221ZOBRAZENÍ

Země fotbalového nadšení a karnevalového veselí, země nekonečných bílých pláží a tajemných pralesů. Brazílie se dá charakterizovat opravdu mnoha způsoby. Na jednu z jejích tváří se však často raději zapomíná: na chudinské čtvrti na okraji velkých měst zvané slumy, kde v obtížných podmínkách žijí lidé, kteří sem přišli z venkova v naději na lepší život. Jaké jsou každodenní radosti a starosti těchto lidí a zejména dětí, to zažil Jarek Kotal z Nadace Divoké husy zblízka, když loni strávil dva měsíce ve slumech města Fortalezy. „Lidé to tam nemají jednoduché, ale skrývají v sobě obrovskou energii. Jsou velice otevření, mají pořád veselou náladu a nic zbytečně neřeší. To my jim můžeme jenom závidět.“

Obyvatelé fortalezských slumů žijí v malých chatrčích o jedné místnosti, které si svépomocí postavili z odpadových materiálů. Elektřina se v lepším případě čerpá načerno, kanalizace zcela chybí, odpadky se neodvážejí, policie se sem neodváží. V tomto bezútěšném prostředí se Jarek seznámil s usměvavým osmiletým Ricardem. „S partičkou kamarádů každé ráno vyráží na 15ti kilometrovou cestu pěšky do centra města, jejich pracoviště,“ vypráví Jarek. „Na náměstích a křižovatkách předvádějí svá kouzla s podomácku vyrobenými flower sticky (žonglovacími tyčkami). Náročné triky ve složitých akrobatických sestavách by jim leckterý cirkusový pracovník mohl závidět, výnos za tuto činnost už sotva: v průměru vynáší Ricardovo snažení dva reály (20 Kč) denně. Na veselé náladě mu to ale kupodivu neubírá.“

Velký dojem na Jarka udělal i o čtyři roky starší Dodo. „Ten do rodinného rozpočtu přináší někdy i čtyři reály (40 Kč). V žabkách naběhá až 40 km denně s vozem na sběr odpadků, který tahá za sebou. Sbírá železo, sklo, textil, papír, zkrátka vše, co lze prodat do sběrných surovin. Plný vozík kolikrát váží více než sto kilo. Pozdě večer tak doráží domů pořádně utahaný. Pro takové děti pak zní příslib pěti reálů za jinou, nenamáhavou práci velmi lákavě. Co naplat, že se jedná o ilegální činnost pro drogového dealera. Ten přikáže několika dětem, aby se postavily na strategických místech v širokém kruhu kolem něj a připravily si letajícího draka. Jakmile se přiblíží obávaný policista, dítě pustí draka a dealer zmizí. Takto začal i dvanáctiletý Carlos, se kterým jsem se dal do řeči. Postupem času se sám vypracoval na obchodníka s drogami a neustále s sebou nosí zbraň. Skoro hrdě mi ji ukázal a potvrdil, že ji skutečně používá nejen on sám, ale i ostatní proti nim. Jako důkaz mi bez emocí ukázal prostřelené levé rameno, kde byla kulka ještě vidět.“

Početné rodiny ve slumech často řeší dilema, zda dopřát dětem vzdělání, nebo je zapojit do každodenního zajišťování rodinných financí. Pokud je otec rodiny jediným živitelem, jeho nepravidelný příjem ze šedé ekonomiky rodině často nestačí ani na jedno jídlo denně a práce dětí se logicky jeví jako jediné východisko. Možností dětské práce je spousta, kromě uvedených příkladů se děti věnují i pouličnímu prodeji, čištění bot a bohužel i dětské prostituci. Jsou tak vytížené, že jim na školu většinou nezbývá čas a mnohé z nich se tak nenaučí číst a psát. Šance na lepší budoucnost je pak mizivá.

„Důležitou možnost odreagování pro tyto děti představují sport a hry,“ vypráví Jarek. „Během pobytu ve slumech jsem pozoroval, jak jsou děti zvyklé k výrobě her využít všechno, co najdou. Ze starého prkna a pár rezavých hřebíků udělají skvělý stolní fotbálek, ze všude se válejících igelitových tašek fotbalový míč, z plechovek autíčka, vše dle vlastní fantazie. Sám jsem ve Fortaleze působil v nadaci Arca, která dětem nabízí možnost si v kolektivu zasportovat a zacvičit. Skrze pravidla her se děti zároveň nenuceným způsobem učí pravidla chování a kromě sebeúcty tak získají i respekt k druhým a k životnímu prostředí. Některé z nich navíc posléze získají v Arce práci jako lektoři různých kurzů pro zahraniční turisty, např. ve škole samby nebo surfingu.“

Po svém návratu odstartoval Jarek s týmem Nadace Divoké husy vzdělávací projekt Change the Game, se kterým navštěvuje základní školy, tábory a festivaly. Projekt, který finančně podporují Evropská komise a Ministerstvo zahraničních věcí ČR, seznamuje české děti s jejich vrstevníky v Brazílii a nabízí jim možnost, aby si samy vyzkoušely autentické slumové hry. „Zjišťuji, že čeští žáci toho o dětech v rozvojových zemích moc nevědí. Když pak poznají, v jakých podmínkách děti v brazilských slumech žijí a jak se se svým údělem dokážou poprat, získají k nim respekt a mnohdy si uvědomí, jak se sami mají dobře. Zpočátku jsem ani nedoufal, že to české děti tak chytne za srdce. Jejich reakce jsou ale úžasné. Jak říkal jeden sedmák: „Ty děti jsou chudé, ale vůbec ne hloupé nebo neschopné. Bylo by fajn, kdybychom pro ně s třídou mohli něco udělat.“