- Yurac Yumi. Tohle nádherné místo plné jakési spirituální nálady je k vidění na mnoha fotkách. Dokonale opracovaný obrovský kus skály, patrně obětní místo se spoustou dalších ceremoniálních úkolů a upraveným okolím. Je škoda, že jeho skutečnou hodnotu a skutečný účel si lze jen domýšlet, nechápu, jak mohli inkové vydržet bez písma. Kolem poledního se vracíme k hostelu a chystáme se vyrazit na cestu zpět do Cusca. Dozvídáme se, že kus cesty ujel do řeky a bude potřeba kritický úsek objet. To ovšem v Peru vůbec není jednoduchá záležitost a bude nás to stát přibližně pět hodin cesty navíc. Zní to nic moc, měli jsme dorazit kolem desáté večer a najednou ve tři ráno? Ale co naplat, poskládáme se do mikrobusu a hurá na zteč. Po pár hodinách se v první větší obci, dokonce městě, zastavujeme na to dokonalé peruánské kuře. Trvá to ovšem poněkud déle, než jsme doufali, a nakonec tam ztvrdneme asi jeden a půl hodiny. Zatím nám nedochází, že nás to má pořádně štvát, jelikož jsme tím opět posunuli náš příjezd do Cusca. Cesta je nakonec ještě horší, než jsme čekali. Při padesátém brodu už začínám být lehce nekrknutý, proč Peruánci nepřišli na to, že můstky stejně budou muset postavit, trochu dříve :-) Musíme překonat touhle příšernou rozhrkanou makadamovou cestou i sedlo kdesi v pěti tisících metrech a vše utíká poněkud pomalu. Když se začalo smrákat, poněkud jsme se podivili, že si řidič místo slunečních brýlí nasadil dioptrické. To doteď nepotřeboval ostřit? Co nás rozhodilo ještě víc, když si je opět, zrovna v pěkně klikatém místě sundal. Milan, který to bral velice zodpovědně, už jen rezignovaně prohodil, že ani řidič se na tu cestu nemůže dívat. Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že ty dioptrické brýle jsou ve skutečnosti jen obroučkami bez skel. Uprostřed noci už jsme všichni, ještě značně znavení z minulého programu, začali značně neklidně klimbat a to bohužel včetně řidiče. Milan, který na něj dobře viděl, chudák asi pořádně trpěl, my jsme se jen občas podivili nad trhanými pohyby volantem. Jiří nakonec kolem čtvrté ráno musel zakročit a přikázat řidiči, aby si dal ještě jednu přestávku, jinak bychom se někam zřítili. Ani vytrvalé žvýkání koky nezabíralo. Nakonec jsem kolem páté šťastně dorazili do hotelu a mohli jít spát, i když mnozí z nás ne nadlouho, protože tohle byl naplánovaný celý den v Cuscu a o ten je škoda přijít. 11. Cusco Je to opravdu krásné město. Stačí jen tak chodit a čučet a na člověka ta pohnutá historie, která po sobě zanechala nádherné stopy, jen dýchá. Pro mě jako neindiána, který netrpí vůči kolonizátorům nenávistí, jsou i koloniální budovy velmi zajímavé a myslím si, že by se šlo zabavit v Cuscu, přestože malém městě, týden. Samozřejmě jsme nemohli vynechat nakupování a tak jsme se přehrabávali v záplavě stříbrných šperků (to většinou v případě nižsího rozpočtu, ale i stříbrné šperky mohou být opravdu high-class), či dokonalých ručně tkaných látkách z alpaky(to ti s lepším obnosem k útratě). S mamkou jsem zašel do místního Museo de Arte Precolombino. Musím se přidat k opěvným odám na výtvarné umění, které se v těchto „primitivních“ kulturách provozovalo. Jak jsem si posléze nechal vysvětlit, většinu velmi moderních směrů, v Čechách např. slavný kubismus, bychom bez inspirace z těchto kultur neměli. Je to neuvěřitelný pocit procházet chodbami s tvary a abstrakcemi, které znám z Evropy 20. století. Dodám, že toto muzem v Cuscu má všechny exponáty zapůjčené ze soukromého Museo Larco v Limě, očekávám, že nejlepší kusy zůstaly tam, takže určitě stojí za návštěvu. Ovšem soukromá muzea jsou několikrát dražší, než státní. Den v Cuscu jsme zakončili ve velmi, opravdu velmi, dobré restauraci, která se nacházela v atriu již dnes navštíveného muzea. Tahle večeře neměla chybu, několik chodů a člověk nemohl rozhodnout, který mu chutnal více. K tomu všemu Jiří objednal víno, které i mému netrénovanému jazyku přišlo jako zjevená dokonalost, postupně tři odrůdy červeného k různým chodům. Jiří mi potom vybral dvě lahve s sebou do Prahy, doufám, že budou alespoň podobně dobré :-) 12. Machu Picchu Dnes jedeme na jeden z nově vybraných sedmi divů světa (obávám se, že již tak dost nesnesitelné davy na této památce se dále rozrostou a už to město pod nánosy turistů nebude vidět. ) Vyrážíme v pět ráno vlakem. Vlak provozuje chilská soukromá společnost a jelikož je to jediný přístup, kromě pěšky, na tento peruánský skvost, a must for everyone, patřičně si lístku na vlak cení- 100 dolarů backpackers, který ovšem jede pozdě, 120 Vistadome, který jede první a je to střední komfort a potom 507 dolarů za Hiram Bingham train. To je kapitalismus :-) Vistadome je na úrovni mezi starými a novými vagóny ČD, s například Pendoliny či vlaky Eurocity se vůbec nedá srovnat. Ale malé občerstvení bylo v ceně a v ceně také byla módní přehlídka naši průvodčích, kteří se nám snažili prodat oblečení z alpaky, ještě o něco dráž než ve značkových obchodech. Železnice z cusca vede po takzvané úvraťové trati, čili trasa ve stylu padajícího listu. Viděl jsem to poprvé v životě, je to opravdu sranda, akorát to neustálé měnění směru jízdy jde vcelku pomalu. Machu Pichu je skvost. I když se z toho stává opravdu pouťová atrakce a dav lidí je všude přítomný, tudíž se soustředit na tu dokonalost je poněkud obtížné, je zřejmé, čím toto místo svému „objeviteli“ Hiramu Binghamovi učarovalo. Dokonale zachovaná struktura městečka, velmi rozlehlé ruiny, které dávají dost slušnou představu o tom, jak to asi mohlo vypadat. Část naší výpravy hlavní část absolvovala lehce z rychlíku, protože jsme spěchali i na Wayna Pichu- ten chorobně známý vrcholek z fotografií- a do chrámu měsíce, perličkou pro fajnšmekry ;), já jsem si jej tedy užil z celého toho komplexu nejvíce. Má tu atmosféru, kterou jsem tak nějak vnitřně u inckých památek očekával a kterou hlavní město z jednoduchých důvodů mít nemůže- tichou majestátnost a „nevtíravou“ dokonalost. Jinak výběh- jinak to nazvat nejde- na Wayna Picchu vstoupil do naší kroniky bojovným výkonem mamky Jitky, která se nedala a, přestože z ní šla pára jako z parní lokomotivy a občas kolem vylekaných pomalých turistů lezla po čtyřech, vše absolvovala a mohla si připsat další křížek do kolonky „fakulťáků“. Zbytek skupiny si vychutnával hlavní město a objevoval rozmanitá zákoutí, i to muselo mít leccos do sebe. Den jsme zakončili v Cuscu v peruánské pizzerii, naše vyhladovělé žaludky nás ovšem zklamaly a bohužel jsme nebyli schopní tu horu naprosto dokonalého jídla sníst. I tak to ale byl další gastronomický zážitek- peruánská verze italské speciality se zdála lepší originálu :-)Jezero Titicaca13. Puno Tak jsme se úspěšně přesunuli do Puna, přístavního městečka u jezera Titicaca. Cesta byla nejprve dost příjemná. Se vstáváním jsme tentokrát váhali a vyrazili až kolem deváté ráno. Měli jsme dvě krásné zastávky- první byla v údolí Andahuaylilllas kostel sv. Petra, tzv. Sixtýnská kaple Jižní Ameriky a další z krásných inckých památek, chrám Raqchi. Zajímavé bylo, že byla postaven ze sopečných lehounkých kamenů, které se evidentně drtily, takže nejvyšší část bývalého chrámu je pouze hliněná. Kromě chrámu, který měl jednu nejvyšší stěnu uprostřed a dvě menší podélné, zatímco žádné příčné stěny neměl, tu bylo zajímavé obrovské množství skladišť zvaných "kolka". Vypadá to, že jsme u jedné z centrál inckého zásobování :-) Dále už jsme zažívali dobrodružství s peruánskými sociálními problémy. Místním se nelíbí platy učitelů a nenapadlo je nic lepšího, než udělat na zítřek a pozítří generální stávku. To by nebyl problém, ovšem už dnes vysypali na jedinou silnici mezi velkými městy Cuscem a Juliacou několik desítek kamiónů kamení a silnici totálně zneprůjezdnili. Zajímavý způsob protestu proti vládě. Nejdříve jsme hodinu stáli na místě a čuměli na pokřikování a mávání transparenty, potom se kolona pohnula a začala zábava lidí jdoucích před vozy a snažících se odházet kameny alespoň pro jeden nouzový jízdní pruh, kterým by se kyvadlové nějak auta míjela. Hehe. Po cestě míjíme nejvyšší bod altiplana, sedlo La Raya- 4334 mnm, rozvodí mezi Tichým a Atlantickým oceánem a slavné indiánské tržiště. Náhorní planina trochu nám připadá trochu jako Serenghetti, jen o pár metrů výš a občas se sněhem ;) Milan silnici, po které jedeme, docela trefně nazývá route 66, pravda je, že rovná a opuštěná je na to chvílemi dost. Naštěstí jsme nakonec vše přestáli, trošku jsme si zaposilovali a teď čekáme s napětím na další dva dny. Máme být na jezeře, tak doufáme, že ho rozzlobený národ nevypustí :-) Ne, jediný problém by mohl být se zablokovaným přístavem, čemuž se snad vyhneme. Jdeme na večeři- místní variantu grilovaného kuřete, které se však rožní na ohni a trochu jinak koření. Sebevědomě si většina objednává půlku a kupodivu tentokráte vše sníme, samozřejmě i díky tomu, že tahle úprava kuřete prostě nemá chybu. Zahodili jsme nějaké předsudky, odložili příbory, vyhrnuli rukávy a už bylo slyšet jen mlaskání a vidět boule za ušima. 