726ZOBRAZENÍ

V zimě jsou hory obvykle v obležení lyžařů. A když roztaje sníh, vystřídají je na několik měsíců pěší turisté škrábající se vzhůru po příkrých stezkách. Kdoví, proč tomu tak je. Možná kvůli přírodě, která je na horách přece jen méně dotčena činnosti lidí. Lépe se tam dýchá a člověk se na všechno dívá tak nějak z nadhledu. Po těžké túře, která skvěle vyčistí mozek, tak pohlíží i na svůj život. Jizerské hory přímo oplývají místy s hezkým výhledem. Na poměrně malé ploše najdete třicet udržovaných vyhlídek a k tomu nespočet dalších mimo turistické trasy. Nejzajímavější je v tomto směru severní část hor, jejíž okraj se zdvíhá nad údolím říčky Smědé. Stačí si tu jako východisko vybrat kteroukoliv vesnici nebo městečko a stoupající turistická značka vás po určité době určitě dovede k nějakému místu s pěkným výhledem.

Horská turistika začala být velkou módou na přelomu 19. a 20. století. V té době měla jinou podobu než dnes; mnohdy se jí věnovali známé osobnosti politiky a kultury, které finančně podporovaly vznik či udržování stezek a vyhlídek. Na starých fotografiích a pohlednicích můžete vidět, že se do hor vydávaly i dámy v dlouhých sukních a páni v oblecích a výlety do přírody patřily k oblíbeným společenským akcím. Slovo „turistika“ dnes není považováno za příliš libozvučné a jen málokterý individuální cestovatel by se dnes dobrovolně označil za turistu. Může za to masové rozšíření cestování v 2. polovině 20. století a vznik cestovních kanceláří, díky nimž se výlety do přírody nebo exotických zemí staly snadnou záležitostí. Ještě před sto lety však v přírodě a zejména v horách pobývali jen lidé, kteří zde žili a pracovali, a organizování výletů z měst bylo v podstatě avantgardní záležitostí. Když roku 1888 vznikl Klub českých turistů, stal se jeho prvním předsedou známý cestovatel Vojta Náprstek a členství v něm bylo věcí prestiže. Klub organizoval přednášky, vydával mapy, značil cesty, stavěl rozhledny a budoval noclehárny a chaty. Podobně tomu bylo i v Jizerských horách, kde milovníci přírody zpřístupnili řadu zabezpečených vyhlídek. Jejich zábradlí však od té doby nahlodal zub času, a proto museli členové horské služby a Jizerskoještědského horského spolku nedávno vynaložit značné úsilí na jejich opravu. Přitom zjistili, jak těžké bylo kdysi bez nynější moderní techniky dopravit do výšin potřebný materiál nebo vyhloubit do zdejší tvrdé žuly díry pro základové sloupky.

Severní okraj Jizerských hor, chráněný od roku 1999 jako přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, tvoří strmě spadající svah s převážně kamenitými vrcholky. Ty jsou jako stvořené pro budování vyhlídek. Některé z nich nabízejí panoramata, kterým mohou jen těžko konkurovat i výhledy z blízkých rozhleden. Jednou z nich je například Paličník (944 m), jehož vrcholová skála se skládá ze dvou balvanů spojených můstkem. Zábradlí vyhlídky zhotovil roku 1902 Krkonošský horský spolek a opravy se dočkalo přesně po sto letech. Můžete odtud přehlédnout celé Frýdlantsko, severní svahy Jizerských hor, horu Smrk, hřeben západních Krkonoš a Bukovec, nezaměnitelnou dominantu východního okraje pohoří. Paličník odděluje údolí Hájeného potoka od blízkého vrchu Tišina (873 m), z něhož je už o něco méně atraktivní výhled do údolí říčky Smědé a na městečko Lázně Libverda. Jižně od Paličníku a Tišiny se ve střední části pohoří zdvíhá Jizera (1 122 m), druhá nejvyšší hora Jizerských hor, jejíž vrchol tvoří skupina několika skal. Nejjižnější z nich byla také zpřístupněna a poskytuje jeden z nejkrásnějších kruhových výhledů. Východním směrem spatříte i skalnatý vrchol Pytláckých kamenů (975 m) s nezabezpečeným výhledovým místem. Pokud se tam osmělíte, uvidíte Malou i Velkou Jizerskou louku. Název vrchu vznikl podle zdejšího pytláka Heinricha, který se v těchto místech často skrýval a roku 1813 byl nedaleko odtud zastřelen.

Na úpatí Jizery se můžete od kiosku vydat za dalšími vyhlídkami po Štolpišské silnici, která míří severozápadním směrem do Jizerskohorských bučin a poskytuje výbornou příležitost k poznávání těchto hor na kole. Zanedlouho odbočíte vpravo po zelené turistické značce. Povede vás tzv. Kozí stezkou do oblasti Frýdlantského cimbuří. Najdete tu hned několik zajímavých vyhlídek. Nejprve můžete odbočit vpravo po žluté značce a vyšplhat na vrchol Poledních kamenů (1 006 m). Jejich součástí je i Půlený kámen s největšími skalními hrnci Jizerských hor. Z nezajištěného výhledového místa uvidíte část Frýdlantska a střední část pohoří. Ze žluté značky lze pokračovat i na vrchol Frýdlantského cimbuří (900 m), který byl v sedmdesátých letech minulého století zpřístupněn vybudováním železného žebříku. Spatříte odtud níže ležící skalní útvar Skalní zub s údolím říčky Smědé v pozadí. Stejná značka vás dovede i na vrchol skály Hajní kostel s podobným výhledem. Místo je spojené s legendou o zakopaném pokladu a původní německé jméno Hainskirche snad pochází od pohanské svatyně. Po návratu na Štolpišskou silnici můžete pokračovat k další odbočce, tentokrát po červené značce. Cesta klesá údolím Velkého Štolpichu s krásnými vodopády. Za největším z nich, vysokým asi 30 m, najdete odbočku na Ořešník (800 m). Po schodech, vytesaných do skály roku 1898, vystoupíte na vrchol s dřevěným křížem, odkud jako na dlani uvidíte Hejnice a jejich okolí.

