183ZOBRAZENÍ

O Indii má většina lidí představu, že je to duchovní země, kde žijí jogíni a lidé věřící v převtělování, že tu najde oázu klidu, kde si úplně odpočinou od evropského materiálního života. I já jsem sem letěl s tou představou. Žel naše téměř měsíční putování mne přesvědčilo pravém opaku....

Naše letadlo přistálo Dillí. Vstup do města byl šokem. Všude plno odpadků, špinavých lidí, kteří pravděpodobně ani neznají pravidla základní hygieny. Kanalizace v téměř 12-ti miliónovém městě skoro neexistuje. Lidé žijí v chatrných chýších ze slámy, papíru, nebo toho, co seženou. Okolí ani nepřipomíná velkoměsto, ale jakési obrovské řvoucí jedové doupě. Jezdí se naprosto chaoticky, až člověk žasne, že nejsou havárie.... Chudina veškerou potřebu koná na ulici (děti) či někde v křoví (dospělí), hygienický papír neznají. Přesvědčili jsme se i o pravdivosti neuvěřitelného upozornění, jež nám bylo dáváno před cestou, abychom se vyvarovali dotyku levé ruky domorodců. Tu ji totiž používají k hygieně konečníku po potřebě. Pravou potom jedí. Příbor nepoužívají a tak si rukou míchají omáčku s rýží, levou ruku přitom mají v klíně....

Po prožitém šoku jsme se vydali po památkách. Největší mešitou v Indii je Jama mešita postavená v 17. století šáhem Jahanem. Dodnes ji používá muslimská menšina ke svým obřadům. Vedle hinduismu (80%) a budhismu (10%) je jedním z hlavních náboženských směrů Indie (8%). Červenou pevnost nechali postavit Mugalové v letech 1638-48 na břehu řeky, aby sem mohli přestěhovat z Agry hlavní město. Humayanovu hrobku nechal postavit další z Mugalů Haji Begum pro svoji manželku E. Humaianu. Byla postavena podle známého Tajmahalu v Agře. V Díllí najdeme též jednu ze záhad naší planety - nerezavějící sloup z neznámého kovu. Do dnešních dnů se nepodařilo zjistit složení. Stojí v areálu Mínarské mešity, která se pyšní nejvyšším minaretem v Indii, měří 73 metrů a uvnitř je 238 schodů. Areál dnes polozřícené mešity pochází 1193. Pro Indy je tu posvátné místo - Raj Ghat, kde odpočívá Mahatma Gándhí. Sekta Bohaj tu postavila chrám lotosového květu. Památkou na Brity je vítězný oblouk postavený obětem 1. světové války. V okolí si můžete půjčit za bakšiš hroznýše a nechat se jím ovinout....

Nočním expresem jsme přejeli jsme do rajastánského hinduistického svatého města Puškaru, jednoho z osmi svatých míst hinduismu. Ti, podobně jako mají muslimové Mekku, musejí vykonat za svůj život osm poutí, vykonat tu rituální koupele ve svaté vodě Gangy nebo jezera v Puškaru. Tady jsme však viděli spíše obchodování s Bohem než cokoliv jiného. Falešní brahmíni tu nabízejí posvěcení turistům, ovšem během rituálu požadují stovky dolarů. Čím víc dolarů, tím budete šťastnější.....

A tak honem pryč do hlavního města Rajastánu Jaipuru. Moc jsme si však nepomohli. V tomto pekelném městě rodiče mrzačí děti a pak je vyženou na ulici, aby žebrali zejména na cizincích peníze. Indie má sice v rozpočtu mnoho peněz na výrobu atomové zbraně, ale o své nemocné se finančně postarat nedokáže. Po ulicích se doslova plazí hladoví mrzáci a žebrají o peníze. Ani návštěva Maharádžova paláce, v jehož části, kde nebydlí, je museum, Amberské mugalské pevnosti, nejstarší hvězdárny v Indii a známého Paláce Větrů nemohla smýt negativní dojmy z tohoto pekelného města. A tak utíkáme do státu Utarpradéš.