14. Taquile Dnes se chystáme se na Titicaca, stávka nás zatím snad ohrožuje jen tím, že dojdeme do přístavu pěšky. Moc se těšíme, po dvou dnech zase svítí slunce a jezero vypadá nádherné. Někteří z nás už začínají být z Peru unaveni, tak doufám, že je jezero zase vrátí na správnou stranu a budou nadšení :-) Do přístavu nakonec pěšky nejdeme- před hotel si pro nás přijeli rikši a mohli jsme se rozjet na těchto tříkolových taxících poháněných lidmi směr voda. Cena k přístavu z kopce je poloviční, než směrem zpět. Někteří „taxikáři“cestou zpět dokonce museli tlačit, taková jsme tlustá zvířata. Jedeme vylidněným městem, stávka je evidentně hojně podporovaná. Jeden z mála lidí, které cestou potkáváme, jakýsi děda revolucionář, nám aspoň přímo před koly rozbije skleněnou láhev. Z přístavu vyrážíme na vodu výletní lodí pro cca dvacet pět lidí, kterou máme celou pro sebe a tak se můžeme rozvalovat, rozhlížet a slunit. Je ale fakt, že přestože si člověk připadá jako u moře, je ve čtyřech tisících a je tu zima, takže slunění probíhá s čepicemi na hlavách. Pár set metrů od přístavu vjíždíme do „rákosí“- totory. Je v něm sice prosekaná cesta pro lodě, ale je jej všude moře. Je to potřeba, protože k udržování ostrovů se spotřebovává rákosí stále nové a nové. Samozřejmě z něj vyrábějí i své dopravní prostředky - rákosové čluny. Z diskuse se zdálo, že rákos- rush- a totora jsou dvě odlišné věci, a já negramot jsem to sežral, ale zdá se, že jen kdesi vznikl šum při překladu. Přece jen nikdo z nás nemluvil svým rodným jazykem. Totora se dá i jíst, a la chřestová pochoutka. První zastávkou jsou plovoucí ostrovy kmene Los Uros. Shlédli jsme pečlivě připravenou vskutku audiovizuální přednášku a jali se prohlížet domorodé stavby. Uros je indiánský kmen, který začal se svou originální existencí před několika staletími v dobách, kdy ucítil potřebu oddělit se od tehdejších vládců oblasti, Inků a Collů. Jiná interpretace je, že na vodu byli jednoduše vytlačeni. Začali stavět rákosové ostrovy, kterých přibývalo stále víc, až se z nich stala malá kolonie. Dnes se počet jejich obyvatel díky svodům pevninského života zmenšuje, ale turismus zdá se dodal indiánům nový důvod proč se starat o udržení své tradice. Systém stavby plovoucího ostrovu lze vypozorovat z fotek. Dále pokračujeme lodí na slavný ostrov Taquile, kde nás čeká ubytování u místních a večer tradiční jídlo servírované v dekách- ryby, brambory, přemrzlé brambory cuno, kukuřice oca, fazole, a zbytek si nepamatuju. Ryba byla výborná, něco tak výborné nebylo, ale ta atmosféra, kterou to vše mělo, se superlativy nedá popsat. Ještě před večeří se někteří z nás vypravili pozorovat západ slunce, z kterého ovšem díku počasí nic nebylo. A co, tak jsme si aspoň vyfotili dramatické mraky. 15. Puno Dnes si dopoledne ještě dopřáváme předincké ruiny a potom se nás část vypraví na jedinou písčitou pláž na tomto ostrově. Ta pláž opravdu neměla chybu, ostatně i naše jižní balkánské divy roztály a bylo vidět, že je to baví víc, než nějaké trapné chození :-) Většina z nás se dokonce vykoupala, bylo to méně ledové, než jsem čekal. Potom však rychle se opět obléct, pokud možno se nespálit a následovalo civění směrem Royal Cordillera v Bolívii. Byla to tam taková oáza našeho jinak nadupaného výletu, nikde jinde nám totiž Jiří Lindner, ten náš nekompromisní průvodce, sedět déle než hodinu nedovolil :-D Po poledni si dáváme výborné menu v jednom domácím lokálu. V tomto stravovacím zařízení zákazníky vítá majitel podáním ruky a výběr žádný není, je prostě polévka a ryba. Ovšem jaká Ryba, už se ji upravovat za těch pár století evidentně domorodci naučili dokonale. Snědl bych klidně ještě jednu. Následuje návrat do Puna a večer ve stávkou zmítaném městě- obchody měly zatažené rolety a turisti byli vpouštěni malými dvířky, restaurace zely prázdnotou a vůbec to bylo pochmurné. Zítra brzy ráno vyrazíme směr Juliaca na letiště, kde by mělo být letadlo do Limy. Držte nám palce, stávka zde vše obrátila naruby, letadla nelétala, dokonce ani vlak na Machu Picchu nejezdil. Silnice jsou zabarikádované, ale do rána by je měli uklízet vojáci. Bude to perných 45 km :-)Cesta zpět16. Juliaca nám nebyla nakonec souzena. Ve 3 hodiny jsme vzbuzení, že u letiště včera hořela zapálená auta, létaly molotovy a je zavřené i na pátek. Cesta nakonec byla hodně dobrodružná, všeobecně stávka je tu hodně divoká, jihoamerický duch. Jiří pro nás sehnal autobus, který nás poveze cca šest hodin do Arequipy, kde letiště v pátek otevřeli a odkud nám zarezervoval letenky. Mikrobus byl trošku menší, než bychom si přáli, ale díkybohu za něj. Cesta náročná, ubíhala však až překvapivě dobře, dokud nás nezastavili policisté, že je silnice 15km před Arequipou totálně zatarasená a zatím se nepovedlo ji zprůjezdnit. Vyžaduje to totiž těžkou techniku a armádu, která by uklízecí četu ubránila. Dalším problémem bylo chybějící povolení pro naše auto jezdit v této oblasti. To jsem nepochopil. Navrhli nám objížďku, ta byla opět jen zpevněná hlína, ale do města jsme se nakonec dostali a na letišti byli v jedenáct, hodinu a půl před plánovaným odletem. Cesta to nakonec byla i spektakulární- objížděli jsme například sopku El Mistí 5822m, a objížděli jsme ji tak dlouho, že jsem nevěděl, zda být rád, že jsem si ji prohlédl vskutku podrobně, nebo se vztekat, ať už je proboha konec. Vůbec je tato oblast zase něčím úplně jiným, značně vyprahlá a životu nevlídná, dramaticky zbarvená do červena, prach je všudybylem.. Jenže ouha, po dlouhé ale zajímávé cestě nás čeká další prima překvápko, náš let zrušili, stejně jako několik dalších. Nakonec se nám za 1100 dolarů (!!!) podařilo narvat do letadla v šest a dostat se do Limy, jinak by nás čekalo 20 hodin v autě. Přebytečný čas jsme využili k prohlídce také značně zablokované Arequipy- bílého města. Toto přízvisko pochází z bílého sopečného kamene- sillaru, z kterého je většina města postavena. Krásné město, vlastně je docela prima, že jsme se tam neplánované dostali, Jiří nás pořád nutil, ať si uděláme výlet na tři týdny, aby do programu Arequipu dostal, tak jsme ji nakonec viděli z rychlíku takto :-) Nad městem se tyčí majestátné hory- největší a nejhezčí z nich je Chachani (sukně v jazyce kečua ) 6057m. Na letišti jsme zase pro změnu mohli trávit čas posmíváním se hoře Pichu Pichu 5669m, kvůli jejímu názvu samozřejmě, která se prudce zdvihá hned vedle ranveje. Když jsme na ranveji viděli na vlastní oči přistát letadlo, kterým jsme měli letět, konečně jsme začali věřit, že letíme, že máme problémy za sebou. V Limě šli všichni kromě mě, který barbarsky dal přednost spánku, na prý dokonalou večeři do vyhlášeného podniku kousek od hotelu a už se mohlo popíjet, bilancovat, vyprávět historky o chlápkovi El tigro atp., o tom já ale moc nepopovídám, já jsem v tu chvíli byl kdesi ve snech mezi indiány. 17. Lima Ráno nás jde pár nadšenců chorobně toužících po další dávce poznání do města, já s mamkou pokračujeme do muzea a část lidí jde ještě dokupovat šperky a cetky a kraviny, no prostě suvenýry z cest. Muzeum je opravdu povedený zážitek, nejvíc mě pobavily jakési uniformované děti ze soukromé školy, které u modelu Machu Picchu začaly nadšeně vykřikovat a výskat a zbytek je už evidentně nezajímal, i když se učitel málem přetrhl. Následuje návrat do hotelu a v půl jedné jedeme na oběd. Ten se odehrává v přepychové a opravdu dobré restauraci La Rosa Nautica na kůlech nad mořskou hladinou. Opět jsme se nádherně přejedli a přepili a líbilo se nám tam tolik, že jsme jaksi prošvihli na odpoledne naplánované muzeum. Bývali bychom do něj mohli, kdybychom tušili, co nás ještě čeká. Sborově jsme poděkovali konečně veselé člence výpravy (blížil se konec) za pozvání na tento labužnický zážitek a mohli vyrazit. Příjezd na letiště Jorge Chavez nás zastihl již značně uvolněné, zážitek za námi a teď už s evropskou spolehlivou společností až do Prahy. Ó nikoliv, přátelé. Evidentně nám není souzeno cestovat v rámci této dovolené normálně. Mysleli jsme si, že tím, že jsme v Limě, se nám už nemůže nic stát, stávka za námi a už jen spokojeně doletět domů. Původně ohlášené zpoždění, tři hodiny, znamenalo, že nestihneme přípoj, ale dostali jsme se do dalšího letadla 1925 z Amsterdamu. Ovšem potom nám sdělili nejisté další tři hodiny, což by znamenalo, že my pražáci máme dvacet minut na přestup a pravděpodobně tedy spíme v Amsterdamu. Letadlo při vzletu z Amsterdamu trefilo jakési opeřence a oba motory vyžadují revizi, vzletět není možné. Zpoždění nakonec narostlo na asi sedm hodin, přesně to nevím, protože jsme se před gatem příjemně opili výborným Pisco sour a když nás po šesti hodinách pouštěli do letadla jen jsem dosedl a usnul. Zaznamenal jsem rolování při startu, ale neobtěžoval jsem se kouknout na hodinky a chrněl dál. 18. cesta Přestože pilot slíbil, že to bude smažit, nestačilo to. Dosedli jsme o něco víc než šest hodin později a na obrazovce nám oznámili, že na náš přípoj do Prahy můžeme zapomenout. To už nemuselo vzrušovat londýnskou a bělehradskou část, které dávno věděly, že se můžou „těšit“ na noc na letišti Schiphol. Samozřejmě, že my tvrdohlaví Češi jsme to běželi zkusit, ale o to větší naše zklamání bylo. Letadlo stále parkovalo u stojánky, ale už nás do něj odmítli pustit. Oukej, všichni jsme se smířili s tím, že naše dovolená potrvá až do pondělka. Byl čas využít odprošující poukázky KLM a nakonec se ale pro nás pár pražských vše v dobré obrátilo, přerezervovali nás do večerního letadla, o kterém nikdo z nás neměl tušení. Zavolali jsme si se zbytkem, který takové štěstí neměl, rozloučili se a vypravili se v ústrety letadlu do Prahy. A jak to dopadlo? Ano, letadlo mělo hodinu zpoždění.

