728ZOBRAZENÍ

Kdo by neznal slavné Priessnitzovy obklady a sám je někdy nevyzkoušel – studený vlhký zábal překrytý suchou látkou mírní bolest a snižuje teplotu. Tento vynález se běžně používá, ale kolik toho víme o jeho vynálezci? Dnes téměř zapomenutý „génius studené vody“ vymyslel kromě zábalů i další léčebné metody, které byly popsány ve stovkách knih, a podle jeho vzoru vznikaly po celé Evropě desítky vodoléčebných lázní. Jako prvnímu se mu totiž podařilo znovuobjevit blahodárné účinky přírody a úpravami životosprávy přimět své pacienty ke zdravějšímu způsobu života. Za bližším poznáním metod tohoto svérázného léčitele se můžete vydat do Jeseníku a navštívit lázně i jeho rodný dům s expozicí. Krajina jesenického podhůří lákala kdysi nové osadníky nejen svou malebností, ale i výhodnou polohou na pomezí Moravy a Slezska. V 2. polovině 13. století zde vznikla při soutoku horských říček malá ves Frývaldov, dnešní Jeseník. V krajině pokryté nepropustným porostem využili osadníci k vybudování svých příbytků rozlehlá štěrkoviště při soutoku a z německého frei vom Walde („odlesněné místo“) vznikl počeštěním název Frývaldov. Hlavním zdrojem obživy jeho obyvatel byla v té době těžba rud, které se zpracovávaly ve zdejších stoupách a hamrech poháněných vodou. Frývaldovské železné výrobky se po celé Evropě považovaly za velmi kvalitní a prodávaly se až do Anglie. V 16. století však byly přírodní zdroje vyčerpány a obyvatelé města si museli začít vydělávat méně výnosným plátenictvím. Frývaldov získal řemeslnický ráz a nové slávy se dočkal až v 1. polovině 19. století právě díky Vincenzi Priessnitzovi, který v blízkém Gräfenbergu vybudoval své lázně. Vincenz Priessnitz se narodil roku 1799 jako šesté dítě v rodině chudého chalupníka a již od 12 let se musel starat o hospodářství, neboť jeho otec oslepl. Vincenzovi zbývalo jen málo času na školu; celé dny trávil v přírodě při pastvě dobytka a při tom se naučil mnoho o přírodních jevech. Jednou údajně pozoroval srnce, jak si vyléčil poraněnou nohu koupelemi v lesní studánce, a to byl podle pověsti počátek Priessnitzových metod, jejichž účinnost si mohl brzy vyzkoušet i na sobě. V 16 letech ho totiž vážně poranil koňský povoz, a přestože přivolaný ranhojič prohlásil zranění za nevyléčitelné, Priessnitz se dokázal sám vykurýrovat. Brzy za ním začali přicházet nemocní z okolí a gräfenberský léčitel se pokoušel uzdravovat nejrůznější nemoci a úrazy. Základem jeho léčebných metod, dnes již považovaných za prověřené a bezesporu účinné, byla i nadále představa o hojivých účincích studené vody. Roku 1822 Priessnitz nechal na místě svého dřevěného domu vystavět kamennou budovu s prostorami určenými pro léčení, a tak vznikl první vodoléčebný ústav na světě. Co na tom, že koupel pacientů se tehdy odehrávala v neckách a vodu dodával obyčejný domácí pramen! Priessnitzovy metody se proslavily svou účinností a jednoduchostí. Kromě studených obkladů, mokrých zábalů, lázní, sprch a omývání postižených míst k nim patřila i potní kúra, po níž se pacient ponořil do kádě se studenou vodou. Významnou roli hrála i pracovní terapie, například v podobě odklízení sněhu či řezání dřeva, procházky na čerstvém vzduchu, ale i pravidelná životospráva a dostatek spánku. Pobyt ve zdejších lázních se stal módní záležitostí a do Gräfenbergu začali jezdit šlechtici a slavné osobnosti z celé Evropy. Někteří návštěvníci byli překvapeni skutečnou podobou ozdravných metod a léčbu vzdali, neboť koupele ve