Příjemnou změnou byla návštěva nejzachovalejší indické památky v Agře Taj Mahalu, což byla opravdu oáza klidu na naší cestě. Byl postaven mugalským vládcem Shahem Jahanem pro svoji manželku Mumtaz v roce 1648. Je to jediná mešita na světě, jež nemá mihráb směrem k Mekce a tak nikdy nemohla být využita pro modlitby. Naproti stojí červená pevnost, ze které je krásný výhled na řeku a hrobku. Nedaleko Agry je archeologický areál Fatehpur Sikri. Město bylo budováno Mugaly jako hlavní město Indie. Protože se tu však ztratila voda, nikdy k tomu účelu nesloužilo. Hlavní zajímavostí je přesná kopie areálu mešity v Mekce. Protože do Mekky žádný nemuslim nesmí, je tato památka hodně navštěvovaná. A tak jsou tu cestovatelé otravování prodavači předraženého bezcenného zboží. Jejich vlezlost nemá hranic. A tak je nutno obrnit se tou největší trpělivostí. Houf prodejců dokáže doprovázet bílého cestovatele sotva vystoupí z mikrobusu až do jeho odjezdu.

Nejsvatějším městem hinduismu je Varanassi, město nirvány. Jím protéká svatá řeka Ganga, na jejímž nábřeží jsou gháty. Těch svatých je pět. Věřící každé ráno vykoná rituální koupel na jednom ghátu, součástí níž je i pití vody z řeky (viděli jsme v proudu i mrtvoly krav) a dojde tak na Manikarniku. Každý ghát symbolizuje jeden život - jeden stupeň k nirváně. Hinduisté věří, že po osmém životě už se nepřerodí, ale dosáhnou nirvány. Víru nemůže člověk přijmout o vlastní vůli, ale narodí se v rodině hinduistických rodičů. Osud ho sem zavál proto, že se v předchozím životě správně rozhodl. Na Manikarnice se též konají pohřby žehem těch šťastných, kteří již prožili svůj osmý stupeň a tak přijeli do Varanassi zemřít. Po očistném ohni vstoupí do nirvány. I tady se však obchoduje, tentokrát s mrtvými. Turisté jsou lákáni na ghát, kde je hranice s nebožtíkem a okolo jsou příbuzní a falešný brahmín během pohřbu líčí celý rituál jako senzaci. Pochopitelně očekává tučný bakšiš. Okolo ghátu čekají jak hladoví supy na cestovatele tito podivní obchodníci.....

A tak jsme raději ujeli do Sarnáthu, kde měl Budha první rozpravu mezi svými učiteli, po tom, co došel k poznání v Bódgaji. V příjemném prostředí je několik budhistických chrámů, museum budhismu s 2000 let starými sochami. Ale i pro hinduisty je to významné místo a tak tu mají i svůj chrám. Uznávají Budhu jako jogína, stejně tak jako Ježíše o němž napsali 800 stránkové pojednání o tom, že smrt na kříži přežil díky jeho obrovským jogínským schopnostem, které mu též umožnily rychle se přemístit do Himaláje, kde žil spokojeně do svých 80. let. Má tu prý i hrob.....