Pokračovat na článek


Rakousko

Hustota zalidnění: 96 lidí na km2Administrativní dělení: 9 spolkových zemíNezávislost od: 1156 Sousedící země: Švýcarsko, Slovinsko, Slovensko, Německo, Lichtenštejnsko, Itálie, ČeskoRelativní podíl městského obyvatelstva: 60Procento populace, které je gramotné: 99%Zemědělství: pěstování obilnin, cukrovky, brambor, řepky, slunečnice,zeleniny, ovocnářství, vinná réva, chov ovcí, koní, prasat, skotu a drůbežePřírodní zdroje: magnezit, sůl, grafit, wolfram, kaolin, ropa, zemní plyn,Průmyslová odvětví: strojinický, hutnický, chemický, dřevozpracující, potravinářský průmyslNejvyšší hora: Grossglokner - 3.797 m n. mNejnižší bod: Neusiedler See - 115 m n. mNejdelší řeka: Donau (v zemi 358 km)Největší město: Vídeň (1.550.000 obyvatel)Přírodní nebezpečí: laviny, sesuvy půdy, zemětřeseníPřístaviště: Enns, Krems, Linz, ViennaNáboženská příslušnost: římští katolíci 79%, protestanti 5%, ateisté 9%Rakousko je snadno dostupné a asi právě proto se stalo vyhledávanou turistickou destinací i pro krátkodobé pobyty. Lyžování a cyklistika v Rakousku je rok od roku populárnější. Pro milovníky poznávání a historie jsou tyto překrásné historická města Salzburg, Vídeň, Innsbruck, Štýrsko Hradec, Linec a další. Největším turistickým lákadlem pro milovníky lyžování v Rakousku jsou horská střediska, sport a zábava. Zavítejte i Vy do středisek třeba Zell am See nebo Kaprun.Oblíbené destinace, resorty a místa v Rakousku :Badgastein, Brixental, Dachstein, Hochkar, Kaprun, Korutany, Lofer / St. Martin, Lungau, Mittersill, Pitztal, Rakouské Alpy, Salcbursko, Schladming, Stubaital, Tyrolské Alpy, Vysoké Taury Rakousko se skládá z 9 spolkových zemí a s dalšími 8 sousedí, jednou z nich je i ČR. Téměř 60 % území zabírají hory, převážně Alpy a proto je rájem pro příznivce zimní dovolené, kteří milují zimní sporty. V zimě zde můžete na dovolenou na krásná zimní střediska a prožít aktivní dovolenou na lyžích či snowboardu. Rakousko má nádherné sjezdovky pro lyžaře a pro ty, co je láká zimní i letní turistika je tu připraveno desítky tisíc kilometrů upravených sjezdovek a běžeckých tratí s kabinovými i sedačkovými lanovkami a různé naučné stezky. Ne nadarmo se zde třeba v Kitzbühelu pořádá jeden z nejslavnějších sjezdařských závodů. Z této malé středoevropské země pocházejí také ti nejslavnější světoví lyžaři. Rakousko je skutečnou mekkou lyžařů. Dnes jsou rakouské Alpy mezinárodním pojmem - více než 70% návštěvníků rakouských Alp tvoří zahraniční turisté. Rakouské Alpy nabízejí celou škálu sportovních možností. Tisíce kilometrů perfektního manšestru pro milovníky carvngových oblouků, skutečně obtížné sjezdovky i terény pro freeride lyžování. Ačkoliv nemají rakouské Alpy rekordní nadmořskou výšku ani délku sjezdovek, tak sněhová děla udržují příznivé sněhové podmínky v průběhu celé zimy. Rakousko se z tohoto hlediska řadí mezi alpské země s nejlepším vybavením. Rakousko je také světově proslulé vysokým standardem lyžařských škol a služeb lyžařských instruktorů a horských vůdců. Je zde bezpočet horských chat. V Rakousku se lyžování začíná vařením vínem či Jäger-tee, odpoledne se pokračuje Tiroler Rosti zda Spätzle a končí Snaps s kouskem ovoce na posílení před posledním výjezdem. Pro letní lyžování jsou tu ledovce Kitzsteinhorn (Kaprun), Hintertux (Zillertal), Stubai, Rettenbach a Tiefenbach v Ötztalu, Pitztal, Kaunertal, Dachstein a MölltalV létě zde zase kvete dovolená jiná, turistika a vysokohorská turistika. Obdivovat můžete krásnou přírodu, nádherná jezera a další ..... cyklistika, horská cyklistika, surfování, plachtění nebo potápění. Milovníky kultury a historie jistě na dovolené v Rakousku okouzlí překrásná historická města. Rozhodně byste si neměli nechat ujít třeba Innsbruck, Salzburg, Linz nebo Graz. Samostatnou kapitolou je hlavní město Vídeň. Navštívit byste při dovolené bezpochyby měli zámek Schönbrunn nebo slavný zábavný park Prater. Lidé v Rakousku jsou nám mentalitou velice podobní a proto se zde během své dovolené budete cítit jako doma. Trochu nás sice nenávidí, ale to je jedno .......