vodě chladné 8 až 15 °C se jim zdály poněkud drastické. I přes řadu příznivců z celé Evropy musel Vincenz Priessnitz zpočátku bojovat s řadou nepřátel a závistivců, zejména lékařů, kteří rozpoutali proti laickému a „nevědeckému“ způsobu léčení nenávistnou kampaň v podobě pomlouvačných dopisů a žalob. Roku 1829 byl Priessnitz dokonce odsouzen ke čtyřtýdennímu žaláři za podvodné léčení, ovšem rozsudek byl pro nedostatek důkazů zrušen. Nepříjemná situace se nakonec vyřešila díky zásahu württemberské vlády, která se rozhodla zřídit na svém území ústav podobného typu. Obrátila se na císařský dvůr s dotazem, zda se nejedná o nějaké šarlatánství, a Gräfenberg navštívila císařská komise složená z předních lékařů. Její členové museli po osmidenním pobytu konstatovat, že metody slezského léčitele jsou sice svérázné, ale účinné. Díky závěru komise získal Vincenz Priessnitz konečně roku 1838 oficiální povolení k provozu lázní. Zahájil výstavbu nového léčebného domu a již následujícího roku lázně navštívilo přes 1 500 pacientů, včetně 120 lékařů, kteří zde studovali vodoléčebné metody. Ještě za svého života se Vincenz Priessnitz dočkal poct ze strany svých pacientů i císařského dvora. Pacienti z Uher mu dokonce nechali na lázeňské promenádě postavit bronzový pomník lva, symbol vítězství vodoléčby, jehož autorem byl mnichovský sochař Ludwig von Schwanthaler. Rakouský císař mu udělil Zlatou občanskou záslužnou medaili I. třídy, nejvyšší vyznamenání pro civilní osobu, které před ním nikdo v rakouském Slezsku neobdržel. Jméno léčitele bylo tak známé, že mu byl z Ameriky doručen i dopis s jednoduchou adresou „Vincenz Priessnitz, Europe“. Po jeho smrti roku 1851 lázně vedl lékař Josef Schindler. Původní Priessnitzovy metody byly v té době už doplňovány poznatky moderní medicíny. V 1. polovině 20. století se zde léčily zejména různé neurózy a do lázní přijížděli bohatí klienti z Evropy a Severní Ameriky. Od roku 1989 jsou lázně akciovou společností. Vincenz Priessnitz je pochován v parku poblíž lázní, které kdysi založil. Sláva jeho jména však, bohužel, zůstala v povědomí veřejnosti jen v podobě názvu obecně známého zapařovacího obkladu, jímž si ulevujeme při angíně či bolestech v krku. Priessnitz byl skromný a zastával princip individuálního přístupu k pacientům. Říkal, že „co platí dnes, nemusí platit zítra“, a o svých zkušenostech odmítal napsat knihu, která by věhlas originálních vodoléčebných metod šířila i po jeho smrti. Více než o slávu se staral o své pacienty, kterým denně osobně určoval pokračování terapie. Dnes by své lázně, které již patří pod město Jeseník, asi nepoznal. Za více než 150 let od Priessnitzovy smrti došlo k rozšíření a modernizaci areálu, i když si ponechal své původní zaměření. Zatímco jiné lázně mají své kolonády, ty jesenické se mohou pochlubit lesní promenádou, přesně v duchu Priessnitzova rčení: „Kdybych neléčil vodou, léčil bych čerstvým vzduchem.“ Z architektonického hlediska je v areálu lázní zajímavá hlavní lázeňská budova Priessnitz, postavená roku 1910 podle projektu věhlasného architekta Leopolda Bauera. V lázeňském parku jsou umístěny tzv. pomníky národů připomínající mezinárodní proslulost lázní. Od lázní vychází řada kondičních okruhů, které končí u lázeňských pramenů. Máte-li zájem dozvědět se o geniálním léčiteli a lázních více, nezapomeňte navštívit jeho rodný dům, ve kterém byla při dvoustém výročí narození Vincenze Priessnitze otevřena stálá expozice věnovaná jeho životu a dílu. 