Druhou část naší cesty jsme prožili v ráji panenské přírody v předhůří Himaláje. Naší základnou bylo Angličany zbudované město Darjeeling v Západním Bengálsku. Tady je mnoho budhistických klášterů, kde je možno meditovat s mnichy, Japonská pagoda - budhistický chrám postaven obětem tragédie v Hirošimě a Nagasaki, zoologická zahrada s pandou červenou a bengálskými tygry a Himálajský institut s museem. Nedaleko města je Tibetské centrum pomoci, kde uprchlíci s Tibetu najdou první zázemí a pomoc a někteří i zaměstnání v tkalcovně koberců. V okolí se pěstuje světoznámý čaj a tak tu stojí mnoho továren na jeho zpracování. Ze Siliguri sem šplhá úzkokolejný parní vláček. Při dobrém počasí lze spatřit též nejvyšší horu Indie Kanchendzongu (8598). Lze tu získat povolení vstupu do indického státu Sikkim a tak jsme navštívili známý budhistický klášter Rumtek a hlavní město Ganktok. Sikkim je a není Indií. Byl k ní připojen roku 1975 po ekonomickém krachu, čehož Indie využila. Do té doby byl samostatným královstvím. Obyvatelé se však s tím nikdy nesmířili. Protože neskončily monzuny, které normálně mají končit do poloviny září, a mocně tu pršelo propadaly se tu silnice, což nám znemožnilo navštívit další budhistické kláštery. Při čtyřdenním treku po nepálsko-indické hranici se nám splnil velký sen. Viděli jsme celé panoráma centrální části Himáleje o Kanchendzongy až po Mont Everest, Makalu a Lhotse. Tento nezapomenutelný zážitek umocňovala stále sílící se záře právě vycházejícího slunce.

Z hor jsme sjeli do národního parku Jaldapara, kde jsme měli osedlat slony a jet za nosorožci, ale díky probíhající volební kampani bylo středisko uzavřeno a tak jsme alespoň na pár hodin navštívili uzavřené království Bhútán. Využili jsme malého pohraničního styku v hraničním dvojměstě Puncholing - Jaigaon. Při delším pobytu sem totiž musí být vízum, jež stojí 200 U$ na den. Již po překročení hranice byl znát obrovský rozdíl mezi oběma zeměmi. Existencí odpadkových košů počínaje a čistotou na ulicích konče.

Další naše cesta měla vést do Kalkaty. V sobotu mocně pršelo. Přijeli do Siliguri, odkud jsme měli pokračovat nočním vlakem. A tady jsme se dozvěděli, že je celý zbytek Bengálska pod vodou - 100 mrtvých, 4 000 000 bezdomovců. Noviny ukazovaly snímky zatopené Kalkaty, telefony nefungovaly, vlaky stály uzavřené na ostrůvcích mezi vodou, autobusové spojení se přerušilo. Kalkatské letiště, odkud jsme měli odlétat v pondělí večer domů, nepřijímalo. A tak jsme se museli ubytovat v Siliguri. V sobotu ráno se nám podařilo sehnat posledních 12 míst na vnitrostátní leteckou linku do Kalkaty. Za předpokladu, že otevřou tamní letiště. Naštěstí vše dobře dopadlo a tak jsme opravdu odlétli. Během letu jsme viděli jedno obrovské jezero.....

V Kalkatě jsme měli 10 hodin času a tak se nám podařilo dostat se do "té spouště". Všude smrad, voda, hniloba, lidé na ulici, velké utrpení. Ale život šel dál. Hustý provoz, kšefty, vláda peněz. Dostali jsme se suchou nohou k nemocnici matky Terezy, 10 metrů od ní však už byla voda po pás nebo kolena. Smutný pohled. Lidé se povalovali na ulici a byli apatičtí. Přesto podvodní a falešní brahmíni dále dřeli peníze z odvážlivých turistů, kteří chtěli vidět posvátný Kálí ghát..... Tady hinduisté obětují kozy (setnutím hlavy na posvátném špalku), proto aby žena mohla mít dítě, když dlouho nemůže. Těla koz se věnují místním žebrákům, jež se sem v době obětí shromažďují a do nemocnice Matky Terezy. Zvláštní kontrast indického života, neboť hinduistům je doporučeno nejíst maso. Nehinduista, který nenastoupil tu správnou osmistuňovou cestu, se může převtělit do kuřete, krávy, či jiného zvířete a tak se vlastně jedná při zabití zvířete o plnohodnotnou vraždu.... Zpět jsme jeli trochu jinými ulicemi, ale brodili jsme se vodou. Tečkou za naší cestou byl západ slunce nad nejzachovalejší památkou na Brity - památník královny Viktórie s galerií britských panovníků. Pak už nás čekal jen let do Prahy....