Pokračovat na článek


Itálie

Itálie hraničí na severu s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Slovinskem (232 km). Rakouskem (430 km) . Uvnitř Itálie se nachází dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Z východu pak Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Iónské moře a na západu Tyrhénské moře. K Itálii dále patří také dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Dovolená Itálie je jednou z turisticky nejnavštěvovanějších destinací všech států světa. Lákající pro návštěvu Itálie jsou antické a středověké renesanční památky (Řím, Florencie, Benátky, Pisa, Miláno), pláže (pobřeží, Bibione, Rimini; Gardské jezero, poloostrov Ischia), hory (Alpy, Cortina d’Ampezzo) také i krásný venkov (Umbrie, Toskánsko). Lákadly jsou i zdejší lázně a různé filmové a hudební festivaly (Benátky, Sanremo). V Itálii naleznete nejvíce kulturních památek zapsaných na seznamu UNESCO a to 41 památek. Pobřeží Itálie bezpochyby krásné italské pobřeží a velké množství ostrovů láká ročně mnoho turistů. Rušná letoviska na severu Itálie potěší každého příznivce zábavy a bujarého nočního života. Těm co dávají přednost klidně strávené dovolené se doporučuje zavítat do menších letovisek na jihu Itálie. Na italských ostrovech je také možnost šnorchlování a potápění. Možné výlety za zdejší bohatou kulturní historií. Antika, renesance i baroko zanechaly po celé zemi velké množství památek. Žádným výletem jistě nebudete zklamáni.  Italská města: Alberobello,Assisi, Benátky, Florencie, Lucca, Matera, Miláno, Paestum, Perúgia, Pienza, Pisa, Pompeje, Prato, Řím, San Gimmignano, Siena, Sirmione, Verona.. Nejnavštěvovanější města Itálie: Řím, Benátky   Řím Řím je hlavní město Itálie, město s velmi pradávnou a vzrušující historií, nazývané věčným městem. Historie Říma se datuje už od doby před 2 700 lety a od té doby se stával stále mocnějším městem. Není snad jediné město světa, které by tehdy disponovalo takovým vlivem, jako právě mocný Řím. Řím nalezneme v regionu Campagna di Roma, asi tak 30 kilometrů od Tyrhénského moře. Celým městem protéká řeka Tibera. Řím - místa k navštívení: Pantheon, Colosseo neboli slavné Koloseum, Forum Romanum, Bazilika Svatého Petra, Fontana di Trevi, Andělský hrad, Španělské schody, Piazza San Pietro – Vatikán. Benátky ( Venezia ) Benátky jsou protknuté velkým množstvím kanálů, ve kterých můžete plout pomocí gondolí. Díky tomuto rozkošnému dopravnímu prostředku dostali Benátky svůj romantický nádech. Benátky jsou ideálním místem jak pro strávení krásných milostných chvil, tak i pro turisty vyhledávající umění.  Benátky – místa k navštívení: Bazilika sv. Marka, Náměstí sv. Marka, Canal Grande, most Ponte di Rialto, Dóžecí palác, Hodinová věž.

Pokračovat na článek


Mallorka

Mallorca je součástí Španělska, je nejznámější z Baleárských ostrovů. Mallorcu nalezneme ve Středozemní moři poměrně kousek od břehů Španělska a Francouzské riviéry. Ostrov měří od západu na východ cca 100 km a od severu k jihu kolem 70 km. Po dlouhou dobu se Mallorca řadí k nejluxusnějším míst, kde lze v Evropě strávit dovolenou. Dovolená Mallorka – objevíte zde majestátné hory, voňavé borovicové lesy, sady olivovníků a mandloní nebo písčité pláže s palmovými háji. Každoročně navštíví Mallorku 12 mil. turistů. Hlavní město Palma de Mallorca s gotickou katedrálou La Seo je pak ideální pro milovníky historických památek. Průměrně zde svítí slunce 300 dní v roce. Letoviska Palma de Mallorka, El Arenal, Playa de Palma, Cala dór, Calas de Mallorca, Santa Ponsa, Paguera, Cala Millor a další.K nejnavštěvovanějším oblastem patří Palma de Mallorka: Hl.město Palma de Mallorka se nachází prostřed největšího zálivu ostrova Bahía de Palma. Od historického centra až po přístav se rozkládá velký jachetní přístav, který je lemován palmovou promenádou Paseo Marítimo. Centrum města nabízí veškeré nákupní a zábavní možnosti. V architektonicky zajímavém centru města se nachází velké množství historických památek (např. katedrála La Seo, zámek Bellver, Arabské lázně atd.   PočasíIdeální dobou pro poznávací pobyty je jaro či podzim. Průměrné denní teploty zde dosahují v dubnu 19 stupňů, v květnu 22. Ideální dobou pro dovolenou na Mallorce je pak červen- 26, v červenci 29, v srpnu 30 a v září 27 stupňů. V hlavní letní sezóně však Mallorku navštěvuje velké množství turistů.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Tipy a triky