Jeseník
Ve středu Masarykova náměstí stojí původně renesanční budova radnice se středovou věží, v dnešní podobě z roku 1710. V 2. polovině 19. století byl u náměstí založen klášter voršilek, který se postupně rozšiřoval a ve dvacátých letech 20. století patřil k předním výchovným a vzdělávacím institucím v zemi. Dnes se v jeho prostorách nachází škola a bývalá klášterní kaple slouží pro pořádání kulturních akcí. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven roku 1417 a po několika požárech získal v 19. století novorenesanční vzhled. V parčíku před vodní tvrzí si můžete prohlédnout sloup Nejsvětější Trojice pocházející z roku 1721. Z moderních památek stojí za zmínku vila Erwina Weisse, nacházející se v areálu parku v Horově ulici. Vznikla v letech 1901–1903 podle návrhu architektů Franze von Krausse a Josefa Tölka. 

Přístup
Jeseník má dobré autobusové i železniční spojení s dalšími městy České republiky. Leží na silnici č. 44 vedoucí ze Šumperku k hraničnímu přechodu do Polska Mikulovice-Głuchołazy a na železniční trati č. 292 (Šumperk–Krnov). Lázně se nacházejí severozápadně od Jeseníku, z města jsou dostupné i pěšky po modré a červené turistické značce (cca 2  km). Jeseník a jeho okolí najdete na mapách KČT č. 54 Rychlebské hory a Lázně Jeseník a č. 55 Hrubý Jeseník. 

Zajímavá místa v okolí 

Žulová
Neobvyklou památkou je zdejší kostel sv. Josefa, který vznikl v letech 1809–1810 přestavbou hradní zříceniny. Z hradu založeného na konci 13. století se dochovala pouze věž, jejíž zdivo dosahuje šířky až 4  m a která je dnes součástí později přistavěné budovy kostela. V jeho blízkosti stojí barokní socha Panny Marie Immaculaty a sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1717. Východně od obce se zdvíhá Boží hora (525  m), nejvyšší bod Žulovské pahorkatiny. Na jejím vrcholu stojí novogotická poutní kaple Panny Marie Bolestné, postavená v letech 1878–1882 ze žuly vytěžené přímo na kopci. Pod kaplí se nachází jeskyně se sochou Panny Marie Lurdské. 

Křížový vrch
Z Jeseníku se můžete vydat po modré značce na Křížový vrch, na jehož vrcholu se nachází kostelík sv. Anny postavený v letech 1845–1846.

Lipová-lázně
Rozvoj Lipové je spojen se vznikem lázní, které roku 1829 založil Johann Schroth, proslulý svými drastickými metodami v podobě mnohahodinových zábalů a přísných diet. Kromě areálu lázní si můžete prohlédnout klasicistní budovu rychty a pomník obětem frývaldovské stávky, který je dílem sochaře Rudolfa Doležala z roku 1961. Kostel sv. Václava má ve Slezsku zcela neobvyklé zasvěcení typicky českému patronovi.

Jeskyně Na Pomezí
Západně od Jeseníku se nachází jeskynní systém, k jehož nejkrásnějším prostorám patří Královský a Bílý dóm. Veřejnosti přístupná trasa měří 530 m. Jedná se o největší jeskynní systém u nás vzniklý rozpouštěním mramoru. 

Rejvíz
Nejvýše položená osada ve Slezsku, nacházející se ve výšce 790  m, je známá zejména díky stejnojmenné národní přírodní rezervaci. Její součástí je největší rašeliniště na Moravě a ve Slezsku s Velkým a Malým mechovým jezírkem. Přístupné je pouze Velké mechové jezírko, k němuž vede naučná stezka. Z Jeseníku se můžete na Rejvíz vydat po červené značce, která vede přes Zlatý Chlum a skupinu skal Chlapecké kameny. 

Zlatý Chlum, Čertovy kameny
Z centra Jeseníku vede východním směrem červená turistická značka stoupající na vrch Zlatý Chlum, kde stojí 26  m vysoká kamenná rozhledna z roku 1899 s krásným kruhovým výhledem do okolí. V sousedství rozhledny se nachází bufet. Ze Zlatého Chlumu si můžete prodloužit výlet na Čertovy kameny, romantický skalní ostroh s vyhlídkovou plošinou, a k návratu do Jeseníku využít žlutou značku.