Pokud se rozhodnete pokračovat v objevování vyhlídek v západní části hor, musíte se znovu vrátit na Štolpišskou silnici a po ní se vydat na samotný okraj náhorní jizerskohorské plošiny k vyhlídce Krásná Maří (asi 900 m n. m.), zajištěné nově zrekonstruovaným zábradlím. Své jméno nedostala podle krásné panny, ale podle rudného dolu, jenž se nacházel v údolí. Naskytne se vám tu pohled na celé Frýdlantsko. Na Štolpišskou silnici navazuje Oldřichovská silnice a po ní můžete pokračovat až k místu, kde z asfaltky odbočuje zelená značka. Ta vás přes řadu vrcholků dovede do Oldřichovského sedla a k vrchu Špičák (724 m). Její vrchol je již zčásti zarostlý a poskytuje jen omezený rozhled do oblasti Frýdlantska.

Zajímavá výhledová místa najdete i v jižní části Jizerských hor. Pokud jste si jako svůj výchozí bod zvolili Liberec, stačí vám vydat se od zoologické zahrady po žluté značce ke skále Jezdec (500 m n. m.). Podle archeologických nálezů tu zřejmě ve středověku stával hrádek, z něhož se dodnes zachovaly záseky pro trámy a letopočet 1617. Podle pověstí tu měl své sídlo Černý Jíra, který přepadával a mordoval pocestné a kupce. Místo bylo v 19. století zpřístupněno a opatřeno kovovým zábradlím, dnes však poskytuje jen částečný výhled do údolí Černé Nisy. Na zajímavou vycházku se můžete vydat i přímo od nádraží ve Smržovce. Své jméno Finkenstein získala zdejší vyhlídka (678 m n. m.) podle zdejšího průmyslníka Finkeho a kromě vyhlídky na město a Černostudniční hřeben tu stojí za povšimnutí velké skalní hrnce.

Jako by jižní část hor neposkytovala dost přirozených výhledů, vzniklo tu na počátku 20. století několik rozhleden. Pěkné pohledy do krajiny nabízí Bramberk (787 m n. m.), Slovanka (820 m n. m.), Královka (859 m n. m.) i Terezínka (550 m n. m.), ovšem nejznámější z nich je asi rozhledna Černá studnice (870 m n. m.), tyčící se v blízkosti vrcholového skaliska Černostudničního hřbetu. Z 26 m vysoké věže, jejíž kamenné stěny dosahují síly až 150 cm, je nádherný kruhový výhled. Málokterý z jejích návštěvníků ví, že nedaleká vrcholová skála byla rovněž upravena jako výhledové místo, a to dokonce dávno před vznikem rozhledny. Dodnes tu najdete ochranné zábradlí a můžete si tak vyzkoušet, co nadšení turisté viděli z Černostudničního hřbetu před více než sto lety.

Jizerské hory

Pohoří získalo svůj název podle řeky Jizery, která pramení pod horou Smrk a teče podél státní hranice s Polskem. Nejvyšší horou je Wysoka Kopa (1 126 m), ležící na polské straně; u nás patří prvenství o dva metry nižšímu Smrku. Územím Jizerských hor a sousedních Krkonoš prochází rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Jizerské hory jsou jako první pohoří na našem území vystaveny vlhkému severozápadnímu proudění, a proto je zdejší podnebí poměrně drsné. 29. 7. 1897 zde byl vytvořen celoevropský rekord v denním úhrnu srážek, když za 24 hodin spadlo 345 mm vody. Vysoký je i celoroční průměr letních a zimních srážek. Podnebí ovlivňuje i charakter krajiny, která je známá svými rozlehlými rašeliništi. Severní a západní svahy pohoří jsou strmé a porostlé mohutnými bučinami. Najdete tu vysoké žulové skály nejrůznějších tvarů, skalní bludiště, vyhlídky a hluboké rokle, kterými protékají potoky s křišťálově čistou vodou a četnými vodopády. V osmdesátých letech 20. století došlo k rozsáhlému poškození smrkových porostů na náhorní plošině působením imisí z českých, polských a německých energetických zdrojů. Spad znečišťujících látek, převážně oxidů síry a dusíku, způsobil narušení ekosystému lesa, takže muselo dojít k odtěžení velkého množství poškozených porostů. V roce1968 byla na území Jizerských hor vyhlášena chráněná krajinná oblast o rozloze 368 km2. V jejím rámci bylo ustanoveno několik desítek maloplošných chráněných území, jejichž celková plocha dosahuje téměř 20 km2. Vstup na tato místa je možný pouze po turisticky značených cestách; některými vedou naučné stezky s informačními panely poskytujícími podrobné informace o chráněném území. Roku 1999 byla vyhlášena národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, jejíž plocha přesahuje 30 km2.