Jizerské vyhlídky - Jizerské hory

V zimě jsou hory obvykle v obležení lyžařů. A když roztaje sníh, vystřídají je na několik měsíců pěší turisté škrábající se vzhůru po příkrých stezkách. Kdoví, proč tomu tak je. Možná kvůli přírodě, která je na horách přece jen méně dotčena činnosti lidí. Lépe se tam dýchá a člověk se na všechno dívá tak nějak z nadhledu. Po těžké túře, která skvěle vyčistí mozek, tak pohlíží i na svůj život. Jizerské hory přímo oplývají místy s hezkým výhledem. Na poměrně malé ploše najdete třicet udržovaných vyhlídek a k tomu nespočet dalších mimo turistické trasy. Nejzajímavější je v tomto směru severní část hor, jejíž okraj se zdvíhá nad údolím říčky Smědé. Stačí si tu jako východisko vybrat kteroukoliv vesnici nebo městečko a stoupající turistická značka vás po určité době určitě dovede k nějakému místu s pěkným výhledem. Horská turistika začala být velkou módou na přelomu 19. a 20. století. V té době měla jinou podobu než dnes; mnohdy se jí věnovali známé osobnosti politiky a kultury, které finančně podporovaly vznik či udržování stezek a vyhlídek. Na starých fotografiích a pohlednicích můžete vidět, že se do hor vydávaly i dámy v dlouhých sukních a páni v oblecích a výlety do přírody patřily k oblíbeným společenským akcím. Slovo „turistika“ dnes není považováno za příliš libozvučné a jen málokterý individuální cestovatel by se dnes dobrovolně označil za turistu. Může za to masové rozšíření cestování v 2. polovině 20. století a vznik cestovních kanceláří, díky nimž se výlety do přírody nebo exotických zemí staly snadnou záležitostí. Ještě před sto lety však v přírodě a zejména v horách pobývali jen lidé, kteří zde žili a pracovali, a organizování výletů z měst bylo v podstatě avantgardní záležitostí. Když roku 1888 vznikl Klub českých turistů, stal se jeho prvním předsedou známý cestovatel Vojta Náprstek a členství v něm bylo věcí prestiže. Klub organizoval přednášky, vydával mapy, značil cesty, stavěl rozhledny a budoval noclehárny a chaty. Podobně tomu bylo i v Jizerských horách, kde milovníci přírody zpřístupnili řadu zabezpečených vyhlídek. Jejich zábradlí však od té doby nahlodal zub času, a proto museli členové horské služby a Jizerskoještědského horského spolku nedávno vynaložit značné úsilí na jejich opravu. Přitom zjistili, jak těžké bylo kdysi bez nynější moderní techniky dopravit do výšin potřebný materiál nebo vyhloubit do zdejší tvrdé žuly díry pro základové sloupky. Severní okraj Jizerských hor, chráněný od roku 1999 jako přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, tvoří strmě spadající svah s převážně kamenitými vrcholky. Ty jsou jako stvořené pro budování vyhlídek. Některé z nich nabízejí panoramata, kterým mohou jen těžko konkurovat i výhledy z blízkých rozhleden. Jednou z nich je například Paličník (944 m), jehož vrcholová skála se skládá ze dvou balvanů spojených můstkem. Zábradlí vyhlídky zhotovil roku 1902 Krkonošský horský spolek a opravy se dočkalo přesně po sto letech. Můžete odtud přehlédnout celé Frýdlantsko, severní svahy Jizerských hor, horu Smrk, hřeben západních Krkonoš a Bukovec, nezaměnitelnou dominantu východního okraje pohoří. Paličník odděluje údolí Hájeného potoka od blízkého vrchu Tišina (873 m), z něhož je už o něco méně atraktivní výhled do údolí říčky Smědé a na městečko Lázně Libverda. Jižně od Paličníku a Tišiny se ve střední části pohoří zdvíhá Jizera (1 122 m), druhá nejvyšší hora Jizerských hor, jejíž vrchol tvoří skupina několika skal. Nejjižnější z nich byla také zpřístupněna a poskytuje jeden z nejkrásnějších kruhových výhledů. Východním směrem spatříte i skalnatý vrchol Pytláckých kamenů (975 m) s nezabezpečeným výhledovým místem. Pokud se tam osmělíte, uvidíte Malou i Velkou Jizerskou louku. Název vrchu vznikl podle zdejšího pytláka Heinricha, který se v těchto místech často skrýval a roku 1813 byl nedaleko odtud zastřelen. Na úpatí Jizery se můžete od kiosku vydat za dalšími vyhlídkami po Štolpišské silnici, která míří severozápadním směrem do Jizerskohorských bučin a poskytuje výbornou příležitost k poznávání těchto hor na kole. Zanedlouho odbočíte vpravo po zelené turistické značce. Povede vás tzv. Kozí stezkou do oblasti Frýdlantského cimbuří. Najdete tu hned několik zajímavých vyhlídek. Nejprve můžete odbočit vpravo po žluté značce a vyšplhat na vrchol Poledních kamenů (1 006 m). Jejich součástí je i Půlený kámen s největšími skalními hrnci Jizerských hor. Z nezajištěného výhledového místa uvidíte část Frýdlantska a střední část pohoří. Ze žluté značky lze pokračovat i na vrchol Frýdlantského cimbuří (900 m), který byl v sedmdesátých letech minulého století zpřístupněn vybudováním železného žebříku. Spatříte odtud níže ležící skalní útvar Skalní zub s údolím říčky Smědé v pozadí. Stejná značka vás dovede i na vrchol skály Hajní kostel s podobným výhledem. Místo je spojené s legendou o zakopaném pokladu a původní německé jméno Hainskirche snad pochází od pohanské svatyně. Po návratu na Štolpišskou silnici můžete pokračovat k další odbočce, tentokrát po červené značce. Cesta klesá údolím Velkého Štolpichu s krásnými vodopády. Za největším z nich, vysokým asi 30 m, najdete odbočku na Ořešník (800 m). Po schodech, vytesaných do skály roku 1898, vystoupíte na vrchol s dřevěným křížem, odkud jako na dlani uvidíte Hejnice a jejich okolí. Pokud se rozhodnete pokračovat v objevování vyhlídek v západní části hor, musíte se znovu vrátit na Štolpišskou silnici a po ní se vydat na samotný okraj náhorní jizerskohorské plošiny k vyhlídce Krásná Maří (asi 900 m n. m.), zajištěné nově zrekonstruovaným zábradlím. Své jméno nedostala podle krásné panny, ale podle rudného dolu, jenž se nacházel v údolí. Naskytne se vám tu pohled na celé Frýdlantsko. Na Štolpišskou silnici navazuje Oldřichovská silnice a po ní můžete pokračovat až k místu, kde z asfaltky odbočuje zelená značka. Ta vás přes řadu vrcholků dovede do Oldřichovského sedla a k vrchu Špičák (724 m). Její vrchol je již zčásti zarostlý a poskytuje jen omezený rozhled do oblasti Frýdlantska. Zajímavá výhledová místa najdete i v jižní části Jizerských hor. Pokud jste si jako svůj výchozí bod zvolili Liberec, stačí vám vydat se od zoologické zahrady po žluté značce ke skále Jezdec (500 m n. m.). Podle archeologických nálezů tu zřejmě ve středověku stával hrádek, z něhož se dodnes zachovaly záseky pro trámy a letopočet 1617. Podle pověstí tu měl své sídlo Černý Jíra, který přepadával a mordoval pocestné a kupce. Místo bylo v 19. století zpřístupněno a opatřeno kovovým zábradlím, dnes však poskytuje jen částečný výhled do údolí Černé Nisy. Na zajímavou vycházku se můžete vydat i přímo od nádraží ve Smržovce. Své jméno Finkenstein získala zdejší vyhlídka (678 m n. m.) podle zdejšího průmyslníka Finkeho a kromě vyhlídky na město a Černostudniční hřeben tu stojí za povšimnutí velké skalní hrnce. Jako by jižní část hor neposkytovala dost přirozených výhledů, vzniklo tu na počátku 20. století několik rozhleden. Pěkné pohledy do krajiny nabízí Bramberk (787 m n. m.), Slovanka (820 m n. m.), Královka (859 m n. m.) i Terezínka (550 m n. m.), ovšem nejznámější z nich je asi rozhledna Černá studnice (870 m n. m.), tyčící se v blízkosti vrcholového skaliska Černostudničního hřbetu. Z 26 m vysoké věže, jejíž kamenné stěny dosahují síly až 150 cm, je nádherný kruhový výhled. Málokterý z jejích návštěvníků ví, že nedaleká vrcholová skála byla rovněž upravena jako výhledové místo, a to dokonce dávno před vznikem rozhledny. Dodnes tu najdete ochranné zábradlí a můžete si tak vyzkoušet, co nadšení turisté viděli z Černostudničního hřbetu před více než sto lety. Jizerské hory Pohoří získalo svůj název podle řeky Jizery, která pramení pod horou Smrk a teče podél státní hranice s Polskem. Nejvyšší horou je Wysoka Kopa (1 126 m), ležící na polské straně; u nás patří prvenství o dva metry nižšímu Smrku. Územím Jizerských hor a sousedních Krkonoš prochází rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Jizerské hory jsou jako první pohoří na našem území vystaveny vlhkému severozápadnímu proudění, a proto je zdejší podnebí poměrně drsné. 29. 7. 1897 zde byl vytvořen celoevropský rekord v denním úhrnu srážek, když za 24 hodin spadlo 345 mm vody. Vysoký je i celoroční průměr letních a zimních srážek. Podnebí ovlivňuje i charakter krajiny, která je známá svými rozlehlými rašeliništi. Severní a západní svahy pohoří jsou strmé a porostlé mohutnými bučinami. Najdete tu vysoké žulové skály nejrůznějších tvarů, skalní bludiště, vyhlídky a hluboké rokle, kterými protékají potoky s křišťálově čistou vodou a četnými vodopády. V osmdesátých letech 20. století došlo k rozsáhlému poškození smrkových porostů na náhorní plošině působením imisí z českých, polských a německých energetických zdrojů. Spad znečišťujících látek, převážně oxidů síry a dusíku, způsobil narušení ekosystému lesa, takže muselo dojít k odtěžení velkého množství poškozených porostů. V roce1968 byla na území Jizerských hor vyhlášena chráněná krajinná oblast o rozloze 368 km2. V jejím rámci bylo ustanoveno několik desítek maloplošných chráněných území, jejichž celková plocha dosahuje téměř 20 km2. Vstup na tato místa je možný pouze po turisticky značených cestách; některými vedou naučné stezky s informačními panely poskytujícími podrobné informace o chráněném území. Roku 1999 byla vyhlášena národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, jejíž plocha přesahuje 30 km2.

Pokračovat na článek


Outdoor - život v přírodě

Outdoor - život v příroděVšeobecné informacePřístřešekNejlepší místo je ve svahu.Na vrcholu kopce nebo hory je větrno a tudíž chladno.V nejnižším místě údolí nebo v proláklině bude pravděpodobně vlhko a v noci i chladno.Pod osamoceným stromem je nebezpečí uhození blesku, nebo pád suchých větví.Vázací materiálKopřiva; suchá vlákna ze stonků; roztlučte stonky, vlákna uhlaďte rukou. Je z nich dobrá příze, provazy, oka, sítě, lana, tětivy, tkaniny.Klejicha vatočník; hedvábná vlákna v suchých stoncích.Kendyr (nejlepší na západě) hedvábná vlákna v suchých stoncích.Hloh, vrba, jilm, kořen jedle, růže; z vnitřní bílé kůry lze dělat dobré provaznické výrobky. Nejpevnější jsou když jsou mokré.Provázek můžete zhotovit rozcupováním a splétáním rostlinných vláken z vnitřní kůry některých stromů. Můžete použít lípu, jilm, bílý ořech, bílý dub, moruši, kaštan a červený a bílý cedr. Jakmile uděláte provaz, otestujte ho abyste si byli jistí, že je pro vaše účely dostatečně silný. Provaz získá na pevnosti spletením několika pramenů dohromady.Před výrobou provazů můžete udělat několik jednoduchých testů, které určí vhodnost materiálu. Nejdříve materiál natáhněte do délky, abyste zjistili jeho pevnost. Potom ho zkrucujte mezi prsty a splétejte vzájemně vlákna. Jestliže materiál odolá tomuto zacházení a neodlamuje se, uvázejte na vláknech uzel a lehce ho utáhněte. Jestli se materiál v uzlu nepoškodí, je použitelný k výrobě provazů.IzolaceNěkteré rostliny jsou zdrojem materiálu na izolaci před chladem. Bojínek je bažiná rostlina, nacházející se podél jezer, rybníků a stojatých vod řek. Jemná vlákna na vrcholech stonků vytvářejí suché chmýří se vzduchovými mezerami, které poslouží jako dobrá izolace, když je umístíte mezi dvě vrstvy materiálu. Klejicha vatočník má pylovitá semena působící jako dobrá izolace.Proti hmyzuOdpuzující prostředek proti hmyzu vyrobíte použitím vymačkané šťávy z divokého česneku nebo cibule na kůži, umístěním sassafrasového listí ve vašem úkrytu, nebo nakouřením či pomazáním se semeny bojínku s chlupatými vlákny.MiskyNa výrobu misek a hrnců použijte dřevo, kůru, nebo jiný podobný materiál. Na zhotovení dřevěných misek použijte vyhloubený kus dřeva, do kterého se vejde vaše jídlo a dostatek vody na vaření. Zavěste dřevěnou nádobu nad ohněm a vložte do vody (jídla) horké kameny. Vyjměte kameny, jakmile se ochladí a vložte nové rozpálení kameny. Postupujte tak dlouho, dokud se jídlo neuvaří. VAROVÁNÍ - Nepoužívejte kameny se vzduchovými dutinami, jako je vápenec a pískovec. Mohou při ohřívání v ohni explodovat.Tuto metodu můžete také použít s nádobami zhotovenými z kůry nebo listů. Takovéto nádoby ale budou nad vodoryskou hořet, pokud je nebudete udržovat mokré, nebo nebudete mít nízký oheň.Lžíce vidličky a nožeVidličky, nože a lžíce vyřezejte z dřeva bez obsahu pryskyřic, aby neměly pryskyřičnou pachuť, nebo nezkazily jídlo. Stromy bez pryskyřice jsou duby, břízy a jiné stromy s tvrdým dřevem. Poznámka: Nepoužívejte stromy které vylučují mízu nebo pryskyřici na kůře, nebo při řezání.Osobní soupravanůž, sekera, pila, dřevěné zápalky, troud, lékárnička, kapesní nůž, pončo, lopatka, nádoba na vodu, nádoba na vaření, spací pytel, zavírací špendlík (5 ks), náhradní oblečení, lékárničkaNůž - laponsý ručně vyráběný Leuku (čepel 18,5 cm), vhodný i pro sekání dřeva ( test ) (výrobce - Roselli, Iisakki, Marttini).Kapesní nůž - Victorinox Swiss ChampPopis: délka čepele 91 mm, 31 funkcí. Výbava: čepel velká, čepel malá, vývrtka, otvírák na konzervy, šroubovák, otvírák na láhve, šroubovák úzký, odstraňovač izolace, šídlo a děrovač, kroužek, pinzeta, párátko, nůžky, víceúčelový hák ( táhlo ), pilka na dřevo, odstraňovač šupin, uvolňovač háčku, měrka, pilník na nehty, pilník na kov, čistič nehtů, pilka na kov, šroubovák, dláto, kombinačky, řezač drátu, křížový šroubovák, lupa, pero, špendlík, mini šroubovákDýcháníPomalé a hluboké dýchání harmonizuje organizmus a prodlužuje život.Zvýšení tělesné teplotySedíte a zhluboka se nadechnete. Tak, abyste cítili, že plíce jsou úplně plné, zvedá se nám hrudník a břicho se tlačí ven. Zadržte v tomto stavu co nejdéle dech. Když už to nejde vydržet, vydechněte a znovu se nadechněte. Toto cvičení opakujte asi desetkrát. Každým zastavením dechu cítíte, jak je vám tepleji, tváře červenají, ruce i nohy jsou teplé a prokrvené. Po deseti zadrženích dechu jste celí rozehřátí, a tu najednou ucítíte zvláštní věc - ve vašem břiše vyskočila jiskřička, rozhořel se malý ohníček. Přestaňte zadržovat dech, zavřete oči a soustřeďte se na to, co se děje. Ohníček hoří a hoří. Zevnitř vás rozehřívá jako malá kamínka. Jste celí najednou strašně těžcí, ruce vám bezvládně leží v klíně a vidíme přes zavřené oči, jak plameny ohníčku hoří a rozehřívají celé vaše tělo, sami se měníte v jeden velký plamen, je vám horko, ruce i čelo máte od ohně úplně rozpálené. Tímto cvičením se můžete zahřát, jste-li v chladu a unaveni, zrychlit tep a zvýšit tělesnou teplotu až o 1 stupeň.Zvýšení tělesné teploty pomocí mudryPropleťte prsty, ale jeden palec nechejte natažený tak, aby ho obejmul palec a ukazováček druhé ruky. Tato mudra zvyšuje horko v těle, proto je dobré ji cvičit v zimě. Při delším cvičení této mudry se můžete začít potit. Ohřívá tělo a ničí kašel i chronické nachlazení. více zde ...Zvýšení tělesné teploty pomocí pranáyámyLevá nosní dírka je přiřazena měsíci a pravá slunci. Pokud ucpeme levou nosní dírku a dýcháme jen pravou, tělo se začne oteplovat, opačným způsobem se dá ochlazovat.SpánekŘíká se, že hodiny spánku před půlnocí se počítají dvojnásobně. Je to absolutně přesné. Ne protože by tyto hodiny měly nějaké magické vlastnosti, ale protože ti kdo chodí spát pozdě je přidávají k normální únavě, což podle doktorů vede k vyčerpání. Je dobré vstát ráno před 6 hodinou.KompasDo nádoby s vodou vložíme kousek lehkého předmětu (např. papír) který se udrží na hladině a na něj položíme zmagnetizovanou jehlu. Jehlu zmagnetizujeme tak, že ji šedesátkrát stejným směrem přetáhneme magnetem. Ostrý konec jehly ukazuje sever.Mýdlo - mýdlo je možno nahradit jílemVikinské mýdlo: oloupejte a rozmačkejte několik kaštanů, přidejte trochu vody, vymačkejte přebytečnou vodu, zformujte z hmoty mýdlo, nechte ho uschnout.Čištění zubůPravidelně čistěte svá ústa a zuby kartáčkem na zuby, nejméně jednou denně. Pokud nemáte kartáček na zuby, zhotovte si žvýkací dřívko. Najděte větvičku asi 20 cm dlouhou a 1 centimetr silnou. Rozžvýkejte jeden konec dřívka, aby se oddělila vlákna. Nyní s ním můžete čistit zuby. Další cestou je ovinout čistý proužek látky kolem vašich prstů a třít s ní zuby až do setření všech částic jídla. Zuby můžete také čistit malým množstvím písku, kuchyňské sody, soli, nebo mýdla. Pak vypláchněte ústa vodou, mořskou vodou, nebo čajem z vrbové kůry. Také pomůže vaší ústní hygieně čištění zubů hedvábným provázkem, nebo vláknem.Příprava potravy v příroděZáře raního slunce vyživuje celý organismus, je to jako potrava.Je možno se stát breatheriánem a žít převážne z vody, slunce a vzduchu, trvá to však dlouhou dobu, než se přeprogramuje organismus. Ze začátku je potřeba pít větší množství vody (3-4 litry denně). Doporučeno praktikovat pod odborným dohledem.NEJEDLÉ ROSTLINYNejste luskoviny, absorbují minerály z půdy a způsobují zažívací potíže. Všechny bílé a žluté bobule jsou jedovaté. Polovina červených bobulí je jedovatých. Tmavě modré a černé bobule jsou ve většině případů jedlé. Mléčná šťáva je známkou toho, že rostlina je jedovatá. Nejezte rostliny, které dráždí pokožku. Druhy s jednotlivými plody na stopce se považují za jedlé. Rostliny rostoucí v mokru, nebo ve vlhké půdě bývají chutné.Abyste se vyhnuli eventuálním jedovatým rostlinám, nedotýkejte se jakýchkoliv planých, nebo neznámých rostlin které mají:Mléčnou, nebo světlou mízu.Fazole, cibule, nebo semena uvnitř lusků (tobolek).Hořkou nebo mýdlovou chuť.Bodliny, jemné chlupy, nebo trny.Listy jako kopr, mrkev, pastinák, nebo petržel."Mandlovou" vůni dřevnatých částí a listů.Obilné klasy s růžovými, červenavými, nebo černými výrůstky.Rostliny s listy ve tvaru trojlístků.Při jedení trávy může spálit víc energie než dodá a může způsobit žaludeční nevolnost.Mnoho hodnotných, planě rostoucích rostlin obsahuje vysoké koncentrace šťavelanů, známých jako kyselina šťavelová. Štavelany vytvářejí ve vašich ústech a hrdle ostrý, pálivý pocit a poškozují ledviny. Pečení, pražení, nebo sušení tyto šťavelové krystaly obvykle zničí. Hlíza mečíku (cibulka) je známá jako "indiánský tuřín", ale můžete je jíst pouze po odstranění šťavelových krystalů pomalým pečením, nebo sušením.Nejezte houby! Účinky řady nebezpečných hub působících na centrální nervový systém se mohou objevit i po několika dnech a to je již pozdě na odvrácení účinků jedu.JEDLÉ ROSTLINYJídlo z vnitřní kůry stromůLze připravit z kůry břízy, osiky, topolu, většiny borovic, kluzkého jilmu, topolu amerického, vrby a javoru červeného, je dobrá syrová, vařená, a poslouží na přípravu čaje. Skladujte do zásoby nasušené proužky kůry.MízaVelmi výživná je třešeň, javor, osika, bříza, ořech bílý (hikora) pouze s jejich mízou můžete přežít po dobu mnoha týdnů. Pijte jí syrovou: Nařízněte díru do vnitřní kůry a za 24 hodin získáte až 8 litrů mízy. Mízu můžete pít slámkou i ve spaní. Zářez po použití zakolíkujte dřívkem.BoroviceHledejte semena a kořeny které jsou bohaté na tuk a proteiny a mějte je první na seznamu rostlin pro přežití.Všechna semena v šiškách jsou bohatá na tuk a proteinyČerstvé jehličí jehličnatých stromů svařte na čaj, má vysoký obsah vitamínu C.Žaludy, ořechy, pekanové ořechy, kaštanyZe všech jsou dobrá syrová a pečená jídla. Pokud jsou hořké, vyluhujte (rozemelte je a namočte) kyselinu tříselnou (tanin). Vyvarujte se semen koňského kaštanu.Koření - Řebříček (listy), Šalvěj (listy), Mateřídouška (listy a květy), Jalovec (bobule), Popenec (celá rostlina), Kmín (plody), Šťovík (listy)Smažené jídla - Bez černý (květy)Saláty - Pampeliška (listy), Polníček, Ptačinec (pouze listy), Sedmikráska (listy), Šťovík (listy), Řeřišnice (listy), Čekanka (listy)Zelenina - Podběl (listy), Chmel (mladé výhonky), Orobinec (květy), Merlík (listy, mladé výhonky) Kopřiva žahavka (listy), Šťovík (listy), Pupava (lůžko květu)Pomazánky - Plod malin, jahod, borůvek, brusnic, klikvy, dřínu, bezu černého, jeřabin, ptáčniceSladkosti - Puškvorec (kořen), Jitrocel (listy)Čaje - Třezalka (listy a nať), maliny, jahody, borůvky (mladé listí), máta (listy) mateřídouška (celá rostlina), lípový květ, bez černý (květy), heřmánek, řebříček, zeměžluč, lišejník islandský, šípky (plody).Trvanlivost potravin pšenice - neomezeně při teplotách pod 15 °C; mléko v prášku - 2 roky; med - neomezeně; sůl - neomezeně pokud je naprosto suchá; oves - neomezeně; stolní olej- 2 roky maximálně v chladnu a temnuPříprava rostlinné stravyAčkoliv některé rostliny, nebo části rostlin jsou jedlé syrové, jiné musíte vařit aby byly jedlé, nebo chutné. Jedlé rostliny, nebo jídlo z nich vás bude zásobovat nezbytnými živinami, zatímco chutné plody vás budou přímo vybízet k snězení. Mnoho z planě rostoucích rostlin jsou jedlé, ale špatně stravitelné. Skvělým nápadem je učit se rozpoznat, připravovat a jíst přírodní plodiny.Metody užívané ke zlepšení chuti rostlinného jídla zahrnují namáčení, vaření, pečení, smažení, nebo vyluhování rostlin. Loužení se provádí rozdrcením potraviny (například žaludů), umístěním drti do cedníku a několikerým přelitím vařící vodou, nebo ponořením drti do tekoucí vody.Listy, stébla a pupeny vařte tak dlouho, dokud nezměknou. Je-li to potřebné, vyměňujte vodu a tím se odstraní všechna hořkost.Vařte, pečte, nebo pražte hlízy a kořeny. Sušení pomáhá odstranit leptavé šťovany z některých kořenů rostlinného druhu áronovitých.Bude-li to nezbytné, vylouhujte žaludy ve vodě ve vodě abyste odstranili hořké látky. Některé ořechy, jako například kaštany jsou dobré syrové, ale lépe chutnají pečené.Můžete jíst mnoho syrových zrn a semen, do té doby než dozrají. Když ztvrdnou, nebo jsou suchá, můžete je vařit, namlít je do jídla, nebo z nich udělat mouku.Šťáva z řady stromů, jako jsou např. javory, břízy, vlašské ořechy a smokvoně, obsahuje cukr. Tyto šťávy můžete svařovat na sirup ke slazení. Na jeden litr javorového sirupu potřebujete asi 35 litrů javorové šťávy.Jedlé rostliny mírného pásmaAmaranth (Amaranthus retrof/exus a jiné druhy)Maranta třtinová (druhy Sagittaria)Chřest (Asparagus officinalis)!Beechnut! (druhy Fagus)Ostružina (druhy Rubus)Borůvka (druhy Vaccinium)Lopuch (Arctium lappa)Bojínek (druhy Typha)Kaštan (druhy Castanea)Čekanka (Cichoriurn intybus)Šáchor (Cyperus esculentus)Smetánka lékařská (Taraxacum officinale)Bohyška (Hemerocallis fulva)Kopřiva (druhy Utica)Dub (druhy Quercus)Tomel (Diospyros virginiana)Jitrocel (druhy Plantago)!Pokeweed! (Phytolacca americana)Kaktus Opuncie (druhy Opuntia)Šrucha zelná (Portulaca oleracea)Sassafras (Sassafras albidum)!Sheep sorrel! (Rumex acetosella)Jahoda (druhy Fragaria)Bodlák obecný (pcháč) (druhy Cirsium)Stulík a lotos (Nuphar, Nelumbo a ostatní druhy)Planá cibule a česnek (druhy Allium)Šípková růže (druhy Rosa)Šťavel (Šťovík) (druhy Oxalis)

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Země

Vikcenz Priessnitz - Jeseník

Kdo by neznal slavné Priessnitzovy obklady a sám je někdy nevyzkoušel – studený vlhký zábal překrytý suchou látkou mírní bolest a snižuje teplotu. Tento vynález se běžně používá, ale kolik toho víme o jeho vynálezci? Dnes téměř zapomenutý „génius studené vody“ vymyslel kromě zábalů i další léčebné metody, které byly popsány ve stovkách knih, a podle jeho vzoru vznikaly po celé Evropě desítky vodoléčebných lázní. Jako prvnímu se mu totiž podařilo znovuobjevit blahodárné účinky přírody a úpravami životosprávy přimět své pacienty ke zdravějšímu způsobu života. Za bližším poznáním metod tohoto svérázného léčitele se můžete vydat do Jeseníku a navštívit lázně i jeho rodný dům s expozicí. Krajina jesenického podhůří lákala kdysi nové osadníky nejen svou malebností, ale i výhodnou polohou na pomezí Moravy a Slezska. V 2. polovině 13. století zde vznikla při soutoku horských říček malá ves Frývaldov, dnešní Jeseník. V krajině pokryté nepropustným porostem využili osadníci k vybudování svých příbytků rozlehlá štěrkoviště při soutoku a z německého frei vom Walde („odlesněné místo“) vznikl počeštěním název Frývaldov. Hlavním zdrojem obživy jeho obyvatel byla v té době těžba rud, které se zpracovávaly ve zdejších stoupách a hamrech poháněných vodou. Frývaldovské železné výrobky se po celé Evropě považovaly za velmi kvalitní a prodávaly se až do Anglie. V 16. století však byly přírodní zdroje vyčerpány a obyvatelé města si museli začít vydělávat méně výnosným plátenictvím. Frývaldov získal řemeslnický ráz a nové slávy se dočkal až v 1. polovině 19. století právě díky Vincenzi Priessnitzovi, který v blízkém Gräfenbergu vybudoval své lázně. Vincenz Priessnitz se narodil roku 1799 jako šesté dítě v rodině chudého chalupníka a již od 12 let se musel starat o hospodářství, neboť jeho otec oslepl. Vincenzovi zbývalo jen málo času na školu; celé dny trávil v přírodě při pastvě dobytka a při tom se naučil mnoho o přírodních jevech. Jednou údajně pozoroval srnce, jak si vyléčil poraněnou nohu koupelemi v lesní studánce, a to byl podle pověsti počátek Priessnitzových metod, jejichž účinnost si mohl brzy vyzkoušet i na sobě. V 16 letech ho totiž vážně poranil koňský povoz, a přestože přivolaný ranhojič prohlásil zranění za nevyléčitelné, Priessnitz se dokázal sám vykurýrovat. Brzy za ním začali přicházet nemocní z okolí a gräfenberský léčitel se pokoušel uzdravovat nejrůznější nemoci a úrazy. Základem jeho léčebných metod, dnes již považovaných za prověřené a bezesporu účinné, byla i nadále představa o hojivých účincích studené vody. Roku 1822 Priessnitz nechal na místě svého dřevěného domu vystavět kamennou budovu s prostorami určenými pro léčení, a tak vznikl první vodoléčebný ústav na světě. Co na tom, že koupel pacientů se tehdy odehrávala v neckách a vodu dodával obyčejný domácí pramen! Priessnitzovy metody se proslavily svou účinností a jednoduchostí. Kromě studených obkladů, mokrých zábalů, lázní, sprch a omývání postižených míst k nim patřila i potní kúra, po níž se pacient ponořil do kádě se studenou vodou. Významnou roli hrála i pracovní terapie, například v podobě odklízení sněhu či řezání dřeva, procházky na čerstvém vzduchu, ale i pravidelná životospráva a dostatek spánku. Pobyt ve zdejších lázních se stal módní záležitostí a do Gräfenbergu začali jezdit šlechtici a slavné osobnosti z celé Evropy. Někteří návštěvníci byli překvapeni skutečnou podobou ozdravných metod a léčbu vzdali, neboť koupele ve vodě chladné 8 až 15 °C se jim zdály poněkud drastické. I přes řadu příznivců z celé Evropy musel Vincenz Priessnitz zpočátku bojovat s řadou nepřátel a závistivců, zejména lékařů, kteří rozpoutali proti laickému a „nevědeckému“ způsobu léčení nenávistnou kampaň v podobě pomlouvačných dopisů a žalob. Roku 1829 byl Priessnitz dokonce odsouzen ke čtyřtýdennímu žaláři za podvodné léčení, ovšem rozsudek byl pro nedostatek důkazů zrušen. Nepříjemná situace se nakonec vyřešila díky zásahu württemberské vlády, která se rozhodla zřídit na svém území ústav podobného typu. Obrátila se na císařský dvůr s dotazem, zda se nejedná o nějaké šarlatánství, a Gräfenberg navštívila císařská komise složená z předních lékařů. Její členové museli po osmidenním pobytu konstatovat, že metody slezského léčitele jsou sice svérázné, ale účinné. Díky závěru komise získal Vincenz Priessnitz konečně roku 1838 oficiální povolení k provozu lázní. Zahájil výstavbu nového léčebného domu a již následujícího roku lázně navštívilo přes 1 500 pacientů, včetně 120 lékařů, kteří zde studovali vodoléčebné metody. Ještě za svého života se Vincenz Priessnitz dočkal poct ze strany svých pacientů i císařského dvora. Pacienti z Uher mu dokonce nechali na lázeňské promenádě postavit bronzový pomník lva, symbol vítězství vodoléčby, jehož autorem byl mnichovský sochař Ludwig von Schwanthaler. Rakouský císař mu udělil Zlatou občanskou záslužnou medaili I. třídy, nejvyšší vyznamenání pro civilní osobu, které před ním nikdo v rakouském Slezsku neobdržel. Jméno léčitele bylo tak známé, že mu byl z Ameriky doručen i dopis s jednoduchou adresou „Vincenz Priessnitz, Europe“. Po jeho smrti roku 1851 lázně vedl lékař Josef Schindler. Původní Priessnitzovy metody byly v té době už doplňovány poznatky moderní medicíny. V 1. polovině 20. století se zde léčily zejména různé neurózy a do lázní přijížděli bohatí klienti z Evropy a Severní Ameriky. Od roku 1989 jsou lázně akciovou společností. Vincenz Priessnitz je pochován v parku poblíž lázní, které kdysi založil. Sláva jeho jména však, bohužel, zůstala v povědomí veřejnosti jen v podobě názvu obecně známého zapařovacího obkladu, jímž si ulevujeme při angíně či bolestech v krku. Priessnitz byl skromný a zastával princip individuálního přístupu k pacientům. Říkal, že „co platí dnes, nemusí platit zítra“, a o svých zkušenostech odmítal napsat knihu, která by věhlas originálních vodoléčebných metod šířila i po jeho smrti. Více než o slávu se staral o své pacienty, kterým denně osobně určoval pokračování terapie. Dnes by své lázně, které již patří pod město Jeseník, asi nepoznal. Za více než 150 let od Priessnitzovy smrti došlo k rozšíření a modernizaci areálu, i když si ponechal své původní zaměření. Zatímco jiné lázně mají své kolonády, ty jesenické se mohou pochlubit lesní promenádou, přesně v duchu Priessnitzova rčení: „Kdybych neléčil vodou, léčil bych čerstvým vzduchem.“ Z architektonického hlediska je v areálu lázní zajímavá hlavní lázeňská budova Priessnitz, postavená roku 1910 podle projektu věhlasného architekta Leopolda Bauera. V lázeňském parku jsou umístěny tzv. pomníky národů připomínající mezinárodní proslulost lázní. Od lázní vychází řada kondičních okruhů, které končí u lázeňských pramenů. Máte-li zájem dozvědět se o geniálním léčiteli a lázních více, nezapomeňte navštívit jeho rodný dům, ve kterém byla při dvoustém výročí narození Vincenze Priessnitze otevřena stálá expozice věnovaná jeho životu a dílu. Jeseník Ve středu Masarykova náměstí stojí původně renesanční budova radnice se středovou věží, v dnešní podobě z roku 1710. V 2. polovině 19. století byl u náměstí založen klášter voršilek, který se postupně rozšiřoval a ve dvacátých letech 20. století patřil k předním výchovným a vzdělávacím institucím v zemi. Dnes se v jeho prostorách nachází škola a bývalá klášterní kaple slouží pro pořádání kulturních akcí. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven roku 1417 a po několika požárech získal v 19. století novorenesanční vzhled. V parčíku před vodní tvrzí si můžete prohlédnout sloup Nejsvětější Trojice pocházející z roku 1721. Z moderních památek stojí za zmínku vila Erwina Weisse, nacházející se v areálu parku v Horově ulici. Vznikla v letech 1901–1903 podle návrhu architektů Franze von Krausse a Josefa Tölka. Přístup Jeseník má dobré autobusové i železniční spojení s dalšími městy České republiky. Leží na silnici č. 44 vedoucí ze Šumperku k hraničnímu přechodu do Polska Mikulovice-Głuchołazy a na železniční trati č. 292 (Šumperk–Krnov). Lázně se nacházejí severozápadně od Jeseníku, z města jsou dostupné i pěšky po modré a červené turistické značce (cca 2  km). Jeseník a jeho okolí najdete na mapách KČT č. 54 Rychlebské hory a Lázně Jeseník a č. 55 Hrubý Jeseník. Zajímavá místa v okolí Žulová Neobvyklou památkou je zdejší kostel sv. Josefa, který vznikl v letech 1809–1810 přestavbou hradní zříceniny. Z hradu založeného na konci 13. století se dochovala pouze věž, jejíž zdivo dosahuje šířky až 4  m a která je dnes součástí později přistavěné budovy kostela. V jeho blízkosti stojí barokní socha Panny Marie Immaculaty a sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1717. Východně od obce se zdvíhá Boží hora (525  m), nejvyšší bod Žulovské pahorkatiny. Na jejím vrcholu stojí novogotická poutní kaple Panny Marie Bolestné, postavená v letech 1878–1882 ze žuly vytěžené přímo na kopci. Pod kaplí se nachází jeskyně se sochou Panny Marie Lurdské. Křížový vrch Z Jeseníku se můžete vydat po modré značce na Křížový vrch, na jehož vrcholu se nachází kostelík sv. Anny postavený v letech 1845–1846. Lipová-lázně Rozvoj Lipové je spojen se vznikem lázní, které roku 1829 založil Johann Schroth, proslulý svými drastickými metodami v podobě mnohahodinových zábalů a přísných diet. Kromě areálu lázní si můžete prohlédnout klasicistní budovu rychty a pomník obětem frývaldovské stávky, který je dílem sochaře Rudolfa Doležala z roku 1961. Kostel sv. Václava má ve Slezsku zcela neobvyklé zasvěcení typicky českému patronovi. Jeskyně Na Pomezí Západně od Jeseníku se nachází jeskynní systém, k jehož nejkrásnějším prostorám patří Královský a Bílý dóm. Veřejnosti přístupná trasa měří 530 m. Jedná se o největší jeskynní systém u nás vzniklý rozpouštěním mramoru. Rejvíz Nejvýše položená osada ve Slezsku, nacházející se ve výšce 790  m, je známá zejména díky stejnojmenné národní přírodní rezervaci. Její součástí je největší rašeliniště na Moravě a ve Slezsku s Velkým a Malým mechovým jezírkem. Přístupné je pouze Velké mechové jezírko, k němuž vede naučná stezka. Z Jeseníku se můžete na Rejvíz vydat po červené značce, která vede přes Zlatý Chlum a skupinu skal Chlapecké kameny. Zlatý Chlum, Čertovy kameny Z centra Jeseníku vede východním směrem červená turistická značka stoupající na vrch Zlatý Chlum, kde stojí 26  m vysoká kamenná rozhledna z roku 1899 s krásným kruhovým výhledem do okolí. V sousedství rozhledny se nachází bufet. Ze Zlatého Chlumu si můžete prodloužit výlet na Čertovy kameny, romantický skalní ostroh s vyhlídkovou plošinou, a k návratu do Jeseníku využít žlutou značku.

Pokračovat na článek